30 Cdo 226/2022-109
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. P., bytem
XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 112 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2119 C
45/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.
9. 2021, č. j. 44 Co 23/2020-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 23/2020-91, se
zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalované zaplacení částky 112
000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí
měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 218/2011 (dále též
jen „posuzované řízení“).
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. 11. 2019, č. j. 2119 C 45/2018-47, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 16 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 9. 11. 2018
do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 22 625 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 9 % ročně z částky 95 750 Kč od 9. 11. 2018 do 12. 5. 2019 a spolu s
úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 625 Kč zamítl (výrok II) a
3. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací
soud“), poté co žalobkyně v rámci odvolacího řízení rozšířila žalobu o 87 000
Kč s příslušenstvím jakožto navýšení původně žalovaného peněžitého nároku z
titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení,
rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 23/2020-91, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala
zaplacení částky 16 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z uvedení
částky od 9. 11. 2018 do zaplacení, zamítl (výrok I), ve výroku II rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se
žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 87 000 Kč s příslušenstvím
(výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
IV).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo
zahájeno dne 17. 11. 2011 podáním žaloby, kterou se žalobkyně domáhala
přiměřeného zadostiučinění ve výši 920 440 Kč za nesprávný úřední postup v
řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/1998. První
jednání ve věci samé proběhlo dne 25. 1. 2013, další jednání se konalo dne 20.
3. 2013 a dne 27. 3. 2013 byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo žalobkyni vyhověno
co do částky 70 400 Kč, a ve zbylém rozsahu byla její žaloba zamítnuta. O
odvolání žalobkyně bylo Krajským soudem v Brně coby soudem odvolacím rozhodnuto
rozsudkem ze dne 15. 1. 2014 s tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl
potvrzen. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, č. j. 30 Cdo 3320/2014-76, a to mimo jiné se závěrem o
nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud znovu rozhodl ve
věci rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně v
jeho výroku II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 19
875 Kč. Dovolání žalobkyně směřující proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto pro
nepřípustnost usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, č. j. 30 Cdo
4004/2016-112, které nabylo právní moci dne 19. 4. 2018. Celkem tak posuzované
řízení trvalo 6 let a 5 měsíců. V řízení došlo k průtahům jednak v období mezi
odesláním žaloby žalovanému a nařízením prvního jednání, a to v délce 12
měsíců, jednak od rozhodnutí odvolacího soudu dne 15. 1. 2014 do jeho
opětovného rozhodnutí dne 2. 3. 2016, neboť jeho původní rozsudek byl zrušen
Nejvyšším soudem. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou
délku posuzovaného řízení u žalované, která jí přiznala a vyplatila
zadostiučinění ve výši 73 125 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 13 odst. 1
a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
– dále též jen „OdpŠk“, přičemž uzavřel, že délka posuzovaného řízení byla
nepřiměřená a že žalobkyni náleží peněžitá satisfakce za nemajetkovou újmu,
která jí byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena. Z hlediska výše
satisfakce vycházel odvolací soud ze základní částky 81 250 Kč, kterou snížil o
5 % z důvodu větší procesní a hmotně právní složitosti posuzovaného řízení,
které nadto probíhalo před více soudními instancemi, a o dalších 5 % z důvodu
aplikace kritéria spočívajícího v jednání poškozené, neboť její druhé dovolání
v posuzovaném řízení bylo odmítnuto s ohledem na již vyslovený názor Nejvyššího
soudu. V rámci aplikace kritéria postupu orgánu veřejné moci soud prvního
stupně zohlednil, že v posuzovaném řízení došlo k výše popsaným průtahům, a z
důvodu vyššího významu předmětu posuzovaného řízení zvýšil základní částku
zadostiučinění o 20 %. Za přiměřené tak považoval zadostiučinění v celkové výši
89 735 Kč. A protože již žalovaná žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 73
125 Kč, přiznal soudu prvního stupně žalobkyni dalších 16 250 Kč.
6. Odvolací soud vycházeje z týchž skutkových zjištění jako soud prvního
stupně dospěl rovněž k závěru, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho.
Oproti soudu prvního stupně však do celkové délky řízení započítal rovněž dobu
předběžného projednání nároku u příslušného úřadu v délce 6 měsíců. Celková
délka posuzovaného řízení tak činila 6 let a 11 měsíců, a základní částka
zadostiučinění by se tak rovnala částce 88 750 Kč. Tuto částku bylo ale třeba
podle odvolacího soudu snížit z důvodu vyšší složitosti řízení, které probíhalo
dvakrát před soudem odvolacím a dvakrát před soudem dovolacím, přičemž proti
poslednímu rozsudku odvolacího soudu uplatnila žalobkyně zjevně bezdůvodný
mimořádný opravný prostředek, a tím podstatně zasáhla do délky řízení. Odvolací
soud tak přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 25 %. Odvolací
soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že by se žalobkyně nedopustila
aktivit ryze obstrukčního charakteru, přičemž úvahy o uplatnění zjevně
bezdůvodného mimořádného opravného prostředku z její strany našly uplatnění v
kritériu § 31a odst. 1 písm. b) OdpŠk. Z důvodu postupu orgánu veřejné moci v
průběhu posuzovaného řízení, kdy rozsudek odvolacího soudu byl zrušen pro
nepřezkoumatelnost, zvýšil odvolací soud základní částku zadostiučinění o 5 %.
Rovněž stran aplikace kritéria významu předmětu posuzovaného řízení dospěl
odvolacího soud k jinému závěru než soud prvního stupně, neboť nesouhlasil s
tím, že by toto řízení u žalobkyně vyvolalo zvýšené psychické útrapy. Naopak
význam posuzovaného řízení pro žalobkyni poklesl, neboť se jí dostalo od
žalované kompenzace ve výši 130 000 Kč již před podáním žaloby. Následný
požadavek na zadostiučinění ve výši 920 440 Kč byl zjevně přemrštěný. Z tohoto
důvodu odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 5
%. Přiměřené finanční zadostiučinění tak v daném případě činí 66 562,50 Kč, a
proto žalovaná již plnila dostatečně.
7. Co se týče požadavku žalobkyně na navýšení odškodnění v tomto
kompenzačním řízení o 87 000 Kč s příslušenstvím, vyšel odvolací soud z toho,
že řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 12. 11. 2018, soud prvního stupně po
provedeném dokazování rozhodl ve věci dne 25. 11. 2019, spis byl odvolacímu
soudu předložen dne 11. 2. 2020 a o odvoláních bylo rozhodnuto dne 7. 9. 2021.
Řízení, které trvalo 2 roky a 10 měsíců, nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu mimo jeho nákladový výrok IV napadla
žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva dosud judikaturou
dovolacího soudu neřešených, případně, že jde o řešení takových otázek v
rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud postupoval
podle jejího názoru v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, podle
které je především na soudu nalézacím, aby rozhodl o přiměřeném zadostiučinění,
jestliže snížil základní částku zadostiučinění z důvodu složitosti posuzovaného
řízení nikoliv jen o 5 % (jak to učinil soud prvního stupně), nýbrž o 25 %. V
rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud v rámci
uvedeného kritéria mechanicky hodnotil počet stupňů soudní soustavy, které v
posuzovaném řízení rozhodovaly. V této souvislosti dovolatelka namítá, že
napadené rozhodnutí není správné, jestliže vychází pouze z obecného faktu
průběhu posuzovaného řízení na více stupních soudní soustavy, aniž by se
odvolací soud zabýval tím, zda pro počet stupňů soudní soustavy svědčila
složitost věci, resp. co bylo jeho příčinou. Podle dovolatelky bylo příčinou
zapojení více soudních instancí do posuzovaného řízení výlučně pochybení,
kterých se dopustily ve věci rozhodující soudy. Základní částka zadostiučinění
tak neměla být snižována z důvodu kritéria složitosti řízení, ale naopak měla
být zvýšena z důvodu postupu orgánů veřejné moci (soudů). Dále dovolatelka
namítá, že v rámci aplikace kritéria jednání poškozeného odvolací soud
nesprávně přihlédl k tomu, že žalobkyně zjevně bezdůvodně podala dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 360/2013-97,
neboť jednak podání dovolání nemůže být hodnoceno v rámci kritéria složitosti
řízení, a jednak podání (mimořádného) opravného prostředku nemůže být
dovolatelce kladeno k tíži, a to ani v rámci kritéria jednání poškozeného. V
tomto směru je napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019. V souvislosti s
těmito námitkami klade dovolatelka otázky, zda odvolací soud zhodnotil
složitost posuzovaného řízení s ohledem na počet soudních instancí správně a v
souladu s ustálenou judikaturou a zda zhodnotil skutečnost podání dovolání v
posuzovaném řízení coby dovolatelce přitěžující okolnost správně a v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podle názoru dovolatelky odvolací soud
též nesprávně aplikoval kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného,
jestliže snížil základní částku zadostiučinění o 5 % s tím, že po poskytnutí
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze strany žalované v částce 130 000 Kč před
podáním žaloby, poklesl význam předmětu řízení pro žalobkyni a následný žalobní
požadavek na zaplacení částky 920 440 Kč byl zjevně přemrštěný. Tato okolnost
nemůže být podle mínění dovolatelky brána v úvahu při posouzení významu
předmětu řízení, neboť nelze přihlížet k výsledku posuzovaného řízení.
Dovolatelka též upozornila, že Evropský soud pro lidská práva (dále též jen
„ESLP“) považuje kompenzační řízení za řízení s vysokou důležitostí, přičemž
jeho judikaturu je třeba zohlednit jako další demonstrativní kritérium podle §
31a odst. 3 OdpŠk. V této souvislosti dovolatelka klade otázku, zda je možno v
rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného posuzovat okolnost
poskytnutí částečného zadostiučinění poškozenému v rámci povinného předsoudního
projednání uplatněného nároku v neprospěch poškozeného a z toho důvodu pak
přistoupit ke snížení zadostiučinění. Dále se táže, zda je možno v rámci tohoto
kritéria posuzovat fakt, že poškozený nebyl se svou žalobou úspěšný a konečně
zda je možno ignorovat judikaturu ESLP stran vyššího významu předmětu řízení v
případě řízení kompenzačního. Dovolatelka má též za to, že odvolací soud
nesprávně posoudil jí uplatněný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku
tohoto kompenzačního řízení, neboť v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího
soudu do celkové délky tohoto řízení nezahrnul dobu, po kterou byl nárok
žalobkyně projednáván u žalované v rámci předběžného uplatnění nároku, a dále
opomenul zohlednit kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve
stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Konečně podle
dovolatelky odvolací soud ignoroval judikaturu ESLP stanovící, že případné
průtahy v řízení, které již samo bylo řízením kompenzačním, musí být odškodněny
zvlášť vysokou náhradou škody. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.).
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Limit přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se
ani ve vztahu k části zbylého žalobního nároku neuplatní, neboť ve výrocích I a
II rozsudku odvolacího soudu sice nebylo rozhodnuto o částce převyšující 50 000
Kč, avšak v rámci odvolacího řízení byla žaloba rozšířena (a odvolacím soudem
připuštěna) o částku 87 000 Kč, a to nikoliv coby samostatný nárok, nýbrž jako
navýšení původně požadované částky přiměřeného zadostiučinění (z důvodu
nepřiměřenosti délky tohoto kompenzačního řízení). Jedná se tak stále o jediný
peněžitý nárok, jehož výše ke dni rozhodnutí odvolacího soudu přesahovala výše
uvedenou hranici.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu
výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek
a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) – srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Uvedené závěry
pak platí i ve vztahu k volbě výše základní částky zadostiučinění (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tak nemůže založit prostý
nesouhlas žalobkyně se snížením základní částky zadostiučinění odvolacím soudem
o 25 % (oproti soudem prvního stupně provedenému snížení o 5 %), neboť rozsah
snížení (či zvýšení) základní částky zadostiučinění v důsledku aplikace
jednotlivých relevantních kritérií je úkolem soudu prvního stupně a odvolacímu
soudu v tomto směru náleží přezkum, který podle výše citované judikatury
dovolacího soudu zahrnuje i možnost modifikace rozsahu snížení (či zvýšení)
základní částky zadostiučinění.
17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani
dovolatelčin nesouhlas, podpořený poukazem na blíže nespecifikovanou judikaturu
ESLP, s tím, že samo kompenzační řízení není typovým řízením se zvýšeným
významem předmětu řízení pro poškozeného, neboť v tomto směru není napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího
soudu, jestliže odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení nemohlo u žalobkyně
vyvolat zvýšené psychické útrapy [srov. část IV písm. d) stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010 – dále též jen „Stanovisko“, dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, či usnesení ze dne 30. 9.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1750/2021].
18. Rovněž tak není v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá úvaha odvolacího soudu, že
význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni poklesl po té, co jí bylo ze
strany žalované plněno zadostiučinění ve výši 130 000 Kč, neboť dovolací soud
opakovaně uzavřel, že význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. není neměnnou veličinou, ale v průběhu
řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn.
I. ÚS 186/13). Rozhodnutí odvolacího soudu se neprotiví ustálené judikatuře
dovolacího soudu, jestliže odvolací soud při posouzení kritéria podle § 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk, přihlédl ve vztahu k předmětu řízení ke všemu, co bylo
pro dovolatelku „v sázce“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve
věci Patta proti České republice, č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na
rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii, č. 30979/96, § 43, ESLP
2000-VII), tedy i ke skutečnosti, že žalobkyni způsobená újma byla v průběhu
posuzovaného řízení částečně žalovanou dobrovolně kompenzována. Závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, jímž
dovolatelka argumentuje, jsou ve vztahu k úvaze odvolacího soudu nepřiléhavé,
neboť odvolací soud svůj závěr o sníženém významu předmětu řízení založil
primárně na tom, že v průběhu posuzovaného řízení byla žalobkyně částečně
odškodněna, nikoliv na tom, že s další částí jí uplatněného nároku byla nakonec
převážně neúspěšná.
19. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky,
zda je třeba při aplikaci kritéria složitosti řízení a v jeho rámci hlediska
průběhu řízení na více stupních soudní soustavy zohlednit příčinu tohoto jevu.
Dále bylo dovolání shledáno přípustným pro posouzení otázky, zda skutečnost, že
žalobkyně přispěla k prodloužení posuzovaného řízení, je možno hodnotit v rámci
(uvnitř) kritéria složitosti řízení. Konečně bylo dovolání shledáno přípustným
podle § 237 o. s. ř. též pro zodpovězení otázky, zda při hodnocení důvodnosti
rozšíření uplatněného nároku na přiměřené zadostiučinění z důvodu tvrzené
nepřiměřené délky samotného (stávajícího) kompenzačního řízení je nezbytné do
úvahy o přiměřenosti délky tohoto řízení zahrnout též dobu předběžného
projednání tohoto nároku před příslušným úřadem, a dále zda je v rámci této
úvahy nezbytné zhodnotit jednotlivě všechna kritéria uvedená v § 31a odst. 3
OdpŠk. Při řešení všech těchto otázek se totiž odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Ve vztahu k první otázce, pro kterou bylo dovolání shledáno
přípustným, tedy aplikaci kritéria § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, dovolací soud
opakovaně uvedl, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet
instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy
nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba
vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného
zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky
projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30
Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení měly řádně
odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti
skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více
stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka
řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu
potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a
pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je
ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba
přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy
projednávána; zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních
pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu
kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce
řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci).
Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu
nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v
neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021).
24. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší
soud dále vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu
veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho
postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení
rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru,
popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí
předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování
celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku
uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti
stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
25. V právě souzeném případě odvolací soud sice správně přihlédl v rámci
kritéria postupu orgánu veřejné moci k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu
bylo v posuzovaném případě zrušeno dovolacím soudem pro nepřezkoumatelnost, a
tím došlo k prodloužení délky řízení (přičemž z tohoto důvodu přistoupil ke
zvýšení zadostiučinění o 5 %), zároveň však v rámci aplikace kritéria
složitosti řízení tuto skutečnost neprojevil do své úvahy o tom, že posuzované
řízení bylo složité z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla
posuzovaná věc projednávána. Rozhodnutí odvolacího soudu se tak ocitlo v
rozporu s výše citovaným závěrem judikatury dovolacího soudu, podle něhož
okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu
orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v
rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Jinými slovy řečeno, jestliže
přinejmenším v jedné své fázi bylo posuzované řízení projednáváno na více
stupních soudní soustavy z toho důvodu, že rozhodnutí soudu odvolacího bylo
zrušeno soudem dovolacím pro nepřezkoumatelnost, nelze uvedenou skutečnost
přičíst k tíži poškozeného v rámci kritéria složitosti řízení.
26. V souvislosti s aplikací téhož kritéria (složitosti řízení) je
rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nesouladné s dosavadní rozhodovací praxí
dovolacího soudu, jestliže odvolací soud v rámci tohoto kritéria zohlednil
skutečnost, že žalobkyně v posuzovaném řízení podala zjevně bezdůvodný
mimořádný opravný prostředek (dovolání). Dovolací soud totiž konzistentně
dovozuje, že (také) odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat
hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby
řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s
následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií
obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (viz Stanovisko a dále např.
rozsudek ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3440/2014). Z toho se podává, že i
z hlediska odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění je třeba jednotlivé
relevantní okolnosti hodnotit v rámci těch zákonem stanovených kritérií, pod
které je možno takto zjištěné skutečnosti subsumovat. Není tedy například
možné, jak to učinil odvolací soud, zohlednit skutečnost spadající pod
kritérium jednání poškozeného (které mělo přispět k prodloužení délky řízení)
pod kritériem složitosti řízení. Takto není možné postupovat mimo jiné i z
tohoto důvodu, že na závěru o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria
uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na
celkové délce řízení podílela (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jsou-li pak jednotlivá kritéria hodnocena
souhrnně (i když se třeba jedná jen o kritéria svědčící ve prospěch snížení
zadostiučinění), není zřejmé, jak to které kritérium soud ohodnotil právě v
závislosti na jeho podílu na celkové délce řízení.
27. Dovolací soud k námitce dovolatelky rovněž nepřehlédl, že odvolací
soud přičetl k tíži žalobkyně, že v posuzovaném řízení měla podat zjevně
bezdůvodný mimořádný opravný prostředek (v pořadí druhé dovolání, které bylo
odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo
4004/2016). Tato úvaha odvolacího soudu sama o sobě je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž platí, že nelze přičítat k tíži
státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné
prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce
ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č.
52859/99, odst. 220), jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně
nedůvodné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 1328/2009, nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Nicméně ze skutkových zjištění, na nichž odvolací soud tento svůj závěr
založil, se nepodává, že by v pořadí druhé dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
pro svou zjevnou bezdůvodnost. Odvolací soud v téže větě, ve které uzavřel, že
dovolání žalobkyně bylo zjevně bezdůvodné, konstatoval, že toto dovolání bylo
odmítnuto jako nepřípustné. Soud prvního stupně pak vyšel ze zjištění, že
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, neboť dovolací soud nedospěl k závěru, že by
některá ze vznesených námitek žalobkyně zakládala přípustnost dovolání, a dále
konstatoval, že toto dovolání bylo odmítnuto s ohledem na již vyslovený názor
Nejvyššího soudu.
28. Konečně, co se týče otázek vztahujících se k posouzení důvodnosti
rozšíření žaloby z důvodu žalobkyní tvrzené nepřiměřené délky tohoto
kompenzačního řízení, je nutno vycházet z ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, podle níž je do celkové délky posuzovaného řízení nutno započítat i
dobu, po kterou probíhalo předběžné projednání nároku před příslušným úřadem (§
14 OdpŠk), maximálně však v délce šesti měsíců (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017), a dále z judikatury dovolacího
soudu dle níž pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v
přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit všemi
kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo rozsudek ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo
8/2021).
29. V souzeném případě odvolací soud neshledal žalobkyní uplatněný nárok
na adekvátní zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v
nepřiměřené délce tohoto (kompenzačního) řízení důvodným, neboť dospěl k
závěru, že délka tohoto řízení, ohraničená podáním žaloby dne 12. 11. 2018 a
vynesením rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dne 7. 9. 2021 (celkem 2
roky a 10 měsíců), nebyla nepřiměřená. Ačkoliv odvolací soud ve vztahu k
původně uplatněnému nároku na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku
posuzovaného (předchozího) kompenzačního řízení vytkl soudu prvního stupně, že
do celkové délky řízení nezahrnul dobu, po kterou byl nárok předběžně
projednáván u příslušného úřadu (u žalované), sám tak neučinil ve vztahu ke
stávajícímu kompenzačnímu řízení, jehož nepřiměřená délka byla žalobkyní
namítána, přestože ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že
tento nárok byl žalobkyní ve smyslu § 14 odst. 1 OdpŠk uplatněn u žalované dne
16. 5. 2018.
30. Nadto se odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky tohoto
řízení omezil pouze na konstatování, že o nepřiměřeně dlouhé řízení nešlo, aniž
přitom celkovou délku řízení poměřil kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm.
b) až e) OdpŠk.
31. Právní posouzení provedené odvolacím soudem je proto z důvodu právě
vyložených neúplné, a tudíž i nesprávné.
V. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
33. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu