30 Cdo 2716/2019-161
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. T, nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně,
Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 222 830 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 251/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, č. j.
44 Co 60/2017-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, č. j. 44 Co 60/2017-144, se
zrušuje v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 103
500 Kč s příslušenstvím a v rozsahu jeho změny a zamítnutí žaloby o zaplacení
částky 89 500 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 22. 12. 2011 původně domáhal náhrady
nemajetkové újmy ve výši 350 000 Kč s příslušenstvím a škody ve výši 29 830 Kč
s příslušenstvím vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího
v průtazích v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm
588/1993. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2014, č. j. 242 C
251/2011-50, následně došlo z důvodu částečného zpětvzetí žalobního návrhu k
zastavení řízení ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 157 000 Kč
se zákonným úrokem z prodlení od 24. 12. 2011 do zaplacení.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11.
2016, č. j. 242 C 251/2011-118, částečně zastavil řízení v rozsahu jistiny ve
výši 29 830 Kč spolu s ročním zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22.
12. 2011 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku ve výši 89 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 89
500 Kč od 22. 12. 2011 do zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení ročně z
částky 246 500 Kč od 22. 12. 2011 do 23. 12. 2011 (výrok II), zamítl žalobu v
částce 103 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 22. 12.
2011 do zaplacení (výrok III), a rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit
žalované na nákladech řízení částku ve výši 624 Kč (výrok IV).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 3.
4. 2019, č. j. 44 Co 60/2017-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku III a části výroku II, pokud jde o zákonný úrok z prodlení z částky 157
000 Kč za den 22. 12. 2011, ve zbývající části výroku II jej změnil tak, že
žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1
500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 2. 7. 1993 bylo
zahájeno řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaných 1) V. M, 2) L. S. a
3) XY, zaplacení částky ve výši 43 098 Kč s tím, že žalobce a žalovaní 1) a 2)
byli společníky společnosti XY, která v řízení vystupovala jako žalovaná 3).
Žalobci měla být na základě smlouvy o převodu obchodního podílu zaplacena
žalovanými 1) a 2) částka ve výši 60 000 Kč, přičemž žalovaná 3) za splacení
dlužné částky převzala ručení, avšak na dluh byla zaplacena pouze částka 16 902
Kč. Žalobě bylo vyhověno rozsudkem pro zmeškání ze dne 4. 12. 1998, č. j. 21 Cm
588/93-85. Dne 12. 1. 1999 bylo soudu doručeno odvolání proti tomuto rozsudku.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2000, č. j. 39 K 83/99-46, byl
na majetek žalované 3) prohlášen konkurs, v důsledku čehož došlo k přerušení
řízení. O tom byli účastníci vyrozuměni až přípisem ze dne 7. 2. 2007, současně
soud žalované 1) a 2) vyzval ke sdělení, zda trvají na podaných odvoláních,
načež žalovaní dne 16. 2. 2007 sdělili, že na odvoláních trvají a navrhují, aby
bylo v řízení pokračováno. Dne 8. 4. 2010 podal žalobce stížnost na průtahy v
řízení, která byla následně Krajským soudem v Brně evidována pod sp. zn. St
74/2010. Stížnost nebyla shledána důvodnou s tím, že v řízení nedošlo k žádným
zaviněným průtahům a celková délka je dána objektivními faktory. Usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010, č. j. 21 Cm 588/1993-110, bylo
rozhodnuto, že návrh žalovaných 1) a 2), aby soud zrušil rozsudek pro zmeškání
ze dne 4. 12. 1998, č. j. 21 Cm 588/93-85, se zamítá. Usnesením Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 10. 8. 2010, č. j. 5 Cmo 232/2010-131, bylo usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010, č. j. 21 Cm 588/1993-110, potvrzeno.
Vrchní soud v Olomouci o odvolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku pro
zmeškání rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Cmo 356/2010-157, tak,
že je odmítl. Uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2010,
č. j. 5 Cmo 356/2010-157, bylo následně ze strany žalobce i žalovaných napadeno
ústavními stížnostmi doručenými dne 14. 1. 2011 a 27. 1. 2011 (usnesením
Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2011 spojenými ke společnému řízení pod sp. zn.
III. ÚS 147/11), které Ústavní soud dne 21. 11. 2013, odmítl. Konkurz na
majetek žalované 3) byl zrušen dne 9. 4. 2013 po splnění rozvrhu, v důsledku
čehož došlo ke zrušení kontumačního rozsudku proti žalované 3) a zastavení
řízení dne 17. 10. 2015. Dne 21. 6. 2011 bylo doručeno České republice –
Ministerstvu spravedlnosti jakožto žalované v tomto řízení uplatnění nároku
žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v podobě průtahů
ve výši 379 830 Kč. Žalovaná ve stanovisku ze dne 21. 12. 2011 shrnula, že s
ohledem na celkovou délku dosud neskončeného řízení 18 let a 5 měsíců ke dni
rozhodnutí a průtahy zaviněné soudem má žalobce nárok na přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 157 000 Kč.
5. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně zhodnotil, že v
řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 588/1993 docházelo k
neodůvodněným obdobím nečinnosti v podobě průtahů na straně soudu a celková
délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, neboť řízení bylo zahájené dne 2. 7. 1993
a skončené vydáním usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III.
ÚS 147/11. Celková délka řízení činila 20 let a 4 měsíce, přičemž do doby
trvání řízení bylo třeba v daném případě započítat i dobu, kdy bylo řízení
přerušeno, neboť délka konkursního řízení, kvůli němuž bylo posuzované řízení
přerušeno, byla sama o sobě nepřiměřená a měla za následek výrazně dlouhé
období nečinnosti soudu trvající od vydání usnesení Krajského obchodního soudu
ze dne 30. 3. 2000, č. j. 39 K 83/99 48, do dne 7. 2. 2007. K průtahům v řízení
pak dále docházelo zejména v období od září roku 1993 do listopadu roku 1995 a
rovněž v období od července roku 1997 do července roku 1998 a v období od ledna
roku 1999 do prosince téhož roku byl soud nedůvodně nečinný. Soud prvního
stupně uzavřel, že z charakteru řízení a konkrétních okolností projednávané
věci je zřejmé, že postup soudu v daném případě neodpovídal složitosti ani
skutkové a právní náročnosti daného případu a nepřiměřená délka řízení byla
zapříčiněna z velké části neodůvodněnými prodlevami na straně soudu. Pokud jde
o základní částku přiměřeného zadostiučinění, přiznal soud prvního stupně
žalobci částku 15 000 Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, přičemž za
první dva roky řízení byla přiznána tatáž částka ve výši 15 000 Kč celkem.
Jestliže řízení trvalo 20 let a 4 měsíce, dospěl soud k celkové částce 290 000
Kč, jejíž výši následně modifikoval tak, že navýšil základní částku o 10 %,
neboť v řízení docházelo k neodůvodněným průtahům, kvůli nimž se prodloužila
celková doba řízení, dále navýšil základní částku o dalších 10 %, šlo-li o
posouzení „podílu žalobce na jeho přispění k průtahům“, naopak snížil základní
částku o 35 %, neboť posuzované řízení nepředstavovalo významný zásah do života
poškozeného. Složitost řízení hodnotil soud prvního stupně jako průměrnou,
tudíž nebylo třeba přistoupit ke zvýšení ani snížení částky. Po zohlednění výše
uvedených kritérií dospěl soud prvního stupně k celkovému snížení základní
částky o 15 % tak, že celková částka činila 246 500 Kč. Vzhledem k tomu, že ze
strany žalované již došlo k uhrazení 157 000 Kč, byla žalobci přikázána náhrada
nemajetkové újmy ve výši 89 500 Kč a ve zbylém rozsahu žalobcem požadované
částky 350 000 Kč z titulu nemajetkové újmy byla žaloba zamítnuta.
6. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně. Dále se ztotožnil s právním posouzením soudu
prvního stupně, že v řízení před Krajským soudem v Brně vedeným pod sp. zn. 21
Cm 588/1993 docházelo k průtahům, přičemž sama o sobě byla nepřiměřená též
délka vedlejšího (konkurzního) řízení. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem
prvního stupně ohledně celkové délky posuzovaného řízení, která dle odvolacího
soudu činila 21 let a tři a půl měsíce. Vzhledem k této délce odvolací soud
stanovil základní částku 18 500 Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení,
přičemž za první dva roky řízení byla tato částka modifikována na polovinu.
Odvolací soud nenalezl důvod ke zvýšení či snížení základní částky z hlediska
složitosti řízení. Hlavní nečinnost v posuzovaném řízení jde podle odvolacího
soudu na vrub nezdaru při utváření představy, co měl zákonodárce na mysli
příkazem, že se „přerušují“ řízení o nárocích, které se týkají majetku
patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z toho majetku.
Dále odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně ohledně 10% zvýšení
vzhledem k tomu, že žalobce využil prostředky způsobilé odstranit průtahy v
řízení, dále ohledně 10% zvýšení pro neodůvodněné průtahy, respektive pro
nečinnost orgánů. Odvolací soud však nesouhlasil se snížením o 35 % z důvodu,
že posuzované řízení nepředstavovalo významný zásah do života poškozeného, ale
snížil základní částku o 20 % pro nižší význam pro řízení ve vztahu k třetímu
žalovanému, a to od března roku 2000, kdy byl na jeho majetek prohlášen
konkurz, čímž došlo ke snížení významu předmětu řízení pro žalobce a následně
od prosince 2010, od kdy se v řízení řešila již jen otázka náhrady jeho
nákladů. Odvolací soud nepřekročil žalobcem subjektivně vymezenou dobu
nejistoty, když uzavřel, že odškodnění přísluší za 20 let a 5 měsíců, a to v
celkové částce 355 042 Kč. Na závěr odvolací soud však uvedl, že není obecně
důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto
několikanásobně, peněžité plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení, k
čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011. Zároveň vzal do úvahy, že žalobci pravomocně přiznaný smluvní úrok
ve výši 1 % denně, který je podle judikatury Ústavního soudu zjevně lichevní a
nepožívající právní ochrany. Z toho důvodu žalobci vyplacené zadostiučinění 157
000 Kč považoval odvolací soud jako dostatečné ke kompenzaci jeho újmy.
Napadený rozsudek proto potvrdil jako správný v rozsahu přísudku úroku z
prodlení z této částky za den 22. 12. 2011 a v rozsahu, kde došlo k zamítnutí
žaloby. V rozsahu částky 89 500 Kč s příslušenstvím jej odvolací soud hodnotil
v souladu s výše uvedeným jako věcně nesprávný, a proto jej změnil tak, že
žalobu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v potvrzující
části odrážky prvé výroku I rozsudku odvolacího soudu, tedy v části, kterou
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně jistiny s
příslušenstvím a v měnící části odrážky druhé výroku I rozsudku odvolacího
soudu, kterou změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku
II. Žalobce v dovolání uplatnil následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil otázku základní částky
za jeden rok posuzovaného řízení, když tuto určil ve výši 18 500 Kč.
Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se odvolací
soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
9. Žalobce má dále za to, že dovolacím soudem doposud nebyla vyřešena
otázka, zda by odškodňování nemajetkové újmy nemělo reflektovat inflaci,
respektive zda by Stanovisko, které žalobce považuje za nyní již neaktuální,
nemělo být pro určování výše nemajetkové újmy změněno či doplněno o bližší
kritéria pro výpočet, aby lépe odráželo aktuální ekonomickou situaci.
10. Žalobce dále spatřuje rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, zejména se Stanoviskem, v otázce posouzení právní složitosti případu.
Žalobce je přesvědčen, že v souladu se zásadou iura novit curia mělo být
příslušné zvýšení základní částky z titulu složitosti řízení podstatně vyšší.
Žalovaný stát nejde omlouvat tím, že průtahy byly zapříčiněny „nejednoznačně
vyznívajícími právními normami“.
11. Za rozporný se Stanoviskem považuje žalobce i závěr odvolacího soudu
ohledně posouzení otázky významu předmětu řízení pro žalobce, neboť okamžik
prohlášení konkurzu na majetek žalované 3) dle žalobce neměl na jeho
odškodnitelnou újmu žádný vliv.
12. Další otázkou, kterou žalobce v dovolání uvedl je, zda je rozhodné,
že se poškozený během odškodňovacího řízení vyjadřuje k délce posuzovaného
řízení a pokud ano, pak jaký význam tato skutečnost má.
13. Odvolacím soudem byla nesprávně posouzena také otázka možné limitace
zadostiučinění s ohledem na to, oč v posuzovaném řízení šlo. Přípustnost
dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i od nálezu
Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18.
14. Rozsudek odvolacího soudu dále podle žalobce trpí vadou, která mohla
způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť závěry odvolacího soudu jsou
nepřípustně překvapivé. Žalobce dle svých tvrzení nebyl předběžně seznámen se
závěry, že nemohl oprávněně očekávat reálnou dobytnost příslušenství. Žalobce
tak neměl žádnou možnost relevantně s takovými úvahami polemizovat.
15. Žalobce dále uvádí, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým
zjištěním, když konstatoval, že posuzované řízení trvalo 21 let a tři a půl
měsíce, jelikož období od 2. 7. 1993 do 25. 9. 2015 představuje 22 let, 2
měsíce a 23 dnů.
16. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit
pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku
hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále jen
„OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v
žalobcově případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již
to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění
snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
22. Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní
výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího
soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za
každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou
základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech
okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí
částky ve výši 18 500 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a to i za situace,
kdy posuzované řízení trvalo více než 20 let, nepředstavuje jeho posouzení dané
otázky jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř.
23. Otázka, zda by odškodňování nemajetkové újmy mělo reflektovat
inflaci, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani ve
vztahu k ní se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury soudu
dovolacího. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na
ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění
za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené
konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat
mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost
výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku
inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a
ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud
vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn.
IV. ÚS 4059/19). Dovolání není rovněž ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro
posouzení otázky „zda je rozhodné, že se poškozený během odškodňovacího řízení
vyjadřuje k délce posuzovaného řízení a pokud ano, pak jaký význam tato
skutečnost má“, neboť ohledně ní odpovídá napadený rozsudek ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn.
30 Cdo 4336/2010), pokud odvolací soud vyšel stran relevantní délky řízení z
tvrzení samotného žalobce obsaženého v odvolání ze dne 16. 4. 2015, že jeho
nejistota ohledně výsledku řízení byla ukončena rozhodnutím Ústavního soudu.
24. Námitka dovolatele ohledně délky posuzovaného řízení je námitkou
proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.).
25. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky postupu soudů v
posuzovaném řízení v situaci, kdy byl na majetek jednoho z žalovaných prohlášen
konkurz, významu předmětu řízení pro žalobce s ohledem na to, co bylo předmětem
posuzovaného řízení, a na to, že v průběhu řízení došlo k prohlášení konkurzu
na majetek jednoho z žalovaných, a otázky možné limitace zadostiučinění s
ohledem na to, oč v posuzovaném řízení šlo. Výše uvedené otázky odvolací soud
posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
29. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
30. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma
vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo
§ 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
31. V části IV Stanoviska Nejvyšší soud vysvětlil, že postup orgánu
veřejné moci během řízení [(§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] může být kvalifikován
buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při
zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako
bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve
vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Obecné vyjádření žádoucího postupu
je ostatně obsaženo např. v § 6 o. s. ř., tedy, že „v řízení postupuje soud v
součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a
účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě
zjištěny.“ … Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno
zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením
procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů
veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými
jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
32. Odvolací soud v této věci při posouzení kritéria postupu orgánů
veřejné moci v posuzovaném řízení sice shledal, že délka řízení byla
zapříčiněna převážně nečinností soudů, ale tuto, v trvání od března 2000 do
února 2007, ospravedlňuje nejasný výklad konkurzních předpisů stran povinnosti
soudů přerušit řízení o nárocích, které se týkají konkurzní podstaty, nebo z ní
mají být uspokojeny. S tímto právním posouzení uvedené otázky nemůže Nejvyšší
soud souhlasit.
33. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, č. j. 29 Odo
177/2001, vyplývá, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka se v souladu s §
14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přerušují
jen řízení, jichž se dlužník účastní; není-li tomu tak, řízení se nepřeruší, i
když je vedeno o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Tento závěr
formuloval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo
2584/98, a to právě ve vztahu k zástavnímu dlužníku, ve sporu, v němž proti
sobě stáli pouze zástavní věřitel jako žalobce a zástavní dlužník jako žalovaný
(v době, kdy byl prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, který
účastníkem řízení nebyl). Platí-li řečené zde, pak se týž závěr logicky musí
prosadit i při procesním společenství účastníků (při tzv. subjektivní
kumulaci), kdy na straně žalobce či žalovaného vystupuje více osob a jde
současně o samostatné společníky v rozepři (tedy tam, kde každý účastník jedná
jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních účastníků
žádný vliv). Prohlášením konkursu na majetek dlužníka se tudíž nepřerušuje
řízení ve vztahu k jeho samostatnému společníku v rozepři. Jinak řečeno, pokud
je žalováno více žalovaných a na majetek z jednoho z nich je prohlášen konkurs
a dojde k přerušení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do
konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž
účastníkem je úpadce, nedochází ze zákona k přerušení řízení vůči všem
žalovaným, tedy i těm, na jejichž majetek konkurs prohlášen nebyl.
34. V rámci kritéria složitosti věci [(§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk)]
lze jistě uvažovat i o složitosti právní, která je dána rozpornými názory soudů
na vyřešení konkrétní právní otázky (srov. část IV Stanoviska). V posuzované
věci však případná složitost výkladu § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, pakliže vůbec kdy existovala, skončila v průběhu
roku 2001 a nemůže jí být odůvodněna nečinnost soudu až do února 2007 (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1008/2010). V
této souvislosti nelze přehlédnout, že odpovědnost státu za újmu způsobenou
výkonem veřejné moci je postavena na odpovědnosti absolutně objektivní (viz § 2
OdpŠk), a proto všechny důvody, které by mohly vést k jejímu omezení, nebo
vyloučení je třeba vykládat restriktivně.
35. Z uvedených důvodů je právní posouzení žalovaného nároku odvolacím
soudem nesprávné.
36. V otázce významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3
písm. e) OdpŠk], Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že u řízení,
která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (jako
jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci
osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života
nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho
zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně), se zvýšený význam předmětu
řízení pro účastníka presumuje [srov. Stanovisko, část V, písm. d)]. Nejde-li o
shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro
poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, pokud se v řízení
neprokáže něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 765/2010).
37. V případě řízení o peněžité plnění lze prokázat, že mělo toto řízení
pro účastníka vysoký, nebo naopak nízký význam. Na význam řízení bude mít
zpravidla vliv výše částky, o niž se předmětné řízení vede (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013). Při posuzování
významu předmětu řízení pro poškozeného přitom nelze odhlédnout ani od
příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
38. V nyní projednávané věci sice odvolací soud uvedl, že v určité
části posuzovaného řízení byly jeho předmětem již jen náklady řízení, nicméně
nijak nevysvětlil, o jak vysoký nárok by se mělo jednat. Nelze tedy uzavřít, že
řízení mělo pro žalobce nižší význam v době, kdy v něm šlo „pouze“ o náhradu
nákladů, aniž by se odvolací soud zabýval otázkou, jak měla být ona náhrada
nákladů vysoká a jaký význam měla sama tato částka pro žalobce. Důležitá je
výše částky, o které se v předmětném řízení rozhoduje, nikoliv otázka, zda je
tato částka jistinou žalované pohledávky, nebo náhradou nákladů řízení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014).
39. Nejvyšší soud rovněž nerozumí úvaze odvolacího soudu spočívající v
tom, že by snížení významu předmětu řízení ve vztahu k žalované 3) mělo mít
vliv na význam předmětu řízení proti žalovaným 1) a 2). Význam předmětu řízení
se nenásobí počtem žalovaných v případě, kdy je proti nim uplatněna žaloba na
jedno plnění [jako v posuzované věci, kdy žalovaní 1) a 2) byli žalováni jako
smluvní dlužníci a žalovaná 3) jako ručitelka]. Stejně tak se proto nemůže
ponížit v situaci, kdy v průběhu řízení vůči jednomu z žalovaných dojde ke
snížení významu předmětu řízení (například z důvodu prohlášení konkurzu na jeho
majetek), jestliže se tyto důvody neuplatní ve vztahu ke zbylým žalovaným, kde
význam předmětu řízení zůstává nezměněn.
40. Právní posouzení významu předmětu řízení pro žalobce odvolacím
soudem je z výše uvedených důvodů neúplné a tudíž nesprávné.
41. Otázku možné limitace horní hranice odškodnění odvolací soud
posoudil rovněž v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud při své
úvaze o limitaci horní hranice odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vyšel
zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011, s jeho závěry však pracoval nesprávně. Citované rozhodnutí reagovalo
na situaci, kdy význam řízení značně nekoreloval s výší zadostiučinění
vypočteného soudem v souladu se Stanoviskem. Dovolací soud v uvedeném
rozhodnutí dovodil, že „[Z]adostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 OdpŠk
v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž
intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li
předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění
přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro
mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Jinými slovy lze shrnout, že obecně při
poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně
dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění,
jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou
výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí
některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu
řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná automatická aplikace shora
uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání
nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální
posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by se při
výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému
zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30
Cdo 1162/2017). Projednávaný případ však splňuje kritéria obsažená v § 31a
odst. 3 OdpŠk, neboť posuzované řízení se vymykalo zejména svou extrémní délkou
(přes 20 let), a proto nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, žádný důvod.
42. Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí,
která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním
poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že
účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009).
43. Odvolací soud, který změní rozsudek soudu prvního stupně, aniž by
před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem –
odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu
vyjádřit, zasáhne do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud
změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení § 220 odst.
1 písm. a) o. s. ř., a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O
nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný
skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo
než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu
názoru nemohou vyjádřit, respektive vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru
odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo ze dne 4. 9. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 2125/2006).
44. V posuzované věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud
prvního stupně stran vymahatelnosti příslušenství žalovaného v původním řízení,
aniž by k tomu žalovaná uplatnila jakoukoli obranu a aniž by odvolací soud
zprostředkoval tuto svou úvahu žalobci před rozhodnutím ve věci a umožnil mu se
k ní vyjádřit. Tím zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a ke které Nejvyšší soud přihlédl v souladu s § 242 odst. 3
o. s. ř. Jiné vady řízení Nejvyšší soud neshledal.
45. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu částečného
potvrzení ohledně částky 103 500 Kč s příslušenstvím a změny rozsudku soudu
prvního stupně a zamítnutí žaloby o zaplacení částky 89 500 Kč s příslušenstvím
a v navazujícím nákladovém výroku a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
46. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. 2. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu