30 Cdo 1008/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobkyně KOVO, akciová společnost /a.s./ v likvidaci, se sídlem v
Praze 7, U Průhonu 1516/32, identifikační číslo osoby 00000906, zastoupené
JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 40/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 17 Co 271/2009 – 62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 17 Co 271/2009 – 62,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kč s příslušenstvím a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 80.000,- Kč s příslušenstvím, zůstal odvoláním nedotčen a
samostatně nabyl právní moci. Tím bylo rozhodnuto o žalobě na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění žalobkyní utrpěné nemajetkové újmy v důsledku
porušení jejího práva na projednání věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 18 Cm 423/95 v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 28. 6. 1993 zahájila žalobkyně
řízení o zaplacení částky 5.105.084,- Kč s příslušenstvím u Krajského
obchodního soudu v Praze proti pěti žalovaným – 1) Tesla Brno, s.p., 2) Tesla
Elmi, a.s., 3) UTES Brno, družstvo, 4) Mechanika a vakuová technika –
Kooperativ Brno a 5) Fond národního majetku České republiky. Dne 10. 8. 1994
vzala žalobu částečně zpět. Dne 18. 1. 1995 bylo navrženo postoupení věci
Krajskému obchodnímu soudu v Brně, které bylo realizováno dne 13. 7. 1995. Dne
28. 2. 1996 navrhla žalobkyně doplnění dokazování zadáním znaleckého posudku. Dne 14. 8. 1996 žádá žalobkyně o přednostní vyřízení případu nařízením ústního
jednání nebo nařízením znaleckého posudku. Dne 27. 3. 1997 se žalobkyně soudu
táže, z jakého důvodu nelze ve věci nařídit ústní jednání. Dne 10. 10. 1997
zamítl soud návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem, proti tomuto
rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a spis byl dne 4. 12. 1997 předložen
Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o něm. Odvolací soud usnesení soudu
prvního stupně potvrdil dne 15. 8. 1999. Dne 30. 4. 2001 byl spis vrácen
Krajskému soudu v Brně Obvodním soudem pro Prahu 1, který jej měl zapůjčen. Dne
14. 11. 2001 proběhlo ve věci ústní jednání. Dne 15. 11. 2002 byl na majetek
žalovaného 1) prohlášen konkurs a zástupci žalobkyně bylo oznámeno, že se z
daného důvodu řízení ze zákona přerušuje. Dne 7. 10. 2004 byl prohlášen konkurs
na majetek žalovaného 3). Žalobkyně vzala dne 24. 3. 2006 žalobu zpět proti
žalovaným 1) až 4) a požádala, aby soud v řízení pokračoval toliko s žalovaným
5) – Fondem národního majetku České republiky. Na to bylo žalobkyni soudem
odpovězeno, že rozhodnutí o zastavení řízení musí předcházet rozhodnutí o
procesním nástupnictví na straně žalovaných 4) a 5) a takové rozhodnutí nelze
vydat, neboť na majetek žalovaného 1) a 3) byl prohlášen konkurs a rozhodnutí
jim tak nelze účinně doručit. Dne 2. 8. 2006 byl zamítnut Vrchním soudem v
Olomouci návrh žalobkyně na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ústavní stížnost žalobkyně do tohoto usnesení
byla odmítnuta. Řízení tak „bylo přerušeno“ vůči všem žalovaným a doposud
nebylo ve věci rozhodnuto. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že v řízení
došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a tím i
k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zák. č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení soud počítal ode dne podání
žaloby (28. 6. 1993) do doby přerušení řízení v důsledku prohlášení konkursu na
majetek žalovaného 1) dne 15. 11. 2002, přičemž řízení není doposud pravomocně
skončeno. Soud prvního stupně zjistil, že v řízení došlo k průtahům ze strany
soudu ve smyslu nečinnosti, zejména v období od 13. 7. 1995 do 1. 4. 1997, od
4. 12. 1997 do 15. 8. 1999 a od září 1999 do 18. 6. 2001. Přerušení řízení z
důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaných 1) a 3) však nelze podle soudu
prvního stupně považovat za průtah, neboť řízení je přerušeno ze zákona. Řízení
posoudil jako složitější. Uvedl, že žalobkyně nevyužila zcela všechny dostupné
prostředky k odstranění průtahů. Řízení nehodnotil jako řízení se zvýšeným
významem pro žalobkyni. Proto za přiměřené zadostiučinění považoval částku
80.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením v tom, že období od 15. 11. 2002, kdy byl prohlášen
konkurs na žalovaného 1), nelze zahrnout do celkové délky řízení ve smyslu §
31a odst. 3 písm. a) OdpŠk. Souhlasil s názorem, že pokud žalovaný 5) - Fond
národního majetku ČR - k 1. 1. 2006 zanikl dle § 1 a 11 zák. č. 178/2005 Sb.,
musí být vydáno usnesení podle § 107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o tom, s kým bude v řízení na jeho místě pokračováno. Toto usnesení však v
posuzované věci nelze z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaných 1) a
3) těmto účinně doručit, jelikož odvolací lhůta proti tomuto usnesení jim
nemůže plynout a usnesení o procesním nástupnictví tak nemůže nabýt právní
moci. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne
2. 8. 2006, č. j. 3 UL 22/2006 – 7, podle kterého by sice bylo možno v řízení
pokračovat vůči těm žalovaným, na něž jako samostatné procesní společníky
přerušení řízení podle § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, nedopadá, ale pokračování v řízení brání právě nutnost rozhodnout o
procesním nástupnictví na straně žalovaného 5). Má za to, že daný názor
neodporuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, č. j. 29 Odo 177/2001
a uzavřel, že od 15. 11. 2002 již k průtahům v řízení nedochází. Nespatřil
zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni, neboť částka pět miliónů Kč není
taková, aby mohla žalobkyni ohrozit. Proto přiznané odškodnění ve výši
stanovené soudem prvního stupně považoval za adekvátní.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c), ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Napadené
rozhodnutí má podle ní zásadní právní význam jednak proto, že řeší právní
otázku možného pokračování v řízení proti žalovanému 5) v rozporu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, a dále je
rozhodnutí odvolacího soudu z níže uvedených důvodů v rozporu s hmotným právem.
Za dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.) a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nesouhlasí s právním
názorem odvolacího soudu, že v řízení nemohlo být pokračováno s právním
nástupcem žalovaného 5). Je přesvědčena, že pokud chtěla vést řízení pouze vůči
České republice jako procesnímu nástupci žalovaného 5), bylo třeba řízení vůči
tomuto žalovanému vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí. Proti
usnesení o vyloučení věci k samostatnému řízení není přípustné odvolání, pouze
tedy mělo být doručeno všem účastníkům (i žalovaným v konkursu), čímž by se
stalo pravomocným. Rovněž má za to, že postup dle § 107 odst. 1 poslední věta
o. s. ř. ve směru rozhodnutí o procesním nástupci žalovaného 5) je možný, neboť
v samostatném řízení by byli již jen účastníci, kterým lze účinně doručit. Z
uvedeného dovozuje, že Krajský soud v Brně byl povinen pokračovat v řízení i po
prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) a 3), neboť řízení vůči ostatním
žalovaným se ze zákona nepřerušuje za situace, kdy mají postavení samostatných
procesních společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř. K zániku žalovaného 5) došlo
až k 1. 1. 2006, přičemž k prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) došlo
dne 15. 11. 2002 a na majetek žalovaného 3) dne 7. 10. 2004. Nelze tedy tvrdit,
že v období od 15. 11. 2002 minimálně do 1. 1. 2006 se nejednalo o průtahy v
řízení. Soudy vycházely z nesprávné úvahy o celkové délce řízení, a proto
nesprávně posoudily otázku výše přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně namítá,
že odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami. Má za to, že nelze
přičítat k její tíži, že nepodala stížnost na průtahy v řízení podle zák. č. 6/2002 Sb. již dříve, neboť má právo na včasné rozhodnutí věci i bez toho, aby
se jejího rozhodnutí musela domáhat. Brojí proti posouzení významu předmětu
řízení, neboť jej považuje za velmi významný, když v době sepisu dovolání
představoval předmět původního řízení s příslušenstvím částku 15 mil. Kč. Domnívá se, že jí přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu nelze považovat
za přiměřené a v souladu se standardy života v České republice. Z těchto důvodů
navrhla dovolacímu soudu, aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž
rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.,
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání je přípustné k posouzení otázky celkové délky řízení ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. a) OdpŠk a nevyužití prostředků nápravy ze strany poškozeného ve
smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, které odvolací soud posoudil v rozporu s
judikaturou soudu dovolacího. Dovolání je důvodné. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů
pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Uvedl k tomu, že při posuzování
předpokladů odpovědnosti státu za imateriální újmu způsobenou neprojednáním
věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk je nutno
postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1
Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stanovisko i všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových
stránkách www.nsoud.cz. Dovolací soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně dovodil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009), že
hodnocení přiměřenosti délky řízení se řídí kritérii vyjmenovanými v § 31a
odst. 3 OdpŠk, přičemž v souladu
s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“ nebo „Evropský
soud“) na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující toliko celková délka
řízení, do které je třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (viz
čtvrtá právní věta Stanoviska a její odůvodnění). Probíhá-li vedlejší řízení, před jehož skončením nelze v původním řízení
pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší
řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení
byla věc projednána v přiměřené lhůtě.
Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o
tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená
(může však být nepřiměřená z jiných důvodů). To platí zejména tehdy, kdy
příčina nepokračování řízení nespočívá na straně soudu, ale je dána ze zákona,
jak tomu bylo v posuzované věci s ohledem na § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Vždy je totiž třeba mít na paměti, že
pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k
závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek
ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, §
27). Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů
přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v
přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce
původního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Pokud odvolací soud dobu trvání řízení po prohlášení konkursu na majetek
žalovaného 1) do celkové délky původního řízení nezapočítal, je jeho právní
posouzení nároku žalobkyně nesprávné. Obecný závěr shora uvedený je v posuzované věci umocňován tím, že k přerušení
řízení ze zákona došlo jen ve vztahu k některým z žalovaných, zatímco vůči
zbylým žalovaným mohlo řízení pokračovat. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, č. j. 29 Odo 177/2001,
vyplývá, že pokud je žalováno více žalovaných a na majetek z jednoho z nich je
prohlášen konkurs a dojde k přerušení řízení o nárocích, které se týkají
majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto
majetku, jejichž účastníkem je úpadce [viz § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání], nedochází ze zákona k přerušení řízení
vůči všem žalovaným, tedy i těm na jejichž majetek konkurs prohlášen nebyl. Z uvedeného je zřejmé, že původní řízení bylo v důsledku postupně prohlášených
konkursů přerušeno jen ve vztahu k žalovaným 1) a 3), zatímco vůči žalovaným
2), 4) a 5) mohlo pokračovat, jak správně dovolatelka namítá. Konstrukci dovozenou odvolacím soudem, podle které je možné vyřešit otázku
právního nástupnictví na straně žalovaného 5) až po skončení konkursních řízení
na majetek žalovaných 1) a 3), dovolací soud nesdílí. Je na soudu, aby s
vědomím maximy rychlé a účinné ochrany práv zakotvené v § 6 o. s. ř. zaujal
takový výklad procesních pravidel, která umožní její naplnění. Žalobkyně v
tomto směru správně namítá, že soud v původním řízení mohl a měl vyloučit
nároky uplatněné proti žalovaným 2), 4) a 5) k samostatnému projednání a
rozhodnutí podle § 112 odst. 2 o. s. ř., když vůči nim a žalobkyni by
rozhodnutí o vyloučení nároku k samostatnému řízení nabylo právní moci
okamžikem doručení (viz § 167 odst. 2 a 159 o. s. ř.) a tím by měl soud možnost
rozhodnout o zastavení řízení vůči žalovaným 2) a 4), procesním nástupnictví na
straně žalovaného 5), a následně vydat rozhodnutí o meritu věci.
Jestliže soud v původním řízení popsaným způsobem nepostupoval, zatížil je
mnoho let trvajícím obdobím nečinnosti, která nejenže představuje nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, ale musí se nutně
projevit i v úvaze soudu o výši přiměřeného zadostiučinění při zohlednění
kritéria § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Pokud odvolací soud z této úvahy
nevycházel, je i zde jeho právní posouzení nároku žalobkyně nesprávné. Bude na odvolacím soudu, aby nově posoudil celkovou dobu trvání řízení ve
smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, přičemž přihlédne ke stavu původního
řízení ke dni svého rozhodnutí (§ 154 o. s. ř. a část V. Stanoviska). Nesprávně odvolací soud posoudil i kritérium jednání poškozeného ve smyslu §
31a odst. 3 písm. c) OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Účinný právní nástroj v podobě žádosti o určení
lhůty k provedení procesního úkonu, jenž není podmíněn podáním tzv. hierarchické stížnosti, byl totiž do českého právního řádu zaveden až od 1. 7. 2009 novelou § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích., provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb. (k tomu srovnej např. konečné rozhodnutí senátu páté
sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ve věci Vokurka proti České
republice, odst. 57 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4761/2009). Po převážnou dobu trvání předmětného řízení tedy žalobkyně
neměla účinný prostředek nápravy, jak se proti nepřiměřené délce původního
řízení bránit. Navíc platí, že ani po novele § 174a zákona o soudech a soudcích účinné od dne
1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k
tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány
veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je
naopak obecnou povinností těchto orgánů, ta má být plněna i tehdy, když
účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení
spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. § 6 o. s. ř. ukládající soudu
postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou
účastníci nečinní). Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení
(poškozeného), že nepodal stížnost podle § 164 odst. 1 téhož zákona (srov. Stanovisko, část IV.). Protože právní posouzení nároku žalobkyně z hlediska stanovení rozhodné doby
trvání řízení a přispění žalobkyně k průtahům v řízení ze strany odvolacího
soudu je nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 2, části věty
za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §
243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
Při novém rozhodnutí přihlédne odvolací soud nejen k právním názorům obsaženým
v tomto rozhodnutí, ale též ve zmíněném Stanovisku a ve vztahu k významu
předmětu řízení pro žalobkyni rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.