30 Cdo 8/2021-124
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce V. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 587/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 53 Co 253/2020-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 53 Co 253/2020-88,
se v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 8. 6. 2020, č. j. 4 C 587/2018-62, ve znění doplňujícího usnesení téhož
soudu ze dne 3. 7. 2020, č. j. 4 C 587/2018-70, ohledně požadavku žalobce na
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech
odvolacího řízení zrušuje a v této části se věc vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.
6. 2020, č. j. 4 C 587/2018-62, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze
dne 3. 7. 2020, č. j. 4 C 587/2018-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
vůči žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a
současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II) a
zaplatit na účet prvostupňového soudu soudní poplatek ze žaloby (výrok
doplňujícího usnesení).
2. Za zcela nedůvodný soud prvního stupně shledal žalobcův požadavek na
náhradu nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku nesprávného
úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 v exekučním řízení vedeném pod sp.
zn. 35 EXE 36887/2011 spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, jehož předmětem
byl návrh žalobce (který zde vystupoval v procesním postavení povinného) na
zastavení exekuce.
3. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
mapujících průběh posuzovaného řízení z hlediska jednotlivých procesních úkonů
a vydaných rozhodnutí, jakož i jejich časové posloupnosti. Na rozdíl od soudu
prvního stupně však zkonstatoval, že i když začátek předmětného exekučního
řízení připadl na den 29. 11. 2011, kdy společnost KASINVEST spol. s r. o.
podala proti žalobci jako povinnému příslušný exekuční návrh znějící na
vymožení pohledávky ve výši 9 304 623,31 Kč s příslušenstvím (o němž se žalobce
dozvěděl dne 2. 2. 2012), v závislosti na konstrukci zažalovaného nároku, který
se váže pouze k délce řízení o žalobcově návrhu na zastavení exekuce, je
počátek rozhodného období třeba vztáhnout až ke dni 13. 6. 2013, kdy žalobce
tento návrh podal. Délka posuzovaného řízení, které skončilo právní mocí
rozhodnutí o nákladech exekuce, jež nastala dne 16. 3. 2018, tak odpovídala 4
letům a 9 měsícům.
5. Na základě právního posouzení věci, které vycházelo z aplikace § 31a
odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a dále z poukazu na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, jakož i
usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, a ze dne 9.
9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení
nebylo nepřiměřeně dlouhé.
6. Řízení bylo dle odvolacího soudu po skutkové, procesní i právní
stránce složité. Tento závěr vycházel především ze skutečnosti, že zde byla
řešena otázka zániku vymáhané pohledávky, k němuž dle původních tvrzení žalobce
mělo dojít v důsledku jejího splnění solidárně zavázaným spoludlužníkem,
následně však bylo tvrzeno, že tato pohledávka, která byla v mezidobí třikrát
postoupena na nové věřitele, zanikla započtením. S tím pak souvisely též
komplikace při dokazování, neboť se exekuční soud v reakci na důkazní návrhy
žalobce (povinného), jenž byl v řízení aktivní, obracel na solidárně zavázaného
spoludlužníka žalobce i na jednotlivé postupníky (tj. na osoby, které nebyly
účastníky exekučního řízení) s požadavky o součinnost, které však nebyly vždy
řádně vyslyšeny. Opakovaně pak bylo řízení vedeno před odvolacím soudem a
jednou, konkrétně ohledně otázky týkající se nákladů řízení, též před Nejvyšším
soudem. V pořadí první odvolací řízení (vedené o odvolání proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 8. 2013, č. j. 35 EXE 36887/2011-159,
jímž byl žalobcův návrh zamítnut), které vyústilo ve zrušující rozhodnutí
odvolacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014, č. j. 62
Co 455/2013-192), je nicméně namístě přičítat na vrub postupu exekučního soudu,
neboť důvod zrušení prvostupňového rozhodnutí vycházel ze zjištěného porušení
procesních předpisů. Následné zrušující rozhodnutí odvolacího soudu (tj.
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, č. j. 62 Co 312/2014-333)
však již vycházelo z odlišného právního názoru tohoto soudu na řešenou věc, a
dalším rozhodnutím odvolacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne
16. 12. 2015, č. j. 62 Co 312/2014-496) bylo zamítavé rozhodnutí exekučního
soudu změněno a exekuce byla zastavena, když teprve tehdy měl soud k dispozici
všechny podklady nezbytné pro rozhodnutí. V průběhu řízení se vyskytla celkem
dvě období průtahů, z nichž první se váže k výše zmíněnému rozhodnutí
exekučního soudu ze dne 16. 8. 2013, jež bylo zrušeno pro procesní vady, a
druhé pak k době po 31. 5. 2016, kdy se již řízení vedlo pouze o nákladech
exekuce (když Městský soud v Praze svým posledně zmíněným usnesením rozhodl
pouze o základu povinnosti každého z účastníků řízení zaplatit polovinu těchto
nákladů) a skončeno bylo (v důsledku opomenutí exekučního soudu) až k urgenci
soudního exekutora usnesením exekučního soudu ze dne 16. 2. 2018. Vzhledem k
celkové délce posuzovaného řízení však lze dle odvolacího soudu tato dvě období
tolerovat. V rozhodující míře se totiž na délce řízení podílely okolnosti,
které nejsou přičitatelné státu.
7. Závěr o přiměřené délce posuzovaného řízení odvolací soud podpořil
též úvahou o významu tohoto řízení pro žalobce. Jako standardní lze totiž tento
význam hodnotit pouze ve vztahu k době od podání návrhu na zastavení exekuce
dne 13. 6. 2013 do právní moci usnesením o jejím zastavení, která nastala dne
21. 1. 2016, a to i s přihlédnutím k tomu, že po celou tuto dobu byl v exekuci
postižen pouze jeden žalobcův pozemek. Poté již byla v řízení řešena jen otázka
výše nákladů exekuce, následkem čehož význam předmětu řízení pro žalobce, který
nadto od května 2016 o řízení již žádný zájem nejevil, poklesl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce
včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a že napadeným rozsudkem bylo
též zasaženo do žalobcových základních práv.
9. Napadené rozhodnutí je dle žalobcova názoru především v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, z
něhož žalobce dovozuje, že doba, po kterou může soudní řízení obvykle trvat,
odpovídá dvěma letům. V posuzovaném řízení však tato doba byla 2,5 krát
překročena, pročež za situace, kdy toto řízení nebylo nikterak složité, je
namístě považovat je za nepřiměřeně dlouhé.
10. Dále se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, neboť v rámci hodnocení významu
posuzovaného řízení pro žalobce nezohlednil, že v něm byla na žalobci vymáhána
částka ve výši 9 304 623,31 Kč s příslušenstvím. Tento údaj, stejně jako
žalobcovy majetkové poměry, přitom byly patrné z obsahu exekučního spisu.
Význam řízení pro žalobce měl být tedy vyhodnocen jako vyšší.
11. Tím, že odvolací soud pominul zmatečný postup exekučního soudu,
který se odrazil v tom, že věc byla na úrovni prvostupňového soudu meritorně
řešena celkem třikrát, přičemž poté vždy následovalo odvolací řízení,
postupoval také v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2863/2020, jakož i v rozporu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též
jen „Stanovisko“). Z téhož důvodu je napadené rozhodnutí rovněž v rozporu s
nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17.
12. Nepřihlédl-li odvolací soud ani „k průtahům na straně soudního
exekutora“, jemuž trvalo dva roky, než dne 16. 2. 2018 vydal rozhodnutí č. j.
35 EXE 36887/2011-534, učinil tak nejen v rozporu s již zmíněným Stanoviskem,
ale také v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30
Cdo 4584/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 544/2014, ze dne 24. 2. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, a
usnesením téhož soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 231/2013.
13. Pro nedostatečné zkoumání věci z hlediska toho, zda k celkové délce
posuzovaného řízení přispěl postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než
složitost věci, není napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu ani s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015.
14. Odvolací soud konečně nezohlednil ani judikaturu Městského soudu v
Praze a Krajského soudu v Praze, kterou žalobce v řízení soudu předložil, a to
ve snaze doložit, že délka řízení odpovídající třem až čtyřem letům již bývá
hodnocena jako nepřiměřeně dlouhá. Tímto postupem tak odvolací soud porušil
princip právní jistoty vyjádřený v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, a odchýlil se i od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn.
I. ÚS 420/09, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014.
15. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání (i jeho doplnění) bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a
4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, která dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky
řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, jež by
z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je
třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV.
Stanoviska popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Již proto není na místě provádět
jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem jiných řízení, tím spíše
pak z těchto jiných řízení bez dalšího dovozovat, že délka řízení čítající tři
až čtyři roky již představuje délku nepřiměřenou. Žalobce ve vztahu k údajné
potřebě srovnávání obdobných řízení nadto v dovolání nepříhodně poukazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,
uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se
týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání
nezákonného rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání) a nikoliv újmy způsobené
(jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou délkou řízení před soudem, ve vztahu k
níž je třeba postupovat důsledně podle Stanoviska. Neprovedením srovnání
posuzované věci s výsledkem jiných kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k
zásahu do žalobcových základních práv. V této části tedy přípustnost žalobcova
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit nelze.
22. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek týkajících se
přiměřenosti délky posuzovaného řízení z pohledu zhodnocení kritéria složitosti
věci a kritéria postupu orgánů veřejné moci, jakož i kritéria významu předmětu
řízení pro poškozeného, neboť při jejich řešení se odvolací soud od judikatury
Nejvyššího soudu odchýlil.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková
újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí
nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým
přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků
způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během
řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda
byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn.
I. ÚS 186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit
všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci),
nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o
nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši
zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení
podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012).
27. Ze Stanoviska mj. plyne, že konečným okamžikem řízení je okamžik
nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno.
Totožný závěr lze nalézt též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, nebo v rozsudcích téhož soudu ze dne 15. 6. 2011, sp.
zn. 25 Cdo 5017/2008, a ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3971/2013. V
podmínkách nyní řešené věci to tedy znamená, že odvolací soud délku řízení
správně stanovil na dobu 4 let a 9 měsíců, která uplynula mezi zahájením řízení
o žalobcově návrhu na zastavení exekuce (dne 13. 6. 2013) a okamžikem právní
moci usnesení exekučního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech exekuce (dne
16. 3. 2018).
28. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet
instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy
nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba
vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného
zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky
projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30
Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a
odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.] měly řádně odůvodnit, zda částku
přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či
procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy.
Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná
zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro
předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné
promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná
[srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z
jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z
důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších
stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci
není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup
samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že
okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu
orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v
rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
29. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší
soud dále vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu
veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.] je třeba zejména
zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v
řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především
v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru,
popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí
předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování
celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku
uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti
stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
30. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního
stupně, která odvolací soud převzal, je zřejmé, že rozhodnutí exekučního soudu
bylo v posuzovaném řízení dvakrát zrušeno, přičemž poprvé se tak stalo z důvodu
závažného procesního pochybení tohoto soudu (spočívajícího ve vydání rozhodnutí
bez dokazování provedeného při nařízeném jednání). Tuto skutečnost pak odvolací
soud v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu správně přičetl k
tíži státu, stejně jako zjištění, že poté, co Nejvyšší soud svým usnesením ze
dne 24. 5. 2016, č. j. 20 Cdo 896/2016-530, odmítl žalobcovo dovolání směřující
proti nákladovým výrokům usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015,
č. j. 62 Co 312/2014-496, trvalo v důsledku pochybení exekučního soudu až do
dne 16. 3. 2018, než bylo pravomocně rozhodnuto také o výši nákladů exekuce,
které byl žalobce povinen zaplatit. Přestože odvolací soud současně přiléhavě
poukázal na vyšší procesní a skutkovou složitost věci, způsobenou jednak změnou
právní argumentace, z níž žalobcův návrh na zastavení exekuce vycházel a ke
které v průběhu řízení došlo, a jednak obtížemi při získávání navržených
důkazů, činí-li délka doby, po kterou byl soud v řízení zcela nečinný (od 31.
5. 2016 do 16. 2. 2018), a doby, po kterou trvala náprava závažných procesních
vad, jichž se dopustil exekuční soud (od 16. 8. 2013 do 3. 2. 2014), ve svém
souhrnu celých 25 měsíců z celkových 57 měsíců trvání posuzovaného řízení,
nemůže obstát závěr, podle kterého „okolnosti, které se v rozhodující míře
podílely na délce řízení, nepředstavují okolnosti přičitatelné státu“ (viz bod
20 odůvodnění napadeného rozsudku). Takový závěr totiž neodráží skutečnost, že
zjištěné pochybení soudu zjevně vedlo k významnému prodloužení řízení (bezmála
o polovinu jeho délky) oproti stavu, kdy by soud postupoval procesně řádně.
31. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení přiměřenosti celkové
délky řízení, a to v závislosti na vzájemném vztahu kritéria jeho složitosti a
postupu orgánů veřejné moci, je právní posouzení věci odvolacím soudem
nesprávné, neboť není v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
32. Odklonu od judikatury Nejvyššího soudu se pak odvolací soud dopustil
i při řešení otázky přiměřenosti celkové délky řízení z pohledu významu tohoto
řízení pro poškozeného.
33. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností
zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je
nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce
odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu
řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro
svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za
neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla
představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické,
pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit
přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
34. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení
pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti
žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků
okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného.
Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované
případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam
předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či
snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
35. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií §
31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nad rámec tvrzení účastníků je porušením
práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (viz čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.).
36. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za
nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím
větší je pro něho význam předmětu řízení. Proto také dovolací soud dovodil, že
je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji
zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto
několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) zákona č. 82/1998 Sb. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Ve
vztahu k otázce významu exekučního řízení pro povinného pak Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, shora uvedený závěr
upřesnil v tom směru, že není podstatná výše vymáhané částky, nýbrž rozsah
majetku postiženého exekucí.
37. V nyní posuzovaném případě žalobce žádnou skutečnost, která by měla
odůvodňovat závěr o vyšším než standardním významu posuzovaného řízení pro něj,
v řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím netvrdil, natož
aby jej prokazoval. Samotný údaj o výši vymáhané částky přitom pro přijetí
takovéhoto závěru nepostačuje, není-li současně podpořen žalobcem tvrzenými a
prokázanými skutečnostmi mapujícími jeho majetkové poměry a rozsah majetku,
který byl exekucí postižen. Závěr odvolacího soudu o standardním významu
posuzovaného řízení pro žalobce, který odvolací soud přijal ve vztahu k té jeho
fázi, jež předcházela pravomocnému zastavení exekuce, je tudíž správný.
38. Zmínil-li však odvolací soud v rámci hodnocení tohoto kritéria též
zjištění, že žalobcův majetek byl v průběhu posuzovaného řízení postižen pouze
v rozsahu jednoho pozemku, zatímco v úvodní fázi exekuce se toto postižení
týkalo celkem 33 pozemků, jedná se nicméně o údaj, který je pro účely
zhodnocení významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce sám o sobě
bezcenný. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž převážná většina
původně postižených pozemků byla z exekuce vyloučena na základě úspěšné
vylučovací žaloby podané třetí osobou (neboť žalobce nebyl jejich vlastníkem),
přičemž při absenci jakýchkoliv zjištění týkajících se majetkových poměrů
žalobce není současně známo, jak velkou část jeho majetku jediný do exekuce
zahrnutý pozemek reprezentoval a jak tedy posuzované řízení žalobce ve výkonu
jeho vlastnických práv ve skutečnosti omezilo.
39. Chybějící informace o žalobcových majetkových poměrech pak stejnou
měrou brání zhodnocení, zda se posuzované řízení odchýlilo od standardního
významu pro žalobce v době, po kterou bylo vedeno již pouze o otázce výše
nákladů exekuce, k jejichž náhradě byl žalobce povinen. Odvolacímu soudu je
namístě přisvědčit v závěru, že význam předmětu řízení pro poškozeného není
neměnnou veličinou, nýbrž se v průběhu posuzovaného řízení může měnit ve smyslu
jeho snížení či naopak zvýšení (viz např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). I v tomto případě však platí, že
procesní povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti odůvodňujících závěr o
nižším významu předmětu řízení pro poškozeného stíhá žalovanou, přičemž její
případnou procesní pasivitu v tomto směru nelze nahrazovat aktivitou soudu. To
se však v posuzovaném případě stalo, když ani žalovaná sama ve vztahu k
předmětnému kritériu žádné skutečnosti významné pro jeho modifikaci v řízení
netvrdila ani neprokazovala. Závěr o snížení významu posuzovaného řízení pro
žalobce, ke kterému mělo v jeho průběhu dojít, tudíž za tohoto procesního stavu
neobstojí.
40. Zmínil-li odvolací soud žalobcův nezájem o výsledek řízení v jeho
závěrečné fázi týkající se nákladů exekuce, je tato skutečnost v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu pro posouzení řešeného kritéria také významná, jak
plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3694/2014. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení
žádný zájem lze totiž o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u
tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat, pročež nevede-li tato okolnost k
závěru o vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení
kritéria významu řízení pro účastníka. Pokud však z nezájmu účastníka o průběh
řízení plyne nižší (až žádný) význam posuzovaného řízení pouze v té části, po
níž již ze strany daného účastníka tento zájem projevován nebyl, zatímco z něj
bez dalšího nelze dovodit nižší význam řízení pro účastníka rovněž v té části,
kdy z jeho strany tento zájem naopak projevován byl, je nezbytné se rovněž
zvláště zabývat okamžikem, kdy k takové změně došlo. Za skutečně bezvýznamné
pro účastníka by pak bylo možné považovat pouze takové řízení, v němž by ta
část, po kterou účastník zájem o průběh řízení projevoval, byla ve vztahu k té
části, kdy již zájem účastníka projevován nebyl, pouze marginální (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4968/2015). Tak
tomu (v závislosti na skutkových zjištěních, ze kterých odvolací soud vycházel)
však v posuzovaném případě nebylo, a proto ani argument založený na nezájmu
žalobce o finální část řízení k závěru o přiměřenosti celkové délky
posuzovaného řízení sám o sobě vést nemůže.
VI. Závěr
41. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve
shora popsaném směru nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1
o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v části týkající se nároku na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož
i v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. k
dalšímu řízení.
42. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu