30 Cdo 3151/2016-56
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně M. D., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně,
Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 118 664 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2016, č. j. 44 Co
341/2015-43, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2016, č. j. 44 Co 341/2015-43, se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení
částky 118 664 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 49 C 50/2008.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh,
aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 118 664 Kč s tam
specifikovaným úrokem (výrok I), a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobou ze dne 21. 12. 2007
se manželé J. jako žalobci domáhali po žalobkyni (tehdejší žalované) zaplacení
částky 80 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tuto částku žalobci
zaplatili žalované v roce 2006 za údajné opravy bytu ve vlastnictví žalované a
jejího manžela. Žaloba byla doručena žalované dne 10. 4. 2008. Dne 14. 7. 2008
bylo ve věci nařízeno jednání na 12. 8. 2008, které bylo odročeno za účelem
vyhlášení rozsudku na 21. 8. 2008. Rozsudek byl zástupci žalované doručen dne
24. 9. 2008 a ta proti němu podala odvolání doručené soudu dne 30. 9. 2008,
které bylo následně doplněno podáním ze dne 10. 12. 2008. Věc byla spolu s
vyjádřením žalobců předložena odvolacímu soudu dne 3. 3. 2009. Jednání před
odvolacím soudem bylo nařízeno na 20. 4. 2010. Usnesením z téhož dne odvolací
soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k doplnění
dokazování. Usnesení odvolacího soudu bylo žalované doručeno dne 26. 5. 2010,
dne 24. 3. 2011 bylo ve věci nařízeno jednání na 12. 5. 2011. Za účelem
doplnění dokazování bylo jednání odročeno na 18. 10. 2011, to bylo odročeno na
1. 12. 2011 za účelem výslechu dalších svědků. S ohledem na žádost právního
zástupce žalované o poskytnutí lhůty k poradě s klientem bylo jednání odročeno
na 28. 2. 2012. To pak bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 8. 3.
2012. Rozsudek z téhož dne byl doručen zástupci žalované dne 23. 4. 2012.
Podáním doručeným soud dne 7. 5. 2012 se žalovaná proti rozsudku odvolala, spis
byl předložen odvolacímu soudu po vyjádření žalobců dne 13. 7. 2012. Jednání
před odvolacím soudem bylo nařízeno dne 19. 9. 2012 na 4. 12. 2012. Rozsudek z
téhož dne, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pro žalovanou
nepříznivý, byl zástupci žalované doručen dne 15. 1. 2013 a tohoto dne tak
nabyl právní moci spolu s rozsudkem soudu prvního stupně. Podáním doručeným
soudu prvního stupně dne 7. 3. 2013 podala žalovaná proti rozsudku odvolacího
soudu dovolání, které bylo odmítnuto usnesením ze dne 28. 8. 2013. Proti tomuto
usnesení a rozsudkům obou nižších soudů podala žalovaná dne 12. 11. 2013
ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením ze dne 13. 2. 2014.
4. Ode dne doručení žaloby žalobkyni (tehdejší žalované) dne 10. 4. 2008
do dne doručení rozhodnutí o ústavní stížnosti dne 12. 11. 2013 tak řízení před
soudem prvního stupně, soudem odvolacím, dovolacím a Ústavním soudem trvalo pět
let a sedm měsíců.
5. Žalobkyně uplatnila dne 10. 3. 2014 nárok na náhradu škody u
žalované, která jí podáním ze dne 9. 10. 2014 sdělila, že uplatněnému nároku
nevyhoví.
6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1, 5, 13,
14, 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že
řízení vykazovalo jistou míru složitosti, a to zejména skutkové, v řízení byla
vyslechnuta řada svědků. Po právní stránce však řízení za složité nepovažoval.
Žalobkyně dle soudu prvního stupně svým jednáním v průběhu řízení k jeho délce
nepřispívala. Ve vztahu k plynulosti řízení vzal soud za prokázané, že řízení
probíhalo plynule, jednotlivé procesní úkony na sebe bez průtahů navazovaly.
Řízení nemělo pro žalobkyni zvýšený význam, neboť byl projednáván nárok z
bezdůvodného obohacení, který z obecného hlediska nemá pro účastníka zvýšený
význam.
7. Soud prvního stupně uzavřel, že délka řízení ve věci sp. zn. 49 C
50/2008 nebyla nepřiměřená a žalobkyni právo na odškodnění nemajetkové újmy
způsobené nesprávným úředním postupem nenáleží.
8. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
9. Odvolací soud považoval všechna skutková zjištění soudu prvního
stupně za správná co do počátku a konce činnosti všech soudů ve věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008. Za důvodnou však označil
odvolací námitku proti relevanci data subjektivního srozumění účastníka s tím,
že se toto řízení koná (podání žaloby dne 21. 12. 2007 je jinak správné) nebo
nepozorné záměně dat podání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nynější žalobkyně
(rozhodnutí dne 13. 2. 2014 je jinak správné) a nevzetí v potaz, že Ústavní
soud rozhodoval též o ústavní stížnosti žalobců v dotyčné věci, přičemž toto
řízení (jak vyplynulo ze stejných důkazů v listinách) skončilo rozhodnutím dne
26. 2. 2014. V situaci, kdy ustálená judikatura vychází z objektivního hlediska
trvání řízení, tj. od zahájení žalobou po nejposlednější rozhodnutí v dané
věci, je proto dle odvolacího soudu správné uzavřít, že předmětné řízení trvalo
šest let a necelé dva měsíce.
10. Ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se významu (pro odškodnění
samotné nebo jeho zvýšení) nevyřízení její žádosti o odškodnění do šesti
měsíců, odvolací soud uvedl, že nevyřízení žádosti o odškodnění do šesti měsíců
nemá pro odškodnění nebo jeho zvýšení žádný význam, neboť nejde o úřední
postup, ani nic automaticky souvisejícího s řízením před soudem. Za chybný
považoval již předpoklad nutného učinění nějakého úkonu ze strany úřadu, neboť
§ 15 odst. 1 OdpŠk stanoví pouze možnost přiznat odškodnění a nikoli i
povinnost uplatněný nárok odmítnout.
11. Odvolací soud však přisvědčil námitkám žalobkyně poukazujícím na
zjištění dvou případů více než roční prodlevy mezi úkony soudu, a to jednak
postihující první odvolací řízení, kdy po podání odvolání dne 30. 9. 2008 ho
odvolací soud začal projednávat 20. 4. 2010 (současně i rozhodl), a jednak, kdy
soud prvního stupně návazně započal s úkony sledujícími druhé projednání věci
až dne 24. 3. 2011, neboť určitý důvod těchto zdržení nebyl uveden. To však
považoval odvolací soud za vyčerpávající výčet průtahů, neboť další čtyři
případy vleklosti rozběhu řízení, doby odročení jednání anebo období do
předložení spisu vyššímu soudu (vesměs počítané od dvou do čtyř měsíců
maximálně), byly ojedinělé, celkově v obrazu toho, že předsedkyně senátu
nejpřetíženějšího soudu v republice současně pečovala o další svěřenou agendu
(výskyt ad hoc priorit je pravidlo, které běžně narušuje souvislé pracovní
nasazení v rozpracovaných věcech), a jiné čtyři případy překročení stanovených
lhůt k provedení úkonu anebo pro dobu odročení, byly z pohledu celkové doby
řízení dle odvolacího soudu naprostými marginalitami.
12. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že délka řízení
vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008 nebyla nepřiměřená,
a to ani navzdory vadě v počítání doby jeho vedení ze strany soudu prvního
stupně. Zčásti bylo vysvětleno a zčásti ani žalobkyně nic nenamítala proti
tomu, že probíhalo plynule, v absolutní převaze na sebe úkony bez průtahů
navazovaly a věc prošla všemi stupni obecné soudní soustavy, včetně posouzení
Ústavním soudem. Celkově je tak dle odvolacího soudu zřejmé, že každé řízení
musí nějakou dobu trvat a úměrně složitosti věci ho prodlužuje každý posun v
pořadech řízení k vyšším soudním instancím. Rozhodující je, jak se sama
žalobkyně dovolává, celková doba řízení, která v sobě může absorbovat i
příležitostný průtah bez toho, aby sám o sobě změnil kredit řízení na spíše
průtahové a popřel tak ještě přiměřenost jeho trvání. Ani v konstantní
judikatuře se dle odvolacího soudu neujímá přístup, který by posouzení prvotně
orientoval k tomu, vyskytl-li se kde jaký průtah a jejich videm poměřoval
zbytek produktivního řízení.
13. Odvolací soud tak konstatoval, že doba posuzovaného řízení možná
byla delší, než být nezbytně musela, nicméně stále nebylo možné říct, že byla s
ohledem ke všem skutečnostem a okolnostem spojeným s předmětným řízením zřejmě
nepřiměřená.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadla žalobkyně,
zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§ 240 odst. 1
o. s. ř.).
15. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vyřešení tří otázek, z
nichž jedna dle dovolatelky nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a u
dvou otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
16. Dle dovolatelky nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena
otázka hmotného práva:
(1) jaký vliv má skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti po povinném
předsoudním uplatnění na ně věcně v zákonné šestiměsíční lhůtě nereagovalo, na
posuzování průtahů, způsobu a výše jejich odškodnění.
17. Dále se měl odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách:
(2) jaké jsou požadavky na obsah rozsudku ve vztahu k jeho přezkoumatelnosti a
jaké jsou možnosti postupu odvolacího soudu v případě nepřezkoumatelnosti
prvostupňového rozhodnutí; přezkoumávání závěrů jiného pravomocného soudního
rozhodnutí; neurčitost odůvodnění rozsudku. Dovolatelka se v tomto případě
domnívá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s konstantní judikaturou
dovolacího soudu, když chybějící náležitosti rozhodnutí soudu prvního stupně
nepřípustně nahrazoval domněnkami, jaké asi okolnosti vedly soud prvního stupně
k vydání jeho rozhodnutí. V této souvislosti dovolatelka odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015.
(3) omlouvání průtahů dlouhodobou přetížeností soudu či soudce; hodnocení vad v
postupech a rozhodnutí soudu; upřednostnění faktoru celkové délky řízení oproti
průtahům v něm. Dovolatelka odkázala na stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), v němž dovolací soud uzavřel, že nelze nesprávný úřední postup
omlouvat přetížeností soudu, snad mimo „dočasnou přetíženost konkrétního soudu
či konkrétního soudce“.
18. Dovolatelka rovněž namítala rozpor skutkových zjištění s obsahem
spisu, jestliže odvolací soud konstatoval, že „zčásti ani odvolatelka nic
nenamítá proti tomu, že probíhalo plynule“, neboť kdyby tomu tak bylo, vůbec by
se nedomáhala odškodnění.
19. Nad rámec shora uvedených, výslovně vymezených, otázek dovolatelka
dále namítla, že se odvolací soud měl rovněž odchýlit od Stanoviska tím, že
nezohlednil, že celá úvodní část posuzovaného soudního řízení až do zrušovacího
rozhodnutí odvolacího soudu byla „marná“, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně
bylo rušeno pro předčasnost, a tato nebyla zohledněna při posuzování
nesprávného úředního postupu, jinými slovy nebyla přičtena na vrub žalované.
20. Za přímo odporující Stanovisku považuje dovolatelka rovněž závěr
odvolacího soudu, že rozhodující je celková doba řízení, která koneckonců, v
sobě i může absorbovat příležitostný průtah bez toho, aby sám o sobě změnil
kredit řízení na spíše průtahové a popřel tak ještě přiměřenost jeho trvání.
Nebýt průtahů a pochybení zejména na straně soudu prvního stupně, řízení by dle
dovolatelky muselo trvat násobně kratší dobu.
21. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu a to včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
22. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
24. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. První otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Předně odvolací
soud dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, tedy že
není dán odpovědnostní titul, což je bez dalšího důvodem zamítnutí žaloby, a to
bez ohledu na to, zda je ministerstvo v rámci předběžného projednání nároku
podle § 14 OdpŠk je či není povinno sdělit své stanovisko v zákonné
šestiměsíční lhůtě. Ani odlišné vyřešení této otázky tak nemohlo žalobkyni
přivodit příznivější rozhodnutí, tudíž na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Krom toho z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu vyplývá, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u
ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u
soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců staví běh
promlčecí doby. Žalobci však nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i
předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí
promlčení jeho práva, neboť § 14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u
příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud v takovém případě
vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení. Nelze tedy
uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo
poškozenému v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016). Podle § 15
OdpŠk je stát povinen toliko nahradit škodu do šesti měsíců ode dne, kdy
poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Marným uplynutím této
lhůty se stát ocitá v prodlení a ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej
stíhá povinnost (sankce) zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). V
případě jiných forem zadostiučinění nelze vycházet z úvahy, že konstatování
porušení práva a uložení poskytnutí omluvy soudem oproti témuž projevu v rámci
stanoviska úřadu představují vyšší formu zadostiučinění (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod
číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedené nepochybně
platí i naopak.
28. V případě druhé „otázky“ dovolatelka ve smyslu § 237 o. s. ř.
konkrétní otázku procesního práva nevymezuje, přičemž nelze přihlížet k poukazu
dovolatelky na obsah jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (§
241a odst. 4 o. s. ř.). Kromě toho dovolací soud neshledává ani údajný rozpor s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, neboť
toto usnesení se týká nepřesného, neurčitého a nesrozumitelného výroku
rozsudku, což není případ dovoláním napadeného rozsudku ani rozsudku soudu
prvního stupně.
29. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka
dovolatelky, že celá úvodní část posuzovaného soudního řízení až do zrušovacího
rozhodnutí odvolacího soudu byla „marná“ a měla tak být přičtena žalované k
tíži, neboť první rozsudek soudu prvního stupně v předmětné věci byl rušen jako
předčasný a nepřezkoumatelný. Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že
přestože první rozsudek ve věci odvolací soud v posuzovaném řízení označil za
nepřezkoumatelný, ve skutečnosti vyšel z jeho skutkových zjištění i právního
posouzení a předmětný rozsudek rušil z důvodu bezúspěšnosti obdržet potřebné
doplnění tvrzení. Podle odvolacího soudu tedy (odvolací soud v posuzovaném
řízení) primárně k jeho zrušení přistoupil z důvodu užšího „rámce odvolacího
řízení“, v němž nebylo vzhledem k jinému právnímu posouzení otázky důkazního
břemene možné docílit rozhodnutí ve věci, než z důvodu nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí v pravém slova smyslu. Dovolací námitka tak nespočívá v nesprávnosti
právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž vychází z jiného skutkového
stavu než napadené rozhodnutí. Taková polemika však přípustnost dovolání
založit nemůže, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního
posouzení věci, přičemž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy
(srov. § 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
30. Ve vztahu k námitce dovolatelky týkající se upřednostnění faktoru
celkové délky řízení oproti průtahům v něm, Nejvyšší soud již dříve uvedl, že
při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky
řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti
soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-
li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se
vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako
celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení
zpravidla očekávat (srov. bod III. Stanoviska). Nejvyšší soud opakovaně
konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v
obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu
úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s
tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a
nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací
soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem
o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4462/2009, a usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014), což
není případ dovolatelky.
31. Dovolání je nicméně přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení
otázky omlouvání průtahů dlouhodobou přetížeností soudu či soudce, neboť její
řešení v napadeném rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
32. Dovolání je důvodné.
33. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
34. Podle bodu IV. Stanoviska jde při posuzování kritéria postupu orgánu
veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zejména o to, zda příslušný orgán
v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků
využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané
návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením
vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení. To se týká i
těch řízení, která jsou ovládána zásadou dispoziční. Ohled je zde výjimečně
možné brát i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce,
avšak jinak by takoví činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná
personální situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř
soudního či právního systému, neměli sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky
řízení. Dočasné nahromadění nápadu neznamená odpovědnost na straně smluvních
států pod podmínkou, že tyto státy přijmou s náležitou rychlostí nápravná
opatření za účelem vypořádání se s výjimečnými situacemi tohoto druhu (rozsudek
ESLP ze dne 13. 7. 1983, ve věci Z. a S. proti Švýcarsku, stížnost č. 8737/79,
odst. 29).
35. Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné na závěru, že předmětné řízení
není nepřiměřeně dlouhé s ohledem na to, že předsedkyně senátu
nejpřetíženějšího soudu v republice současně pečovala o další svěřenou agendu.
Vzhledem k tomu, že průtahy byly dle odvolacího soudu shledány jednak v období
po podání odvolání dne 30. 9. 2008, které odvolací soud začal projednávat 20.
4. 2010 (současně i rozhodl), jednak v období než soud prvního stupně návazně
započal s úkony sledujícími druhé projednání věci až dne 24. 3. 2011, nelze dle
dovolacího soudu uzavřít, že se v daném případě jednalo pouze o dočasnou
přetíženost příslušné předsedkyně senátu, jestliže současně podle závěru o
skutkovém stavu zde nejsou takové skutečnosti, které by ve smyslu shora
citované judikatury odpovědnost státu vylučovaly.
36. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že předmětné řízení není
nepřiměřeně dlouhé s ohledem na to, že předsedkyně senátu nejpřetíženějšího
soudu v republice současně pečovala o další svěřenou agendu, je jeho právní
posouzení nesprávné.
37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
38. Pokud dovolatelka namítala rozpor skutkových zjištění s obsahem
spisu ve vztahu ke konstatování odvolacího soudu o tom, že zčásti ani
odvolatelka nic nenamítala proti tomu, že předmětné řízení probíhalo plynule,
namítá takto vadu řízení neuvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jež ani nemohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť i přes toto tvrzení odvolací soud částečně vyhověl
jejím odvolacím námitkám, když ve dvou fázích předmětného řízení shledal
průtahy.
VI. Závěr
39. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení otázky
omlouvání průtahů dlouhodobou přetížeností soudu či soudce nesprávné, dovolací
soud postupem podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil,
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
40. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí přiměřenost celkové
délky řízení při respektování shora uvedených judikaturních závěrů o významu
přetíženosti soudce či soudu pro odpovědnost státu.
41. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu