22 Cdo 2770/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) Ing. V. P., Ing. H. B., c) HOTEL FORREST s. r. o., se sídlem v
Praze 7 – Bubenči, Za Císařským mlýnem 1083/9, IČO: 27882187, všech
zastoupených JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní
326/11, proti žalovaným: 1) Hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1 – Starém
Městě, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem,
advokátem se sídlem v Praze 2 – Vyšehradě, Na Slupi 134/15, 2) České republice
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 –
Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnictví a
zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C
139/2004, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 11. prosince 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 55 Co
191/2013-371, s e ve výroku II. vyjma části tohoto výroku, jímž byl potvrzen
výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ruší a věc s e v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem
ze dne 8. srpna 2012, č. j. 14 C 139/2004-316, zamítl žalobu, kterou se žalobci
domáhali určení, že žalovaná 2) je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1883/3
(dále jen „předmětný pozemek“) o výměře 2 046 m2, zapsaného v katastru
nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální
pracoviště Prahu, na listu vlastnictví č. 759 pro obec P. a k. ú. B. (výrok
I.), zamítl vzájemnou žalobu žalované 2), kterou se domáhala určení, že je
vlastníkem předmětného pozemku (výrok II.), zamítl žalobu žalobců, kterou se
domáhali proti žalované 2) zřízení věcného břemene spočívajícího v právu: (i)
umístění budovy bez č. p./č. e., postavené na části předmětného pozemku (dle
geometrického plánu pro vyznačení budov č. 596-62/2002, postavené na pozemku
parc. č. 1883/11, o výměře 200 m2 oddělené z předmětného pozemku) a umístění
budovy bez č. p./č. e., postavené na části předmětného pozemku (dle
geometrického plánu pro vyznačení budov č. 596-62/2002, postavené na pozemku
parc. č. 1883/12 o výměře 66 m2, oddělené z předmětného pozemku); (ii) umístění
přípojek elektřiny, vody a kanalizace včetně práva přístupu k nim za účelem
jejich nezbytné kontroly, údržby a oprav, (iii) chůze a jízdy za účelem
příchodu a příjezdu ke stavbám: budově č. p. 1083, postavené na pozemku parc.
č. 1885/1, a budovám bez č. p./č. e., postaveným na předmětném pozemku. „Věcné
břemeno ad (i), (ii) a (iii) se zřizuje: a) pro žalobce 2 a každého dalšího
vlastníka jednotky č. 1083/1, byt, se spoluvlastnickým podílem ve výši id.
11834/48766 vzhledem k celku na společných částech budovy a zastavěném pozemku,
b) pro žalobce 1 a každého dalšího vlastníka jednotky č. 1083/2, jiný nebytový
prostor, se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 1922/48766 vzhledem k celku na
společných částech budovy a zastavěném pozemku, c) pro žalobce 3 a každého
dalšího vlastníka jednotky č. 1083/3, jiný nebytový prostor, spoluvlastnickým
podílem ve výši id. 35010/48766 vzhledem k celku na společných částech budovy a
zastavěném pozemku, všech v budově č. p. 1083 postavené na pozemku parc. č.
1885/1, k. ú. B., obec P. d) pro žalobce 1 a každého dalšího vlastníka budov
bez č. p./č. e. postavených na předmětném pozemku. Žalovaný 2) je povinen právo
z věcného břemene strpět. Žalobci jsou povinni uhradit žalovanému 2) úplatu za
zřízení práva věcného břemene ve výši stanovené soudem na základě znaleckého
posudku pořízeného soudem“ (výrok III.). Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2)
rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně odůvodnil výrok III.
tím, že je vázán rozsudečným návrhem a za situace, kdy se žalobci domáhali
zřízení věcného břemene ohledně části pozemku p. č. 1883/3 v k. ú. B. vůči
žalované 2), nezbylo mu než žalobu již s ohledem na „v rozhodnutí výše uváděné
důvody“ ve výroku III. rovněž zamítnout.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 11. prosince 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, odvolání žalobců do výroku II.
rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. potvrdil, v ostatních výrocích jej zrušil a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Ve vztahu k výroku III. rozsudku
soudu prvního stupně, shledal odvolací soud, že nemá podmínky ani pro jeho
potvrzení, ani pro jeho změnu, důvodem je totiž logická rozpornost celého
výroku, jež nebyla nijak blíže vysvětlena ani v odůvodnění rozsudku. Soud
prvního stupně shledal, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný 1), z
tohoto pohledu sice obstojí první část výroku III., kterým se žaloba na zřízení
věcného břemene vůči žalované 2) zamítá, nicméně v další části tohoto výroku
soud prvního stupně vůči žalované 2) totéž věcné břemeno zřídil. Tento logický
rozpor nebyl v odůvodnění nijak vysvětlen, a proto je výrok nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Kromě toho nutno soudu prvního stupně vytknout též další
nedostatky. Jestliže mínil zatížit věcným břemenem vymezené části předmětného
pozemku, bylo třeba (s ohledem na nutnost vkladu práva do katastru
nemovitostí), aby geometrické plány vymezující dotčené části pozemku byly
součástí výroku rozsudku, který je pro katastrální úřad závazný. Otázkou
vlastnictví předmětného pozemku se soud prvního stupně vcelku obšírně zabýval,
nijak ovšem neodůvodnil, proč se věcné břemeno zřizuje. Chybí jakékoli právní
posouzení věci i skutkové závěry (zjištění) pro toto posouzení významné. V
tomto ohledu zůstal rozsudek bez odůvodnění, ačkoli jde o podstatný a výjimečný
zásah do vlastnického práva, který zákon umožňuje jen ve vymezených případech a
při splnění řady podmínek. Ačkoliv soud prvního stupně vyhlásil rozsudek jako
částečný, ve skutečnosti se ve vztahu k žalované 2) jedná o rozsudek mezitímní. Vzhledem k tomu odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl zrušen rozsudek
soudu prvního stupně, podal žalovaný 1) dovolání, které považuje za přípustné
podle § 237 občanského soudního řádu. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud
jde o určení vlastnického práva, žalobci na něm nemají naléhavý právní zájem;
zamítavý výrok soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil. Pokud
jde o zřízení věcného břemene, odvolací soud shledal zamítavý výrok soudu
prvního stupně „logicky rozporným“, přičemž tato logický rozpornost „nebyla
nijak blíže vysvětlena ani v odůvodnění rozsudku“. S tím však dovolatel
nesouhlasí. Jelikož soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 2) není
vlastníkem předmětného pozemku, nezbylo mu než žalobu žalobců vůči žalované 2)
zamítnout. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí, zejm. směrnicí pléna
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1967, sp. zn. Pls 6/67, o předpokladech
pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů
prvního stupně (uveřejněné pod V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR),
pak neformuloval zamítavý výrok jen tak, že „návrhu se vyhovuje“ nebo „návrh se
zamítá“, ale zamítanou část žalobního návrhu v něm přesně odcitoval. Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavek úplnosti i určitosti, jeho
případná logická rozpornost je pak vysvětlena v odůvodnění s poukazem na
absenci pasivní legitimace žalované 2). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je
v tomto ohledu nesprávné a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu,
žalovaný 1) navrhuje, aby dovolací soud napadenou část výroku II. změnil tak,
že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby napadenou část zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření považují dovolání za nepřípustné. Podrobně rozebírají svou
právní obranu ve věci samé a závěrem uvádějí, že soud prvního stupně řádně v
řízení nepostupoval, zrušený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně je
skutečně vnitřně rozporný, a proto jeho zrušení bylo jediným s právem souladným
řešením. Vzhledem k tomu navrhují, aby dovolací soud předmětné dovolání jako
nepřípustné odmítl, případně zamítl. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. prosince 2013
a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 15. ledna 2015, projednal
dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné a zároveň důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V posuzovaném případě žalovaný 1) namítal, že odvolací soud v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil, že výrok III. je logicky
rozporný, a proto je nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je sice ve své podstatě vadou řízení, jelikož
však s tvrzenou vadou řízení byla položena otázka přípustnosti dovolání
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo
4888/2014, (dostupné na www.nsoud.cz)], shledal dovolací soud dovolání
přípustným z toho důvodu, že se rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a zároveň důvodným. Podle § 155 odst. 1 věty první o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví
soud ve výroku rozsudku. Podle § 157 odst. 2 o. s.
ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku
přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 33 Cdo
1855/99 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
2008, č. 12, str. 445)]. Ze směrnice pléna Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1967, sp. zn. Pls 6/67,
o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním
řízení u soudů prvního stupně (uveřejněné pod V/1968 Sbírky rozhodnutí a
sdělení soudů ČSSR), na kterou ostatně poukazoval i dovolatel, vyplývá, že
„nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být ovšem
určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či
práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního
návrhu slovy ‚návrhu se vyhovuje‘ nebo ‚návrh se zamítá‘. Odvolává-li se výrok
rozsudku na geometrický plán, případně jiný podobný doklad, stává se obsah této
listiny součástí rozsudečného výroku; proto musí být tato listina označení
rovněž s nepochybnou určitostí“. Tyto závěry jsou i nadále použitelné, jak
vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22
Cdo 655/2001 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 1, str. 5),
nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo
942/2006 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 132). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011
(uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl že
„měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě
použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. v literatuře
např. Drápal, L., Bureš, J.
a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1769). Obdobně pak lze říci,
že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. V usnesení ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dovodil, že „odvolací soud zruší rozhodnutí soudu
prvního stupně tehdy, není-li přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo
nedostatek důvodů. V případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze
přezkoumat, nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě
formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky
pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně
nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto
směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud)
je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto
správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost
rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se
účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad
splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a,
na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu
prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo
rozhodnuto“. V posuzovaném případě odvolací soud považoval výrok III. rozsudku soudu prvního
stupně za logicky rozporný, neboť v první části tohoto výroku má být žaloba
zamítána, v další části výroku je však věcné břemeno vůči žalované 2) zřízeno. S tímto posouzením se však dovolací soud neztotožňuje. Ačkoliv výrok III. rozsudku soudu prvního stupně může na první pohled budit
dojem, že je možná dvojí interpretace výroku v části začínající slovy „Věcné
břemeno ad (i), (ii) a (iii) se zřizuje“, tedy buďto že touto částí výroku
došlo jen k vymezení, ve prospěch koho mělo být věcné břemeno zřízeno, nebo že
touto částí výroku bylo věcné břemeno ve prospěch žalobců vůči žalovanému
zřízeno, ve skutečnosti přichází do úvahy jen první varianta. Toto je zcela
zřejmé při porovnání výroku III. a obsahu soudního spisu. Výrok III. je totiž
vyjma uvozující věty „Zamítá se žaloba žalobců, kterou se domáhají proti České
republice (druhé žalované) v níže uvedeném znění a rozsahu zřízení věcného
břemene spočívajícího v právu:“ doslovně převzat z podání ze dne 21. dubna 2010
nazvaného „změna žalobního petitu“, založeného ve spise na č. l. 248 a 249, a
to jako takový včetně volného řádku před větou „Věcné břemeno ad (i), (ii),
(iii) se zřizuje:“. Dále je třeba zdůraznit, že část výroku III. uvozená větou
„Věcné břemeno ad (i), (ii), (iii) se zřizuje:“ obsahově upravuje, ve prospěch
koho má být věcné břemeno zřízeno, přičemž tato část výroku III. obsahově
souvisí s předchozí částí výroku, v němž je vymezeno věcné břemeno.
Tuto
interpretační verzi jednoznačně podporuje i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, v němž soud prvního stupně k výroku III. uvedl, že návrh na zřízení
věcného břemene s ohledem na absenci pasivní věcné legitimace žalované 2)
zamítl, o zřízení věcného břemene pak logicky v odůvodnění ničeho neuvedl. V
neposlední řadě nelze pominout ani tu skutečnost, že v odvolání žalobců proti
rozsudku soudu prvního stupně, ve vyjádřeních žalované 1) a 2) ani v replice
žalobců nebyla o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu
údajné rozpornosti výroku III. žádná zmínka, nelze tedy ve vztahu k účastníkům
hovořit o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Dovolací soud současně dodává, že by bylo vhodné, aby soud prvního stupně
propříště výrok III. formuloval přehlednějším způsobem, například tak, že
přejímanou část textu uvede v uvozovkách či kurzívou, aby formulace výroku jeho
rozhodnutí nevzbuzovala na straně odvolacího soudu pochybnosti. Přesto s
ohledem na výše uvedené důvody se dovolací soud neztotožnil se závěrem
odvolacího soudu, že částí výroku III. uvozenou větou „Věcné břemeno ad (i),
(ii), (iii) se zřizuje:“ došlo skutečně ke zřízení věcného břemene. Rozhodnutí
soudu prvního stupně proto nemůže být z tohoto důvodu logicky rozporné. Jelikož výrok II. rozsudku odvolacího soudu vyjma části, v níž byl potvrzen
výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený výrok II. ve vymezené části zrušil a podle § 243e odst. 2 věty
první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.