Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce,
Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v
Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 90.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
193/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
června 2014, č. j. 35 Co 146/2014-48, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II.. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce proti shora
v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „odvolací
soud“), není přípustné podle § 237 o. s. ř.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 31. října 2013, č. j.
15 C 193/2013-29, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 90.000,- Kč s
příslušenstvím. Podanou žalobou se žalobce (dále též „dovolatel“) domáhal
přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu dle ustanovení §
31a zák. č. 82/1998 Sb. (OdpŠk), způsobenou mu údajně nesprávným úředním
postupem Obvodního soudu pro Prahu 2, v řízení vedeném pod sp. zn. 42 C
243/2010 (dále již („namítané řízení“), spočívajícím v nepřiměřené délce
řízení, zejména když pro naprostou nečinnost soudce bylo první rozhodnutí ve
věci samé vydáno po více než dvou letech.
Odvolací soud zjistil, že namítané řízení ještě neskončilo, což znamená, že
celková doba řízení činila v době rozhodování odvolacího soudu 3 roky a 8
měsíců. Tuto délku odvolací soud nepovažoval s ohledem na posouzení všech
kritérií vyjmenovaných v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk za nepřiměřenou. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně
a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání
nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud
při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ohledně právní otázky (námitky) dovolatele, zda lze délku namítaného řízení v
trvání 3 roky a 9 měsíců považovat za nepřiměřenou délku řízení, vychází
Nejvyšší soud ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné
vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a
OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet
ke konkrétním okolnostem individuálního případu (viz např. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, část IV., uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 58/2011, popř. dále „R 58/2011“, které je veřejnosti
přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz“). Ohledně odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 319/2004, ze kterého podle dovolatele údajně vyplývá určitá doba, kterou
je potřeba považovat za nepřiměřenou, je třeba konstatovat, že v citovaném
nálezu se taková délka řízení nestanovuje. Nález se zabývá věcným posouzením
ústavní stížnosti ve vztahu k namítaným průtahům v řízení. Ani rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2005, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, na který v
uvedeném směru dovolatel odkazuje, nestanoví určitou délku řízení, kterou je
třeba považovat za nepřiměřenou. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel,
že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá
vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám
imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a
odst. 1 OdpŠk. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního
případu pokusí danou domněnku vyvrátit. Obě uvedená rozhodnutí se tedy zabývají
zásadami, které musí vzít soud v úvahu při posouzení nepřiměřené délky řízení,
resp. při stanovení výše náhrady škody za nemateriální újmu. Těmito otázkami se
bude dovolací soud zabývat níže v souvislosti s dalšími právními otázkami
(námitkami) vymezenými v dovolání.
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí při posouzení
nepřiměřené délky a stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu
nesprávně aplikoval ustanovení § 13 odst. 1 a 2 a § 31a OdpŠk v rozporu s R
58/2011. Konkrétně namítá, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud
nevzaly v úvahu, že Obvodní soud pro Prahu 2 zůstal v namítaném řízení po dobu
více jak dvou let „úmyslně nečinný.“ Dovolatel dále namítá, že odvolací soud
„neaplikoval řádně, resp. vůbec kritéria uvedená v § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. při posuzování zavinění nepřiměřené délky tohoto řízení a s tím
spojené nečinnosti.“ Soudy obou stupňů navíc podle dovolatele nepřihlédly k
tomu, že „zbytečné úkony Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení sp. zn. 42 C
243/2010 musely být následně zrušeny nadřízeným odvolacím soudem pro
nepřezkoumatelnost a pro nezákonnost“, v čemž dovolatel spatřuje rozpor s
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo
2800/2009. Dovolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v projednávané věci
podrobné dokazování ohledně všech právně významných skutečností a že odvolací
soud v zásadě převzal po doplnění a zopakování dokazování skutkové a z nich
vyvozené právní závěry soudu prvního stupně, a ohledně nich dovodil, že žaloba
není důvodná. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že celková
délka namítaného řízení trvala ke dni rozhodnutí odvolacího soudu tři roky a
osm měsíců, když tehdy namítané řízení ještě nebylo skončeno. Odvolací soud
věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a Odpšk. Ve shodě se soudem
prvního stupně se podrobně zabýval všemi kritérii dle ustanovení § 31a odst. 3
OdpŠk a řádně se již vypořádal i se všemi shora uvedenými dovolacími námitkami
týkajícími se správnosti právního posouzení přiměřenosti namítaného řízení. Ve
svém rozhodnutí neopomenul vzít v úvahu ani skutečnost, že v namítaném řízení
došlo pro nezákonnost ke zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 v
souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo
2800/2009. Odvolací soud uzavřel, že ani celkovou délku namítaného řízení ke
dni rozhodnutí nepovažuje s ohledem na kritéria vyjmenovaná v ustanovení § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk za nepřiměřenou. Dovolací soud proto konstatuje,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou
(viz např. R 58/2011, část čtvrtá). Pokud jde o námitku dovolatele, že soud prvního stupně při posuzování kritéria
uvedeného v ustanovení § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk vzal v úvahu z hlediska
hodnocení významu namítaného řízení pro žalobce, že vede u tohoto soudu proti
žalované další řízení, Nejvyšší soud konstantně judikuje, že okolnost, že
poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit jeho v přístupu k
jednotlivým řízením tím, že nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování
poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu a
rovněž ho lze zohlednit v rámci kritéria jednání poškozeného během řízení
(srov.
obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti
stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10, a 61523/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013). Konečně poukázal-li odvolací soud na skutečnost, že žalobce vedl a vede enormní
množství soudních řízení (celkem 24), neučinil tak v rozporu s čl. 37 odst. 3
zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, protože tyto
skutečnosti jsou mu známy z jeho úřední činnosti, a proto je podle ustanovení §
121 o. s. ř. není třeba prokazovat (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Z hlediska výše uvedeného nelze tedy souhlasit s tím, že by námitky
dovolatele nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.