30 Cdo 1750/2021-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně J. L., bytem XY,
zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 191 250
Kč a 99 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
242 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
17. 2. 2021, č. j. 44 Co 381/2019-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši
191 250 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou
řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 24/2008 (dále též jen
„posuzované řízení“).
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 8. 2019, č. j.
242 C 3/2018-48, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 066,95
Kč s úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z uvedené částky od 17. 2. 2018 do
zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 151 183,05 Kč společně s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 17. 2. 2018 do zaplacení zamítl
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III). Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 44
Co 381/2019-95 (dále též jen „napadený rozsudek“), rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I co do částky 25 500 Kč s úrokem ve výši 8,5 % ročně z
uvedené částky od 17. 2. 2018 do zaplacení potvrdil a co do částky 14 566,95 Kč
s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I). Ve
výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko tak, že se zamítá žaloba
ohledně zaplacení částky 151 183,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně
z této částky od 17. 2. 2018 do zaplacení. Výrokem III zamítl žalobu v části, v
níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 99 000 Kč. Odvolací soud
též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v posuzovaném řízení se žalobkyně domáhala
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení
vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1675/99. Posuzované
kompenzační řízení trvalo 10 let a 4,5 měsíce, a jednalo se tak o řízení
nepřiměřeně dlouhé. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že řízení o stížnosti žalobkyně k Evropskému soudu pro lidská práva (dále též
jen „ESLP“) na průtahy řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně nelze
započítávat do celkové doby posuzovaného řízení, přičemž soud prvního stupně
vycházel z toho, že tuto skutečnost lze zohlednit v úvahách o výši
zadostiučinění. Řízení o této stížnosti nepředstavovalo okolnost vedoucí ke
vzniku celkové nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. Za jeden rok trvání
řízení žalobkyni přísluší zadostiučinění ve výši 16 000 Kč, celkově 150 000 Kč
(žalovanou již bylo vyplaceno 79 500 Kč). Vzhledem k počtu soudních instancí,
které v posuzovaném řízení rozhodovaly (dvakrát soud prvního stupně, dvakrát
soud odvolací, dvakrát soud dovolací, jednou Ústavní soud), považoval odvolací
soud za přiměřené snížení zadostiučinění o 30 %. Význam předmětu řízení pro
žalobkyni byl standardní, přičemž žádný důvod k navýšení částky nebyl shledán
ani z důvodu postupu orgánů veřejné moci v průběhu řízení (pokud došlo k
průtahům, bylo to již zohledněno v celkové délce řízení). Naopak nebyl shledán
důvod ani k dalšímu snížení zadostiučinění z důvodu jednání poškozené. Odvolací
soud zamítl rovněž v odvolacím řízení uplatněný nárok žalobkyně na kompenzaci
zadostiučinění ve výši 99 000 Kč za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního
řízení, neboť řízení bylo zahájeno žalobou dne 24. 1. 2018, soud prvního stupně
rozhodl dne 7. 8. 2019, věc byla odvolacímu soudu předložena dne 10. 12. 2019 a
odvolací soud rozhodl dne 17. 2. 2021. Předmětné řízení tak nelze považovat za
nepřiměřeně dlouhé. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“
Předně je třeba k výtkám žalobkyně konstatovat, že napadený rozsudek nelze
považovat za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně či rozhodnutí soudu
odvolacího je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího či dovolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. rozsudku
soudu odvolacího, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli
náležitě použít v odvolání či dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolací, resp. dovolací důvody. Jinými slovy řečeno, i když rozhodnutí nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání či dovolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele (dovolatele) – (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, dále např. jeho usnesení ze dne
27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015 či usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). V daném případě se z obsahu dovolání jednoznačně podává, že
případná stručnost dovoláním napadeného rozsudku neznemožnila žalobkyni
formulovat jednotlivé dovolací námitky. Jestliže dovolatelka namítá, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi
jejími odvolacími námitkami (či tvrzeními uvedenými v jejím podání ze dne 11. 11. 2020), pak nespecifikuje, o jaké konkrétní odvolací námitky se jednalo,
přičemž v dovolacím řízení nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil v
řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). V této části tak dovolání nesplňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 2
o. s. ř., neboť řádným způsobem nevymezuje dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Otázka, zda je v souladu s judikaturou dovolacího soudu nezohlednění
skutečnosti, že posuzovanému řízení předcházela stížnost žalobkyně u ESLP,
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť tato otázka
sice byla v judikatuře dovolací soudu vyřešena s tím, že podání stížnosti k
ESLP před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb. (tedy v době, kdy
poškozený neměl k dispozici účinný prostředek nápravy nepřiměřeně dlouze
trvajícího řízení na vnitrostátní úrovni), je možné zohlednit při stanovení
celkové výše zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 41/2012 či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013). Z obou právě uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu se
nicméně rovněž podává, že by se tak mělo stát již v průběhu kompenzačního
řízení, jemuž taková stížnost předcházela, nikoliv až v dalším kompenzačním
řízení, v němž se poškozený domáhá zadostiučinění za „nepřiměřenou délku“
prvotního kompenzačního řízení (jemuž stížnost k ESLP předcházela). Odvolací
soud se proto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
jestliže podání stížnosti k ESLP před zahájením posuzovaného kompenzačního
řízení nezohlednil v celkové výši zadostiučinění. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá otázka, zda je snížení
základní částky odškodnění na základě kritéria složitosti posuzovaného řízení
správné a v souladu s judikaturou, neboť odvolací soud se neodchýlil od
konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže dospěl k závěru, že
proběhlo-li posuzované řízení na více stupních soudní soustavy, je to jedním z
objektivních důvodů svědčících o vyšší složitosti řízení (viz například část
IV. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 58/2011 – dále též jen „Stanovisko“, nebo též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Ani otázka, zda je změna procentuálního hodnocení kritéria složitosti řízení
oproti soudu prvního stupně (z 15 % na 30 %) procesně v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť dovolací soud již opakovaně zdůraznil, že stanovení formy a výše
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu je úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
– dále též jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li
by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená (viz např. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 41/2012). Odvolací soud se tak od judikatury Nejvyššího
soudu neodchýlil, jestliže z důvodu složitosti posuzovaného řízení přistoupil
ke snížení zadostiučinění o 30 % (oproti soudu prvního stupně, který z téhož
důvodu zadostiučinění snížil toliko o 15 %). Takové snížení se nejeví zjevně
nepřiměřeným, odporujícím dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, přičemž
připomenout lze v této souvislosti již dříve vyslovený názor Nejvyššího soudu,
že „by … mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující
50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni
poskytovaným odškodněním“ (část VI. Stanoviska). Ambici založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. neskýtá ani otázka,
zda odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu kritérium
postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (soudy měly nesprávně aplikovat § 43 a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.,
což vedlo ke zrušení jejich rozhodnutí dovolacím soudem), a to zejména s
ohledem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010 (publikovaném v časopise Soudní judikatura z oblasti
občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 131/2013), či v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3949/2019.
Dovoláním
napadený rozsudek není s touto judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu, neboť
nebylo zjištěno, že by v posuzovaném řízení byla rozhodnutí soudu prvního
stupně a soudu odvolacího zrušena Nejvyšším soudem z toho důvodu, že by
nerespektovala závazný právní názor soudu vyššího stupně, že by byla
nepřezkoumatelná, či že by nerespektovala stanovisko Nejvyššího soudu či jeho
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo nález
Ústavního soudu, který by byl soudům znám z jejich úřední činnosti, popřípadě
byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (viz též skutková
zjištění obsažená v odstavci 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Otázky, zda je nezbytné ve světle judikatury ESLP hodnotit význam předmětu
kompenzačního řízení jako zvýšený, a v této souvislosti zda je v případě
posuzování přiměřenosti délky kompenzačního řízení nutno aplikovat přísnější
kritéria, zda je třeba od státu vyžadovat zvláštní pečlivost a v případě
průtahů v tomto řízení přiznat vysokou výši náhrady škody, rovněž nezakládají
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Byť dovolací soud v minulosti
formuloval závěr, že není přípustné, aby se osoba domáhající se poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním
řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku
řízení, nejedná se o vyzdvihnutí důležitosti kompenzačních řízení oproti
řízením jiným. Každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí
ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V
tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit
závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti
řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech
trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního
zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky
zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky
kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení
přiměřenosti délky jiných řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). K závěrům obsaženým v rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České
republice (č. stížností 10092/13 a další), jehož se žalobkyně dovolává,
Nejvyšší soud již vysvětlil, že „stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců
pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou
pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení
překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními
okolnostmi.
Je-li tedy požadováno, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k maximální
délce kompenzačního řízení, kterou ještě lze považovat za přiměřenou, nezakládá
daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u těchto řízení je třeba vycházet z
obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak
i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého
případu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo
3680/2019). Odvolací soud se tedy neodchýlil od této judikatury Nejvyššího
soudu, jestliže dospěl k žalobkyní zpochybňovanému závěru, že význam předmětu
posuzovaného řízení byl pro žalobkyni standardní. Konečně ani námitka, že odvolací soud řádně neodůvodnil zamítavý výrok ohledně
žalobkyní uplatněného nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto
kompenzačního řízení, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení
tohoto (v odvolacím řízení uplatněného) nároku obdobně z kritérií hodnocených
při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a z těchto učinil závěr ohledně
přiměřenosti délky řízení. Byť odvolací soud v této části odůvodnění
nerekapituluje jednotlivá kritéria pro posouzení přiměřenosti celkové délky
nynějšího řízení, z obsahu odůvodnění je zřejmé, že těchto si byl vědom,
přičemž dovolatelka v těchto souvislostech neuvádí žádnou tvrzenou skutečnost,
kterou měl odvolací soud při posuzování přiměřenosti celkové délky nynějšího
řízení opomenout. Za situace, kdy odvolací soud neshledal, že by předmětné řízení bylo ke dni
jeho rozhodnutí nepřiměřeně dlouhé, bylo by zcela nadbytečným zabývat se
stanovováním výše přiměřeného zadostiučinění, a proto argumentaci dovolatelky
spočívající v uvádění odkazů na judikaturu, která se týká právě určování výše
přiměřeného zadostiučinění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem
10/2012), je nutné odmítnout jako nepřípadnou. Ostatně závěry odvolacího soudu
ohledně přiměřenosti délky předmětného řízení se jeví jako adekvátní i s
ohledem na závěry stran délky kompenzačních řízení reprodukované v předchozím
odstavci. Na tomto závěru by nezměnila nic ani skutečnost, že odvolací soud při
úvaze o celkové délce řízení nezohlednil dobu, po kterou byl nárok žalobkyně
projednáván u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk. Námitka, že odvolací soud neprovedl ke kritériu složitosti řízení vůbec žádné
dokazování, nezakládá přípustnost dovolání již z toho důvodu, že i v případě
důvodnosti této námitky by se jednalo o vadu řízení, k níž však dovolací soud
může přihlédnout až v případě, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), k čemuž v daném případě nedošlo. Sluší se však doplnit, že
odvolací soud vycházel v tomto ohledu ze skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně, které nebyly v odvolacím řízení zpochybněny.
Z téhož důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani argumentace dovolatelky
založená na tom, že odvolací soud při hodnocení kritéria chování žalobkyně v
posuzovaném řízení nepřihlédl k tomu, že žalobkyně využila dostupných
prostředků k odstranění průtahů v řízení, neboť podala stížnost na průtahy
(přičemž právě touto stížností odvolací soud provedl dokazování). Navíc
dovolatelka přehlíží, že tato její stížnost (ze dne 11. 11. 2020) se týkala
postupu odvolacího soudu v tomto kompenzačním řízení, nikoliv postupu soudu v
kompenzačním řízení posuzovaném.
Dovolání žalobkyně proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž byla
potvrzena lhůta stanovená žalované k plnění žalobkyni přisouzené částky (v
délce 15 dní), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
částka, o jejíž lhůtě k plnění bylo v této části výroku I rozhodováno,
nepřevyšuje 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelských smluv či
pracovně právní vztah (obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4.
2021, sp. zn. 30 Cdo 428/2020).
Ani dovolání směřující proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu