25 Cdo 4126/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně JUDr. M. D., zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem
Brno, Kobližná 19, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, městské části Brno
– Bohunice, IČO 44992785, se sídlem Brno, Dlouhá 3, zastoupenému JUDr. et Mgr.
Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 26, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalovaného Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna
Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o náhradu
škody na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 81/2012, o
dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2014,
č.j. 44 Co 83/2014-212, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 6. 2014, č.j. 44 Co 83/2014-212,
zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013, č.j. 116 C
81/2012-176, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 517.938,- Kč s
příslušenstvím, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu v otázce odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu vzniklou v důsledku
závady ve schůdnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Žalovaný se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě
nebyla příčinou úrazu žalobkyně závada ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou
by při obezřetné chůzi nemohla předpokládat. Dále namítá absolutní
nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, přičemž nelze ani zjistit, zda odvolací
soud vycházel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně.
Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné,
neboť odvolací soud posoudil věc v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu o odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti
a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly v této věci posouzeny jinak.
Pokud jde o výklad pojmu závady ve schůdnosti, dovolací soud se jím opakovaně
zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o
pozemních komunikacích v řadě rozhodnutí vyložil (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem
140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 684/2012). Závadami ve schůdnosti pozemní
komunikace se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace,
že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky
povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat.
V podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti způsobenou vnějšími
vlivy, kterou chodec nemůže předpokládat.
Odvolací soud v daném případě posoudil úraz žalobkyně – pád na zledovatělé
ploše bílého dopravního značení přechodu pro chodce dne 25. 11. 2010 kolem 7:45
hod. v Brně – jakožto způsobený závadou ve schůdnosti ve smyslu zákona o
pozemních komunikacích. Ke svému závěru dospěl po posouzení skutkových
zjištění, že daného dne se znatelně ochladilo, v noci z 24. 11. 2010 na 25. 11.
2010 se vyskytovaly slabé přeháňky deště se sněhem, teplota se pohybovala kolem
bodu mrazu a pod bod mrazu klesla v 7:00 hod. dne 25. 11. 2010. Ostatní
komunikace byly suché, pouze voda v prohlubních chodníků zamrzla, nešlo tedy o
souvislou vrstvu námrazy. Žalobkyně zjistila námrazu přechodu až pohmatem po
samotném pádu, pouhým okem nebyla námraza rozpoznatelná. Namrzlé dopravní
značení tedy splňuje podmínku nepředvídatelnosti a náhlosti, když se žalobkyně
před pádem pohybovala stejným způsobem chůze po okolních komunikacích nijak
nenasvědčujících námraze či zhoršené schůdnosti, námraza nebyla pouhým okem
rozpoznatelná a k pádu navíc došlo na přechodu, tedy místě přímo určeném
chodcům pro přecházení komunikace. K možnosti liberace žalovaného podle § 27
odst. 3 zákona o pozemních komunikacích odvolací soud uzavřel, že právě jej
tíží břemeno tvrzení a důkazní stran prokázání liberačního důvodu a má možnost
tak učinit v dalším řízení po vrácení věci soudu prvního stupně. Z dosavadního
zjištěného skutkového stavu prozatím nevyplývá, že by liberační důvod byl
naplněn, jestliže žalovaný neučinil žádná preventivní opatření alespoň ke
zmírnění či upozornění na závadu ve schůdnosti, přičemž navíc toho dne ráno
kolem 6:20 hod. prováděl kontrolu sjízdnosti komunikací vozidly místní údržby
zahrnující také místo úrazu žalobkyně, avšak přesto závadu nezjistil. Uvedené
skutečnosti dle odvolacího soudu nenasvědčují „bezmoci“ žalovaného ve smyslu §
27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil existenci závady ve schůdnosti
a v obecné rovině i liberačního důvodu vlastníka komunikace ve smyslu § 26
odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích v souladu s tímto
zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k již výše uvedeným srov.
dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 52/2007).
Vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu)
nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by
spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně rozhodnutí odvolacího
soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné, a to i přes určité jeho nedostatky,
zejména v požadavku na jasnost odůvodnění soudního rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o.
s. ř.). K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za
nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu
dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě tomu tak zjevně
není.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v
konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu