25 Cdo 52/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní
věci žalobce Ing. Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. K. V., o
náhrady škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 12 C
15/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. května 2006, č. j. 11 Co 5/2006-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném městu domáhal náhrady škody sestávající z bolestného ve
výši 10.800,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 30.000,-
Kč, ušlého zisku ve výši 2.000,- Kč, nákladů vynaložených na vyhotovení
lékařského posudku ve výši 150,- Kč a poškození věcí žalobce (ve výši 900,- Kč
na obuvi, 480,- Kč na vestě a 430,- Kč na pánské košili), a to na základě
tvrzení, že dne 17. 8. 2004 uklouzl na nerovném povrchu chodníku u svého
bydliště v Karlových Varech a při pádu si zlomil zápěstí levé ruky.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j. 12 C
15/2005-42, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 17. 8. 2004 uklouzl na erodované části
betonového povrchu chodníku poblíž svého bydliště, když se ohlédl po
přijíždějícím automobilu, a při pádu utrpěl zlomeninu levé ruky. Žalobce stav
místní komunikace - nacházející se ve vlastnictví žalovaného města - dobře znal
a věděl o nerovnostech způsobených erozí betonového chodníku, neboť v její
blízkosti bydlí již několik desítek let. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že pád a následná újma na zdraví žalobce vznikly v důsledku stavebního stavu
komunikace, nikoli závady ve schůdnosti, a proto je odpovědnost žalovaného
města vyloučena podle § 27 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, č. j. 11
Co 5/2006-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním
posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaného města za újmu na zdraví žalobce
a uvedl, že žalobce mohl předvídat celkově neuspokojivý stav chodníku a
přizpůsobit pohyb po něm jeho stavebnímu stavu, neboť v daném případě nešlo o
závadu ve schůdnosti, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném
jeho stavebnímu stavu a dopravně technickému stavbu a povětrnostním situacím a
jejich důsledkům, ani o žádný náhlý nebo neočekávaný zvrat ve stavu chodníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že
nerovnost chodníku v podobě výtluků hlubokých 10-12 cm je třeba hodnotit jako
závadu ve schůdnosti, již nelze předvídat, a to i za situace, kdy by bylo
nesporné, že celkový povrch chodníku byl ve špatném stavu a nacházely se v něm
i další nerovnosti a výtluky. Není totiž vyloučeno, aby se na komunikaci
poznamenané četnými nerovnostmi vyskytovala i závada ve schůdnosti
představována výtlukem natolik hlubokým, který chodec nemůže předvídat ani
tehdy, přizpůsobí-li způsob chůze špatnému stavu komunikace. Žalobce je
přesvědčen, že žalované město odpovídá za škodu na jeho zdraví podle § 27
odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a rovněž podle § 420
obč. zák. za porušení prevenční povinnosti stanovené v § 415 obč. zák. Z těchto
důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci
samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na
zaplacení 44.760,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv odvolací soud rozhodl o této
částce jedním výrokem, je zřejmé, že se tato částka skládá z několika
samostatných nároků majících odlišný skutkový základ (částka 10.800,- Kč
představuje náhradu bolestného, částka 30.000,- náhradu za ztížení
společenského uplatnění, částku 2.000,- Kč považuje žalobce za ušlý zisk,
částka 150,- Kč odpovídá nákladům vynaloženým na vyhotovení lékařského posudku
a zbývající částka tvořená částkami 480,- Kč, 430,- Kč a 900,- Kč představuje
škodu na věcech, v nichž byl žalobce v době úrazu oblečen); rozhodnutí
odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter samostatného výroku
a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda
tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním
výrokem. Za situace, kdy u všech z dovoláním dotčených nároků, vyjma nároku na
náhradu za ztížení společenského uplatnění, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §
237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolání tak v této části směřuje proti rozsudku,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud
proto dovolání žalobce proti části výroku odvolacího soudu podle § 243b odst.
5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V případě výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby na náhradu za ztížení společenského uplatnění
ve výši 30.000,- Kč, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, lze
přípustnost dovolání posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině
prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí
odvolacího soudu skutečně spočívá.
Žalobce v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzením věci, nicméně z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání)
vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek
odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Otázka, co se rozumí závadou
ve sjízdnosti a závadou ve schůdnosti pozemní komunikace ve smyslu zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je judikaturou dovolacího soudu již
řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn.
25 Cdo 2142/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11.
2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006); dovolatel sice správně dovozuje, že závadou ve
schůdnosti je i natolik významná změna (zhoršení) schůdnosti v místě
nekvalitního stavebního stavu komunikace, která se svým charakterem natolik
vymyká stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a
povětrnostním vlivům, že chodec ani při obezřetném pohybu respektujícím stav
komunikace či případné důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt
předpokládat a účinně na ni při chůzi reagovat (srov. obdobně usnesení NS ČR
ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, publikované v Souboru
rozhodnutí NS ČR, sv. 30, pod C 2751), avšak odvolacímu soudu vytýká nikoliv
nesprávnost tohoto závěru jako takového, nýbrž zjištění, jakého charakteru byl
konkrétní výtluk, v němž uklouzl, ve srovnání s celkovým stavebním a dopravně
technickým stavem chodníku. Je tedy zřejmé, že těmito námitkami dovolatel
nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že své právní
závěry formuluje na základě vlastní představy o hodnocení důkazů a vlastní
verzi skutkového stavu významného pro posouzení předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to aniž by formuloval právní otázku, která by mohla mít zásadní význam
nejen pro rozhodnutí v této věci, nýbrž i pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu vycházející z toho, že příčinou úrazu žalobce v
dané konkrétní věci nebyla závada ve schůdnosti, nemá po právní stránce zásadní
význam, neboť jde o případ založený na jedinečném skutkovém základě, řešený
odvolacím soudem v souladu s uvedenou judikaturou, který nemá judikatorní
přesah do případů obdobné povahy.
Protože dovolání žalobce nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat; skutečnost, že
rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, nezakládá – jak shora uvedeno – přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce i ve zbývajícím rozsahu směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo, zatímco žalovanému městu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Petr
Vojtek , v. r.
předseda senátu