22 Cdo 3814/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V.
K., zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské
nám. 15, proti žalované M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem
se sídlem v Brně, Údolní 53, o vydání věci, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 131/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2015, č. j. 13 Co 71/2013-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce
žalované JUDr. Tomáše Hrdličky.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
května 2012, č. j. 25 C 131/2010-69 zamítl návrh žalobce na vydání movitých
věcí, blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 13 Co 71/2013-95,
potvrdil výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, výrok II. o náhradě
nákladů řízení změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o ust. § 237 až 238a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 1
o. s. ř. Podle odvolatele napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
doposud řešena, resp. v dílčích skutečnostech byla řešena věc obdobná, kdy se
však od této rozhodovací praxe odvolací soud odchýlil“. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje dovolání „zamítnout“ s tím, že není dán tvrzený dovolací
důvod, nalézací soudy rozhodnutí řádně odůvodnily, rozsudek soudu prvního
stupně není nepřezkoumatelný.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a
vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací
soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Přestože dovolatel při vymezení přípustnosti dovolání odkazuje na § 237 o. s.
ř, neoznačuje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí
záviselo. Obsahem dovolání je pouhá polemika se skutkovými závěry odvolacího
soudu a hodnocením důkazů. Od 1. 1. 2013 však nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné,
stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí, na www.nsoud.cz). „Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Vyčítá-li dovolatel odvolacímu soudu, že potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, přesto, že jeho odůvodnění bylo nepřezkoumatelné, odkazuje dovolací
soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, kde dovolací soud vyslovil názor, že rozhodnutí soudu prvního stupně
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když
vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat
odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí
názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně
nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto
směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud)
je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto
správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost
rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se
účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad
splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a na
druhé straně nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního
stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.
Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele [srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzované věci napadl dovolatel rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, ve
kterém sporoval postup při provádění dokazování a zjištění skutkového stavu. Na
základě odlišného hodnocení jednotlivých důkazů předkládal vlastní skutkové
závěry a věc jinak právně hodnotil. Odvolací soud se jednotlivými odvolacími
námitkami podrobně zabýval a z jeho rozhodnutí je zřejmé, o které důkazy opřel
svá skutková zjištění a jakými úvahami, na jejichž základě formuloval skutkové
a posléze i právní závěry, se při hodnocení důkazů řídil. Je tedy zřejmé, že
dovolatel řádně zformuloval odvolací důvody a měl tedy možnost domáhat se svých
práv v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu nelze označit rozhodnutí soudu prvního
stupně za nepřezkoumatelné, a pokud odvolací soud toto rozhodnutí ve věci samé
potvrdil, nelze jeho postup označit za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, na který dovolatel odkazuje.
Jelikož žalobce podal dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též
proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č.
80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro tyto akcesorické
výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 431 Kč a o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve výši 3 751 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje
částky 50.000 Kč, není dovolání ani v této části dle § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné.
K otázce náhrady nákladů řízení vzniklých České republice je nutno uvést, že i
pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jelikož dovolateli byla uložena
povinnost nahradit státu částku ve výši 1 122 Kč, není dovolání proti výroku o
náhradě nákladů řízení státu přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu