30 Cdo 3949/2019-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Michaela Nipperta, v
právní věci žalobce T. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší
Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 1/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 72 Co 370, 371/2018-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 17 C 1/2018-34, uložil žalované omluvit se žalobci formou dopisu
za nemajetkovou újmu (výrok I rozsudku) v části, kterou se žalobce domáhal
zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a
uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok III rozsudku). Následným
usnesením ze dne 28. 6. 2018, č. j. 17 C 1/2018-42, zamítl návrh žalobce na
vydání doplňujícího rozsudku. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak, že žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu),
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy a zadostiučinění ve výši 70
000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou
odškodňovacího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C
136/2012. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl. Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu
předmětu řízení pro poškozeného, nemůže založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací
soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, pokud uzavřel, že skutečnost, že
poškozený vede větší množství sporů a je zkušeným účastníkem soudních pří, což
jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou
délkou jednoho z vedených řízení staví do jiné pozice, než v jaké by se
nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). Námitka žalobce, že ze strany odvolacího soudu došlo při posuzování kritéria
významu předmětu řízení pro žalobce k procesnímu aktivismu a nepřípustnému
užití notoriet, a to nad rámec tvrzení účastníků, také neobstojí, neboť při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení skutečnosti, že žalobce vede řadu
obdobných sporů, vycházel z § 121 o. s. ř., podle něhož není třeba dokazovat
skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Ke skutečnostem známým soudu z jeho
úřední činnosti je soud naopak povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly
účastníkem tvrzeny či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 418/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2531/2016).
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení otázky, zda je poskytnutí zadostiučinění v penězích
subsidiární formou satisfakce k odškodnění ve formě omluvy, resp. konstatování
porušení práva, je namístě učinit závěr, že na této otázce rozhodnutí
odvolacího soudu nestojí. Odvolací soud uzavřel, že omluva je přiměřeným
zadostiučiněním, jelikož „význam předmětu řízení byl pro žalobce (…) významně
snížen, pročež doba posuzovaného řízení nemohla jeho psychickou sféru nikterak
zásadně negativně zasáhnout“, čímž rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou
dovolacího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
40/2009). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení kritéria
postupu orgánů veřejné moci během řízení. Ze skutkových zjištění v nyní
posuzované věci nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní
soustavy bylo způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího
stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední
činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nebo z důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu
nižšího stupně [k zohlednění pochybení soudů a následnému rušení rozhodnutí
soudem vyššího stupně v rámci kritéria postup orgánu veřejné moci srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část IV, odst. c)]. Pokud by snad žalobce namítal, že tomu tak
bylo, šlo by o námitku do skutkových zjištění, která je nezpůsobilým dovolacím
důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Otázka, zda žalobce zneužil svého práva na soudní ochranu, pokud neuplatnil
nárok na kompenzaci za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení již v samotném
odškodňovacím řízení, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o
otázku, kterou odvolací soud posuzoval v odůvodnění napadeného rozsudku ve
vztahu k výroku, kterým rozhodl o nákladech řízení. Nákladový výrok ovšem
žalobce svým dovoláním nenapadl a ani jej podle § 238 odst. 1 písm. h)
napadnout nemůže, neboť takové dovolání je objektivně nepřípustné. Nadto
Nejvyšší soud podotýká, že proti rozsudku odvolacího soudu byla v tomto rozsahu
podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 30. 5. 2019,
sp. zn. III. ÚS 941/19, odmítl. Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu