U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve
věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., IČO 646 08 565, se sídlem v Brně, Nejedlého
383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve
výši 157.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 18 C 33/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. února 2013, č. j. 22 Co 568/2012-33, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. července 2012, č. j. 18 C
33/2012-20, zamítl žalobu na zaplacení částky 157.500,- Kč spolu se 7,75 %
úrokem z prodlení, které se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (dále jen „OdpŠk“), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobou podanou dne 20. září 2006 u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 250/2006, se žalobkyně domáhala peněžního
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky dosud neskončeného řízení, vedeného u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 7 C 139/2002. V předmětném řízení Obvodní soud pro Prahu 2
rozsudkem ze dne 10. července 2008 žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2009 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Věc 27 C 250/2006 byla pravomocně skončena dne 28. dubna 2009. Žalobkyně podala dne 29. června 2009 proti rozhodnutí odvolacího soudu
dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. ledna 2011. Ústavní
soud dne 19. října 2011 odmítl ústavní stížnost žalobkyně v dané věci. Rozhodnutí o ústavní stížnosti nabylo právní moci dne 3. listopadu 2011. Žalobkyně pak uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy v
souvislosti s tvrzenými průtahy v řízení, ale žalovaná této žádosti nevyhověla. Soud prvního stupně celkovou dobu posuzovaného řízení (sice) považoval za
nepřiměřenou (přesto však) na samé hranici přiměřenosti, přičemž v postupu
soudů neshledal průtahy, neboť jednotlivé úkony byly realizovány v přiměřených
lhůtách, věc byla projednávána na 4 stupních soudní soustavy a žalobkyně
neuvedla žádná konkrétní tvrzení, z nichž by vyplýval větší význam řízení pro
ni. Proto soud považoval za dostatečnou satisfakci konstatování porušení práva
na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2013, č. j. 22 Co 568/2012-33, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že konstatoval
porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době, jinak ho potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s
jeho hodnocením délky původního řízení jako nepřiměřené a dodal, že z jeho
činnosti je mu známo, že žalobkyně i její statutární zástupce osobně vedou
velké množství sporů, včetně sporů o náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem, vesměs neúspěšných, a průběh jednoho z nich nemůže její postavení
významněji ovlivnit. Ztotožnil se i se závěrem, že postačující formou
zadostiučinění je konstatování práva na projednání a rozhodnutí věci v
přiměřené době. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně toto konstatování uvedl
pouze v odůvodnění rozsudku, nikoli také v jeho výroku, odvolací soud toto
pochybení napravil svým rozhodnutím.
Proti rozsudku Městského soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z naplnění všech jednotlivých předpokladů přípustnosti uvedených v §
237 o.s.ř. Je zejména přesvědčena, že odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, nesprávně zhodnotil významnost věci pro ni. Za otázku zásadního významu
považuje, zda nevýznamnost či bagatelnost věci a tím i nepřiznání peněžitého
odškodnění lze odůvodnit názorem soudu, že je mu známo, že žalobce i jeho
statutární zástupce osobně vedou velké množství sporů o náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem. Domnívá se, že jí mělo být přiznáno zadostiučinění
v penězích. Věc byla podle dovolatelky rozhodnuta v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II
bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže
vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného
dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přes relativní obsáhlost dovolání žalobce však ve skutečnosti neoznačuje a ani
nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené
rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé
založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani
skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah
podaného dovolání ve své podstatě nevyhovuje; v případě žalobkyní formulovanou
výše uvedenou právní otázkou se odvolací soud od své rozhodovací praxe
neodchýlil, přičemž současně nevidí důvodu v tomto ohledu přikročit k její
změně. Především je třeba uvést následující. Okolnost, že poškozený vede velké
množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým
řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas
soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje
řízení náležitou péči, jak tomu ostatně bylo v posuzovaném případě. Takové
chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho
osobu a rovněž ho lze vzít v úvahu v rámci kriteria jednání poškozeného během
řízení.
I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela
odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů,
což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou
délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba
účastná jediného či několika mála soudních řízení (obdobně srovnej rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka
proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a
61523/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2013, sp. zn. 30 Cdo
1042/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo
1661/2013). Nejvyšší soud také již ve svých předchozích rozhodnutích
konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Je tedy zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v
ustanovení § 237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c
odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.