30 Cdo 428/2020-278
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce L. K., narozeného XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3,
Milešovská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a
tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o zaplacení 198 456 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2016,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018,
č. j. 18 Co 323, 324/2018-209, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 18 Co
323,324/2018-209, jíž byla učena lhůta k plnění částky 16 500 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 4. 2016 do zaplacení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 18 Co
323,324/2018-209, se zrušuje v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2018, č. j. 24 C 44/2016-134, ve
znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 24 C
44/2016-143, a ze dne 21. 9. 2018, č. j. 24 C 44/2016-167, ve výroku I co do
částky 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27.
4. 2016 do zaplacení tak, že žaloba byla zamítnuta, a dále ve výrocích II, III
a V a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 198 456 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o
uznání jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které bylo
vedeno u Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „Západočeská univerzita“) pod
sp. zn. PR-P 738/10 a u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen
„Ministerstvo“). Náhradu nemajetkové újmy požadoval za období řízení od 30. 11
2010 do 22. 7. 2015 s tím, že toto řízení stále trvá.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 24 C
44/2016-134, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j.
24 C 44/2016-143, a ze dne 21. 9. 2018, č. j. 24 C 44/2016-167, žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 27 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z
prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu co do požadavku
na zaplacení částky 170 956 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl
(výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve
výši 12 495 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z těchto zjištění. Žalobce návrhem ze dne
30. 11. 2010 žádal Západočeskou univerzitu o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které získal studiem na Zakarpatské
státní univerzitě ve studijním oboru právo, právní věda. Návrh na základě výzvy
doplnil ve dnech 28. 12. 2010 a 5. 1. 2011. Dne 23. 3.2011 podal Ministerstvu
podnět k učinění opatření proti nečinnosti. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011, č. j. PR-P 738/10, Západočeská univerzita žádost o uznání vzdělání zamítla. Na
základě odvolání žalobce byl spis předložen dne 24. 6.2011, Ministerstvu, které
dne 7. 12. 2011 rozhodnutí Západočeské univerzity ze dne 27. 4. 2011 zrušilo a
věc vrátilo k novému projednání. Toto rozhodnutí bylo doručeno Západočeské
univerzitě dne 2. 1. 2012. U Městského soudu v Praze bylo dne 2. 7. 2012
zahájeno řízení na ochranu žalobce proti nečinnosti a věc byla postoupena
místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni. Dopisem ze dne 4. 12. 2012
Ministerstvo přikázalo Západočeské univerzitě učinit potřebná opatření ke
zjednání nápravy a ta dne 25. 3. 2013 vyzvala žalobce k doplnění podkladů a
řízení přerušila. Na základě odvolání žalobce prorektor Západočeské univerzity
dne 3. 5. 2013 zrušil rozhodnutí o přerušení řízení. Žalobce doplnil dokumenty
dne 24. 5. 2013 a po výzvě k seznámení se s podklady pro rozhodnutí sdělil své
stanovisko a namítl podjatost prorektora a všech pracovníků Západočeské
univerzity. Tato námitka byla shledána nedůvodnou rozhodnutím Ministerstva ze
dne 1. 11. 2013. Žalobce zaslal další podklady k rozhodnutí s návrhem na
provedení dalších důkazů dne 23. 12. 2013. Ministr školství, mládeže a
tělovýchovy rozhodnutím ze dne 22. 4. 2014 zamítl rozklad žalobce proti
rozhodnutí Ministerstva o nepodjatosti rektorky Západočeské univerzity. Žalobce
byl vyzván k doplnění dalších podkladů s úředním překladem dne 20. 5. 2014. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 7. 2014, č. j. 30 A 45/2012-264,
stanovil povinnost žalované rozhodnout ve věci samé o uznání vzdělání do
třiceti dnů. Žalobce po výzvě k seznámení s podklady doplnil svou argumentaci a
vyjádřil se k podkladům. Na základě stanovení nové lhůty pro seznámení s
podklady žalobce dne 26. 10. 2014 požadoval úřední překlady komunikace mezi
univerzitami. Po dalším seznámení se s podklady se k nim žalobce vyjádřil dne
15. 12. 2014. Téhož dne Západočeská univerzita zamítla žádost žalobce o uznání
vzdělání. Spis byl předložen Ministerstvu k rozhodnutí o odvolání žalobce dne
27. 1. 2015. Rozhodnutím Ministerstva ze dne 20. 7. 2015, č. j. MSMT
5062/2015-4, které nabylo právní moci dne 22. 7. 2015, bylo odvolání žalobce
zamítnuto. Řízení však dosud skončeno nebylo. Soud prvního stupně měl dále za
prokázané, že žalobce od roku 2010 pracoval jako zaměstnanec své právní
zástupkyně, v říjnu 2014 měl úspěšně dokončeny dva ročníky studia na Právnické
fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Podle zjištění soudu prvního stupně
advokátní komora nepřijímá do svých stavů absolventy Zakarpatské univerzity,
což mělo být žalobci známo, pokud měl zájem o profesi advokáta a sledoval
informace příslušné profesní komory. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody a
nemajetkové újmy dne 26. 10. 2015 u žalované, ta se k němu v šestiměsíční lhůtě
nevyjádřila.
4. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 13 odst. 1, § 31
odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Uzavřel, že posuzované řízení spadá
do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), neboť uznání úplného vysokoškolského vzdělání
zakončeného titulem magistr je základním předpokladem pro výkon právnických
profesí a rozhodnutí vysoké škody tak má přímý vliv na existenci, rozsah nebo
způsob výkonu daného práva, které má základ ve vnitrostátním právu. Proto na
posouzení přiměřenosti délky řízení a případnou satisfakci při porušení práva
na jeho přiměřenou délku aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
podle kterého se nemajetková újma presumuje. Délku posuzovaného řízení v
žalobcem tvrzeném období považoval za nepřiměřenou s tím, že na celkové délce
řízení se podílel pětiměsíční průtah v odvolacím řízení před Ministerstvem (od
24. 6. 2011 do 7. 12. 2011), pětiměsíční průtah před vyzváním žalobce k
doplnění podkladů (od 23. 12. 2013 do 20. 5. 2014) a též nutnost opakovaných
výzev k doplnění podkladů, nutnost úředních překladů dokumentů, přístup
žalobce, který vznesl námitku podjatosti a též opakovaně po seznámení s
podklady krátce před rozhodnutím zakládal do spisu další předem vyhotovená
podání s poukazem na nutnost vyžádat další podklady. Vzhledem k celkové době
trvání řízení bylo podle soudu prvního stupně namístě přiznat žalobci finanční
odškodnění za dobu 4 let a 7 měsíců, tj. v rozsahu žalobcem uplatněném (za
období od 30. 11. 2010 do 22. 7. 2015). Při stanovení výše odškodnění vycházel
(podle opraveného znění odůvodnění rozsudku) ze základní částky 15 000 Kč za
jeden rok trvání řízení, tj. 1 250 Kč za jeden měsíc trvání řízení, přičemž za
dobu 44 měsíců (4 roky a 7 měsíců však tvoří celkem 55 měsíců – poznámka
Nejvyššího soudu) dospěl k základní částce 55 000 Kč, z ní odečetl 20 % z
důvodu složitosti řízení a 30 % z důvodu přístupu žalobce k řízení a malého
významu řízení pro něj a dospěl k celkové výši odškodnění 27 500 Kč.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání obou
účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 16 500 Kč s tam specifikovaným
úrokem z prodlení potvrdil s tím, že lhůta k úhradě činí 15 dnů, co do částky
11 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). V zamítavém výroku o věci samé rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), ve výroku o nákladech řízení jej
změnil tak, že výše nákladů činí 12 342 Kč a lhůta k jejich úhradě činí 15 dnů,
jinak nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III). Dále
odmítl odvolání žalobce proti opravnému usnesení soudu prvního stupně ze dne
21. 9. 2018, č. j. 24 C 44/2016-167 (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V).
6. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování výtiskem článku „Konec
diplomů i v azbuce, advokátem se stane jen prověřený absolvent práv“ umístěného
na webu České advokátní komory jako významného pro advokacii. V dalším
považoval dokazování soudem prvního stupně za dostatečné a zjevně z jeho
skutkových závěrů dále vycházel.
7. Odvolací soud nejprve posoudil jako nedůvodnou námitku podjatosti
vznesenou žalobcem vůči soudkyni, která věc projednávala a rozhodla v prvním
stupni. V rozhodnutí se též vypořádal s tvrzenými nesprávnostmi v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a v jeho opravě. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně o podřazení posuzovaného řízení pod článek 6 odst. 1 Úmluvy, o presumpci imateriální újmy žalobce. Vzhledem k částečné odlišnosti
posuzovaného řízení nepřisvědčil námitce žalované, podle které byl v jiných
řízeních (v nichž byla posuzována následná nostrifikační řízení zahájená
žalobcem a zastavená pro překážku věci zahájené) posouzen přístup žalobce jako
litigózní. Při určení výše finančního odškodnění za žalobcem vymezené období
posuzovaného správního řízení (55 měsíců), v němž měly být respektovány zákonem
stanovené lhůty, považoval za přiměřené, vyjít ze základní částky 18 000 Kč za
rok řízení (tj. 1 500 Kč za měsíc). Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího
soudu, podle které je třeba porovnat celkovou dobu řízení s dobou, kterou by
bylo možno považovat za přiměřenou k vyřešení sporu nejen pouze se zohledněním
skutkové a právní náročnosti věci, ale i s přihlédnutím k počínání účastníků. Námitky žalobce o nutnosti zohlednění inflace neshledal za relevantní s tím, že
ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nezohledňuje ve svých
rozhodnutích inflaci. Základní částku snížil odvolací soud o 50 %, neboť
shledal jeho zájem na výsledku řízení nízký, pokud ne dokonce jen akademický. Podle odvolacího soudu žalobce s vysokou pravděpodobností (hraničící až s
jistotou) musel vědět, že s žádostí o nostrifikaci svého studia neuspěje, neboť
na podkladě stejného zahraničního studia posléze žalobce zahájil další (nejméně
tři) nostrifikační řízení na několika českých univerzitách. Žalobce chtěl podle
svých tvrzení aktivně působit a aplikovat právo na území České republiky,
přičemž v mediálním prostoru byly v době jeho studia obecně známé informace o
problémech studentů jím tehdy studované zahraniční vysoké školy s nostrifikací
(o čemž podle odvolacího soudu svědčil i článek shora citovaný). K polemice
žalobce se závěry soudu prvního stupně o možnosti výkonu jeho případného
povolání advokáta odvolací soud dodal, že názor žalobce o údajné povinnosti
České advokátní komory jej zapsat v případě nostrifikace jeho studia pomíjí i
ostatní četná kritéria uvedená v § 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, mezi
kterými je i povinnost žadatele složit advokátní zkoušku.
Odvolací soud
základní částku snížil o dalších 20 % z důvodu, že žalobce v posuzovaném řízení
aktivně využíval všech procesních prostředků, které mu právní řád poskytoval
(ty mu nelze přičítat k tíži), mezi nimi však i nedůvodné námitky podjatosti, a
nelze dovodit, že by jeho postupy vždy přispěly k urychlení řízení (opakovaně
po seznámení s podklady před vydáním správního rozhodnutí spis doplňoval o
další listiny a akcentem na doplnění dalších listin a byl správním orgánem
vyzýván k doplnění dalších podkladů, přičemž nemůže jít na vrub státních orgánů
prodloužení řízení, ke kterému došlo v důsledku nutnosti se s těmito prostředky
procesní obrany vypořádat). Z důvodu procesní složitosti věci snížil odvolací
soud základní částku o dalších 10 %, neboť řízení probíhalo na dvou stupních,
bylo takto zatíženo i námitkou podjatosti. Naplnění dalších kritérií uvedených
v § 31a odst. 3 OdpŠk pro snížení či zvýšení základní částky odvolací soud
neshledal. Zdůraznil, že postup orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení
byl víceméně plynulý přiměřeně reagující na četné podněty žalobce. Základní
částku odškodnění 68 750 Kč odpovídající době 55 měsíců a částce 1 500 Kč za
měsíc (v bodě 39 napadeného rozsudku odvolací soud zjevně chybně uvedl základní
měsíční částku 1 250 Kč – poznámka Nejvyššího soudu) proto odvolací soud snížil
celkem o 80 % na částku 16 500 Kč. Námitku žalobce, že by soud měl zohledňovat
každý den řízení (nikoli pouhý měsíc či rok) považoval za nedůvodnou, nemající
oporu v právním řádu či judikatuře národních soudů či ESLP, v níž se vychází z
přepočtu částek odškodnění na rok, resp. měsíc řízení. Důvody pro odškodňování
jednotlivých dnů či hodin, ve kterých odškodňované řízení trvalo, podle
odvolacího soudu svědčí o právním názoru žalobce o nutnosti stanovit
matematicky přesná pravidla odškodňovacího řízení, což popírá smysl právní
úpravy. Stanovení patnáctidenní lhůty k plnění odůvodnil odvolací soud tím, že
tato lhůta umožní žalované „vyhradit z jejího rozpočtu v souladu se zákonem o
rozpočtových pravidlech potřebné finanční prostředky“.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným a obsáhlým
dovoláním, a to v rozsahu části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně ve znění opravných usnesení změněn, včetně jeho části měnící pariční
lhůtu, a dále v rozsahu výroků II, III a V. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
9. Žalobce předně (bod II dovolání) namítá, že odvolací soud
přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně v nesprávném znění, neboť podle něj
byla klíčová část jeho odůvodnění opravena v rozporu se zákonem. Odvolací soud
měl přezkoumat i zákonnost opravného usnesení, byť bylo pravomocné, a
analogicky měl aplikovat závěry judikatury Ústavního soudu týkající se
přezkoumání rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby. Žalobce dále tvrdí (bod III
dovolání), že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2622/20018 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), přitakal
správnosti závěru soudu v jiném řízení, který hodnotil žalobce jako litigózní
osobu, aniž by odvolací soud zjišťoval, zda skutečně jde v případě žalobce o
sudičské jednání.
10. Podle žalobce odvolací soud nesprávně určil výši základní částky
odškodnění a dostal se do rozporu se Stanoviskem, jestliže v případě extrémně
dlouhého řízení nevycházel ze základní částky 20 000 Kč. Žalobce má též za to,
že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda by měla
být při stanovení základní částky zohledněna inflace, k níž došlo v době od
vydání Stanoviska. Pokud by se dovolací soud domníval, že tím, že i v
současnosti pravidelně vychází ze základní částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000
Kč, implicitně možnost zohlednění inflace odmítá, pak žalobce navrhuje, aby
tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak a bylo přihlédnuto ke změně
společenských podmínek a všeobecnému zvyšování cen (body IV a V dovolání).
11. Odvolacímu soudu žalobce vytýká též nesprávné posouzení kritéria
významu posuzovaného řízení (body VI, VII, VIII, IX, X a XI dovolání). Rozporuje zjištění, že by v době jeho studia byly v mediálním prostoru obecně
známé informace o problémech studentů jím studované zahraniční vysoké školy s
nostrifikací, což podle něj nevyplývá ani z článku, na který odvolací soud
odkazoval. Závěr o tom, že žalobce musel s vysokou pravděpodobností hraničící s
jistotou vědět, že s žádostí o nostrifikaci neuspěje, i implicitní závěr, že o
těchto informacích existujících v mediálním prostoru žalobce věděl, je podle
něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Namítá tak porušení práva na
spravedlivý proces a rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), což podle něj zakládá
přípustnost dovolání. Domnívá se též, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi
dosud neřešil otázku, zda výlučně informace v mediálním prostoru mohou mít vliv
na posouzení možnosti úspěchu žadatele v řízení o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání. Případný úspěch či neúspěch, resp. perspektivu
úspěchu, má žalobce též za nepodstatné pro úvahu o významu předmětu řízení pro
poškozeného, nebyl-li návrh zjevně (na první pohled) bezdůvodný, přičemž
poukazuje na to, že nostrifikační řízení dosud neskončilo, soudy nemohly
předjímat jeho výsledek a závěr o bezdůvodnosti jeho žádosti nevyplývá z
provedených důkazů. Napadené rozhodnutí tak je podle jeho názoru v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, resp. pokud by soudy došly k závěru o bezdůvodnosti jeho žádosti, shledává extrémní
rozpor takového závěru s provedenými důkazy, rozpor s právem na spravedlivý
proces a s výše citovaným nálezem Ústavního soudu. Žalobce také formuluje
otázku, „zda existence dalších podmínek zapsání do seznamu advokátních
koncipientů a posléze advokátů snižuje význam předmětu řízení o uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání v oboru právo, právní věda, účastníka
řízení, a to za situace, kdy nebylo zjištěno, že by některou z těchto podmínek
účastník řízení nesplnil nebo nebyl schopen splnit a navíc za situace, kdy
profese advokáta není jediným povoláním, které by bylo možné s dosaženým
vzděláním vykonávat“, která podle něj dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Upozorňuje, že jím navržení svědci, které soudy nevyslechly, mohli svědčit o
tom, jaký má pro žalobce uznání jeho vzdělání význam, a že o týchž
skutečnostech mohl vypovídat také on sám. Žalobce opětovně dovozuje extrémní
rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy a rozpor s
výše citovaným nálezem Ústavního soudu, neboť podle něj o významu posuzovaného
řízení nic nevypovídá skutečnost, že zahájil další nostrifikační řízení.
Tvrdí,
že je zahájil z důvodu svého právního názoru, že mezi více nostrifikačními
řízeními není dána překážka věci zahájené vzhledem k porovnání studijního
programu zahraniční vysoké školy se studijními programy konkrétní tuzemské
veřejné vysoké školy a nemohl riskovat nesoulad s jedním studijním plánem, když
by jeho vzdělání bylo souladné s jiným studijním plánem.
12. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud snížil základní
částku o 20 % z důvodu opakovaného využívání procesních prostředků (bod XII
dovolání). Argumentuje tím, že jejich uplatnění nelze přičítat k jeho tíži,
neboť odvolací soud nevyhodnotil procesní prostředky jako zjevně nedůvodné.
Přípustnost dovolání spatřuje v rozporu takového posouzení odvolacím soudem se
Stanoviskem. Odvolacímu soudu také vytýká, že v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu (blíže nekonkretizovanou) neposoudil, jaký vliv mělo konkrétní
chování žalobce na délku řízení. Uvádí také, že pouze suploval neplnění důkazní
povinnosti správních orgánů. Výzvy správních orgánů považuje povětšinou za
nezákonné. Podle jeho názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
řešena otázka, „zda mohou mít ve správním řízení, kde se uplatní právě zásada
vyšetřovací, vliv návrhy účastníka řízení, jelikož zjistit skutkový stav v
souladu se zásadou materiální pravdy je povinností správních orgánů“. Připomíná
též, že podání námitky podjatosti zohledňuje odvolací soud dvakrát (u chování
žalobce a u složitosti věci), což nelze.
13. Skutečnost, že řízení probíhalo ve více stupních, považuje žalobce
za irelevantní, jelikož veškerá rozhodnutí byla rušena z procesních důvodů (bod
XIII dovolání). Tato skutečnost podle jeho názoru nemohla být důvodem pro
snížení základní částky, ale naopak důvodem jejího zvýšení z důvodu postupu
orgánů veřejné moci. Takové posouzení odvolacím soudem shledává rozporným s
nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, což podle
něj zakládá přípustnost dovolání. Argumentuje dále tím, že námitka podjatosti
měla toliko marginální vliv na procesní složitost řízení, nikoli odpovídající
snížení základní částky o 10 % (bod XIV dovolání). Prezentuje názor, že
účastník řízení není odpovědný za jakýkoli průtah způsobený rozhodováním o jím
podaném procesním prostředku, ale pouze za průtah odpovídající přiměřené době,
jakou toto rozhodování mělo trvat. Tuto otázku považuje za dosud neřešenou v
rozhodovací praxi dovolacího soudu.
14. Žalobce namítá též nesprávné vyhodnocení otázky kritéria postupu
orgánů veřejné moci (bod XV dovolání), pokud odvolací soud uzavřel, že postup
orgánů veřejné moci během řízení byl plynulý a přiměřeně reagující na četné
podněty žalobce a zdůrazňuje, že řízení, v němž je lhůta k rozhodnutí 30 dnů,
trvá již devět let. Poukazuje též na to, že z provedených důkazů byla patrná
několikaletá období nečinnosti v posuzovaném řízení. Závěr odvolacího soudu tak
je podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy a v rozporu s judikaturou
Ústavního soudu (výše citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 3553/15), z čehož
dovozuje přípustnost dovolání.
15. Žalobce poté (bod XVI dovolání) vyjadřuje přesvědčení, že soudům by
mělo jít o to, aby přiznaná satisfakce byla co nejpřesnější, a proto by měl být
zohledňován každý den průtahů (výpočet by měl být prováděn po dnech), neboť i
výpočet úroků z prodlení je prováděn přesně po jednotlivých dnech a nikoliv
zhruba za každý uplynulý měsíc. Přístup nezohledňující jednotlivé dny průtahů
by podle žalobce znamenal například nepřiznání náhrady nemajetkové újmy při
překročení třicetidenní lhůty o 29 dnů, byť by šlo o zásadní překročení lhůty
téměř o 100 %, či v případě rozhodnutí o předběžném opatření místo za 7 dnů za
21 dnů. Žalobce tedy požaduje, aby se Nejvyšší soud odchýlil od své rozhodovací
praxe (Stanoviska) ve prospěch co nejpřesnějšího výpočtu satisfakce.
16. Odvolacímu soudu žalobce následně vytýká, že v rozsudku žádným
způsobem nezohlednil, že se žalobce snažil všemi dostupnými prostředky průtahy
v řízení odstranit, a nezvýšil základní částku, což je podle jeho názoru v
rozporu se Stanoviskem (bod XVII dovolání). Nesouhlasí konečně ani s tím, že
byla odvolacím soudem stanovena pariční lhůta v délce 15 dnů. Odůvodnění této
lhůty odvolacím soudem má za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neodkázal na
žádné konkrétní ustanovení, které by žalované neumožňovalo splnit svou
povinnost v obecné třídenní lhůtě. Otázku, „zda zákon o rozpočtových pravidlech
brání splnit státním orgánům obecnou pariční lhůtu“, považuje za dosud
neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
17. Žalovaná navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jej
jako nedůvodné zamítnout. Považuje napadený rozsudek za souladný se žalobcem
namítanou judikaturou. Za irelevantní má výtky vůči postupu soudu prvního
stupně, za nesprávné názory žalobce o nutnosti zohlednění inflace, a o tom, že
by účastník správního řízení (žadatel) nebyl povinen označit důkazy na podporu
svých tvrzení, a za odvolacím soudem řádně odůvodněné snížení základní částky o
20 %. Řešení otázek výlučnosti vlivu informací z mediálního prostředí a
odpovědnosti za průtah způsobený rozhodováním o procesním prostředku pouze v
rozsahu přiměřené doby podle žalované nemělo vliv na závěry odvolacího soudu.
Argumentuje též tím, že otázka týkající se pariční lhůty postrádá zcela smyslu
v situaci, kdy již bylo žalobci v souladu s napadeným rozsudkem plněno. Odkazy
na nálezy Ústavního soudu jsou podle názoru žalované nepřípadné, resp. závěry
druhého ze žalobcem citovaných nálezů vyznívají naopak v její prospěch.
Zpochybňuje tvrzení žalobce o tom, že nevěděl nic o pověsti jím studované
Zakarpatské státní univerzity v oboru právo, neboť Česká advokátní komora tehdy
podala podnět nejvyšší státní zástupkyni k podání žaloby v kauze „uznávání
diplomů“ a následně docházelo k rušení jednotlivých rozhodnutí Západočeské
univerzity o uznání vzdělání na uvedené vzdělávací instituci. Zdůrazňuje též,
že žalobce se následně jal studovat obor právo a právní věda na veřejné vysoké
škole a uznání vzdělání tak pro něj muselo zcela ztratit smysl. Poukazuje i na
to, že v projednávané věci jde již o 14. žalobu žalobce vůči ní, jejímž
předmětem je nárok na zadostiučinění a že žalobce systematicky zatěžuje soudy a
další státní orgány, což v konečném důsledku znamená, že o žádostech žalobce
není vždy rozhodnuto v zákonné lhůtě.
III. Přípustnost dovolání
18. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
19. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, za splnění podmínky
povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
20. V rozsahu, v němž žalobce napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v
té části, v níž byla změněna lhůta k plnění jemu přisouzené částky 16 500 Kč s
úrokem z prodlení tak, že činí patnáct dnů od právní moci rozsudku, dovolání
není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť částka, o jejíž
lhůtě k plnění bylo tímto výrokem napadeného rozsudku rozhodováno, nepřevyšuje
50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelských smluv či pracovně právní vztah.
21. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně též v jeho výroku
III a V, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
24. Žalobce v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění
předpokladů jeho přípustnosti, ve vztahu k námitkám, že odvolací soud
přezkoumával rozsudek nalézacího soudu v nesprávném znění, že soudy nevyslechly
žalobcem navržené svědky a neprovedly jeho účastnický výslech k prokázání
tvrzení o významu uznání studia pro žalobce, a že námitku podjatosti žalobcem
uplatněnou v posuzovaném řízení zohlednil odvolací soud dvakrát (srov. body II,
X a poslední odstavec bodu XII dovolání). Nejvyšší soud přitom ve své
rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání
uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je
dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení
odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „R 4/2014“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12.
2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení
dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro
kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže
zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní
judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu
usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o.
s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze
dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
25. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu neposoudil, jaký vliv mělo mít konkrétní chování žalobce na
délku řízení (srov. druhý odstavec bodu XII dovolání), není z jeho argumentace
zřejmé, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se takto měl odvolací
soud odchýlit. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru,
že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například výše citované R
4/2014). I v této části dovolání tedy žalobce nedostál požadavku na řádné
vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
26. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka uvedená
v bodu III dovolání, neboť na řešení otázky, zda se jedná o sudičské jednání
žalobce, napadené rozhodnutí nezáviselo. Závěry v tomto směru vyslovené
odvolacím soudem ve vztahu k jinému soudnímu řízení nebyly pro projednávanou
věc určující, neboť odvolací soud zdůraznil, že v nyní posuzovaném řízení šlo o
situaci odlišnou a dovodil, že nemateriální újma žalobci vznikla a je třeba
poskytnout zadostiučinění v penězích. Skutečnost, že v dovolání vymezenou
otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro
napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
27. Též námitky zpochybňující stanovení základní částky (srov. body IV a
V dovolání) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud ani v případě
této délky správního řízení neshledal důvody pro použití jiné výchozí částky
než 18 000 Kč vzhledem k okolnostem projednávané věci s přihlédnutím k tomu, že
na délce řízení se podílela i jeho složitost a počínání žalobce (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 3. 7.
2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či
ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Otázka, zda má být při stanovení
základní částky zohledněna inflace, již byla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešena a od takového řešení se odvolací soud neodchýlil, pokud vliv
inflace nezohledňoval, a to i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského
soudu pro lidská práva (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019, a
ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30
Cdo 3171/2018, ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020, a ze dne 20. 10.
2020, sp. zn. 30 Cdo 1318/2020). Nejvyšší soud v argumentaci žalobce žádné
důvody pro odklon od této své dosavadní judikatury neshledává.
28. Dovolací soud též nesdílí názor žalobce o extrémním rozporu mezi
provedenými důkazy a skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobce
musel s vysokou pravděpodobností hraničící až s jistotou vědět, že s žádostí o
nostrifikaci svého studia neuspěje (srov. bod VI dovolání). Při tomto závěru
odvolací soud nevycházel výlučně ze (žalobcem zpochybňovaných) skutečností
týkajících se informací v mediálním prostoru, ale zejména z dalších skutkových
zjištění, podle kterých žalobce posléze zahájil další (nejméně tři)
nostrifikační řízení na dalších univerzitách v České republice. Přehlédnout
nelze též skutkové závěry vyplývající z rozhodnutí soudu prvního stupně (která
odvolací soud považoval za dostatečně zjištěná), podle kterých měl žalobce v
říjnu 2014 úspěšně dokončeny dva ročníky studia na Právnické fakultě Univerzity
Karlovy v Praze, přičemž další studium v oboru právo by bylo proti logice,
pokud by žalobce věřil v úspěch svého řízení o uznání zahraničního vzdělání.
Vzhledem k výše uvedenému nezakládá přípustnost dovolání ani otázka, „zda
výlučně informace v mediálním prostoru mohou mít vliv na posouzení možnosti
úspěchu žadatele v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského
vzdělání“ (srov. bod VII dovolání), neboť takovou otázku odvolací soud neřešil.
29. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani
námitky uvedené v bodě VIII dovolání. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například žalobcem zmíněný rozsudek
ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012), neboť závěr o nízkém významu
řízení pro žalobce neučinil na základě výsledku posuzovaného správního řízení
(vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že toto řízení dosud nebylo
skončeno), ale na základě zjištění o objektivních okolnostech svědčících o
vnitřním přesvědčení žalobce o nízké pravděpodobnosti jeho úspěchu v
posuzovaném správním řízení (předpokládaná vědomost o problémech s nostrifikací
jeho studia, následné opakované podaní žádostí žalobce o nostrifikaci u jiných
vysokých škol, příp. též následné studium práva na veřejné vysoké škole v České
republice po podání žádosti o nostrifikaci podle zjištění soudu prvního
stupně). Odvolací soud tedy neuzavřel, že by byla žádost žalobce zjevně
bezdůvodná, z objektivních okolností však dovodil, že žalobce nemohl být
přesvědčen o její úspěšnosti, pokud se choval uvedeným způsobem. Závěr o
přípustnosti dovolání pak nelze učinit ani na základě námitek žalobce, podle
kterých zahájení více nostrifikačních řízení o uznání téhož vzdělání nevypovídá
nic o tom, jaké šance přisuzoval žalobce svému úspěchu v předmětném správním
řízení (srov. bod XI dovolání). Výše uvedené závěry odvolacího soudu (a též
soudu prvního stupně, ze kterých odvolací soud také zjevně vycházel) nejsou v
extrémním rozporu s provedenými důkazy o takovém chování žalobce. Samotné
zpochybnění výsledku hodnocení provedeného odvolacím soudem takový extrémní
nesoulad neznamená.
30. Otázka týkající se existence dalších zákonných podmínek zápisu do
seznamů vedených Českou advokátní komorou formulovaná v bodě IX dovolání jeho
přípustnost nezakládá, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí
nezáviselo. Odvolací soud neučinil závěr, že význam posuzovaného řízení pro
žalobce snižuje existence dalších podmínek pro zápis do seznamu advokátních
koncipientů či advokátů, jeho snížený význam pro žalobce dovodil z okolností
výše uvedených. Vyjádření odvolacího soudu o nutnosti splnění dalších podmínek
pro zápis do seznamu advokátů podle § 5 zákona o advokacii bylo pouze reakcí na
odvolací námitku žalobce, podle níž v případě nostrifikace byla Česká advokátní
komora povinna jej zapsat do seznamu.
31. Námitky zpochybňující snížení základní částky o 20 % z důvodu
opakovaného využívání procesních prostředků (srov. první a třetí odstavec bodu
XII dovolání) také nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit,
neboť oproti předpokladům, z nichž žalobce vychází, odvolací soud v napadeném
rozhodnutí výslovně hodnotil žalobcem uplatněnou námitku podjatosti jako
nedůvodný procesní prostředek. Otázku, „zda mohou mít ve správním řízení, kde
se uplatní zásada vyšetřovací, vliv návrhy účastníka řízení na doplnění
dokazování“, pak odvolací soud neřešil. Podle odvolacího soudu došlo k
prodloužení posuzovaného řízení nejen pro řešení nedůvodné námitky podjatosti,
ale též z důvodu, že byl správní orgán nucen se vypořádat s procesními návrhy
uplatněnými žalobcem opakovaně až krátce před vydáním rozhodnutí a též z
důvodu, že žalobce byl správním orgánem vyzýván k doplnění dalších podkladů.
Při svém hodnocení tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu vzal v úvahu konkrétní jednání žalobce v průběhu posuzovaného řízení,
které mělo vliv na jeho délku, neboť se s návrhy žalobce správní orgán
vypořádával (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 4067/2010). Skutečnost, jakým způsobem se s nimi správní orgán
skutečně vypořádal, tj. jaký vliv měly tyto návrhy na správní řízení v jeho
výsledku, odvolací soud neposuzoval. Navíc namítá-li žalobce, že výzvy
správních orgánů byly povětšinou nezákonné, nezpochybňuje tím ve skutečnosti
správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, z nichž
odvolací soud vycházel, neboť zjištění o nezákonnosti výzev daných žalobci
odvolací soud neučinil. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od
skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů
odvolacího soudu (srov. například výše zmíněné R 4/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
32. Ani námitky nesprávného posouzení kritéria složitosti řízení (srov.
body XIII a XIV dovolání) nezakládají přípustnost dovolání, protože odvolací
soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přihlédl-li k tomu,
že správní řízení probíhalo na dvou stupních, bylo zatíženo i námitkou
podjatosti (též o ní bylo rozhodováno ve více stupních) a že řízení bylo
procesně komplikovanější (srov. Stanovisko). Navíc žalobce i v rámci těchto
námitek staví nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem na vlastních
skutkových závěrech, neboť odvolací soud nezjistil, že by veškerá rozhodnutí v
řízení byla zrušena z procesních důvodů. Pro úplnost lze dodat, že v nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, s nímž měly být
podle žalobce závěry odvolacího soudu v rozporu, se Ústavní soud obecně
vyjadřoval k tomu, že prodlužování délky řízení v důsledku vydání později
zrušených rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku na náhradu imateriální
újmy. Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, pokud žalobci poskytl
zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. K námitce žalobce, že
snížení základní částky o 10 % není odpovídající, dovolací soud připomíná, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních
otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3
OdpŠk (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1599/2014). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, v jaké konkrétní procentní výši měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit v důsledku aplikace tohoto kritéria (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
33. Též námitka nutnosti co nejpřesnějšího výpočtu satisfakce (srov. bod
XVI dovolání) není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud v argumentaci žalobce neshledává důvod odchýlit se od své
dosavadní rozhodovací praxe, z níž vycházel i odvolací soud, podle které při
stanovení zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v
přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku a je třeba přiznat zadostiučinění
přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy. Nelze totiž
zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy
(kompenzace stavu nejistoty) na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie
objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočitatelné (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
4539/2011).
34. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky zohlednění období
nečinnosti správního orgánu při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci
(srov. bod XV dovolání) a otázky, zda je třeba při stanovení výše odškodnění
zohlednit skutečnost, že se žalobce snažil dostupnými prostředky odstranit
průtahy v řízení, tj. otázky posouzení kritéria jednání poškozeného (srov. bod
XVII dovolání), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
37. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
38. Ke kritériu postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk] Nejvyšší soud v části IV. Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné
moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co
nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních
postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost
vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení).
Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam,
kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních
pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci
(jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či
o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
39. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na celkové délce
posuzovaného řízení se podílely i průtahy v řízení (období nečinnosti správních
orgánů obou stupňů), v odvolacím řízení před Ministerstvem v rozsahu 5 měsíců a
též v následném řízení před Západočeskou univerzitou po zrušení jejího prvního
rozhodnutí Ministerstvem v rozsahu dalších 5 měsíců, tj. nikoliv v zanedbatelné
míře vzhledem k celkové délce posuzovaného řízení (její žalobcem vymezené
části) 4 roky a 7 měsíců. Bylo tedy namístě, aby tyto průtahy odvolací soud
adekvátně zohlednil v rámci právního posouzení kritéria postupu orgánů veřejné
moci, čemuž neodpovídá, jeho strohý závěr, že „postup orgánů veřejné moci během
posuzovaného řízení byl víceméně plynulý přiměřeně reagující na četné podněty
žalobce“. Právní posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci tak není úplné
a tudíž ani správné.
40. Odvolací soud pochybil též při posouzení kritéria chování
poškozeného.
41. Nejvyšší soud k tomuto kritériu [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] v
části IV. Stanoviska zdůraznil, že může na celou délku řízení působit jak
negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení
přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy
soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované
činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny
žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde pak
jde o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného)
vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím
způsobenému. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet
činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze
zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení
způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.
42. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší
soud uvedl, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání
věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na
účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či
nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva
účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení
výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda
poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru,
nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. K tomuto závěru pak Nejvyšší soud
doplnil v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, že
skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o
odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, však automaticky neznamená,
že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si
na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke
zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům
navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu
ke stížnosti podané podle § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení lhůty k provedení
procesního úkonu podle § 174a téhož zákona, shledány oprávněnými. Takto
zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla odpovídat úvaha soudu o stanovení
formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku
řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3379/2018).
43. Ačkoliv podle zjištění soudu prvního stupně žalobce v průběhu
správního řízení učinil podnět k Ministerstvu k učinění opatření proti
nečinnosti a též podal žalobu na ochranu proti nečinnosti, a těmto jeho návrhům
bylo vyhověno, odvolací soud v rámci kritéria chování poškozeného poukázal
pouze na jím podanou nedůvodnou námitku podjatosti a opakované uplatňování
dalších procesních prostředků, s nimiž byl nucen se správní orgán vypořádat,
což způsobilo prodloužení řízení. Návrhy, kterými se žalobce naopak pokoušel o
odstranění průtahů v posuzovaném řízení, se přitom odvolací soud ve svých
úvahách nezabýval a při posouzení daného kritéria je nijak nehodnotil. Jeho
právní posouzení je tedy i ve vztahu ke kritériu chování poškozeného neúplné a
tudíž nesprávné.
44. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení
neshledal. Namítal-li žalobce nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného
rozhodnutí ve vztahu k pariční lhůtě, pak tuto jeho námitku nelze považovat za
důvodnou, neboť odvolací soud, byť stručně, uvedl důvody, které jej vedly k
tomu, že stanovil žalované lhůtu k plnění v délce 15 dnů, tj. poskytnutí
dostatečného časového prostoru k vyhrazení prostředků z jejího rozpočtu. Ani
námitka týkající se chyb v rozsudku soudu prvního stupně a nesprávnosti
následného postupu soudu prvního stupně při jejich opravě neznamená vadu řízení
před odvolacím soudem, neboť odvolací soud v rámci svého věcného přezkumu
rozsudku soudu prvního stupně posuzoval též námitky žalobce proti němu vznesené
a opětovně se i na jejich základě zabýval důvodností jeho nároku. Případné vady
v obsahu rozsudku soudu prvního stupně či v jeho následném postupu při jeho
opravě tak nebyly na újmu práv žalobce v odvolacím řízení či správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu.
45. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř., zrušil v napadené části jeho výroku I,
kterou byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky
11 000 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla zamítnuta, dále ve výroku II,
jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 170 956 Kč, a dále v
závislých výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o.
s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s.
ř.). Ve zbylém rozsahu pak bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
46. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího
soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu