USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 154/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č.
j. 13 Co 101/2017-68, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 89/2008 došlo k porušení práva žalobce
na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek potvrdil, a rozhodl o
náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Řízení vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 89/2007 (dále jen „posuzované řízení“)
bylo zahájeno žalobou na ochranu osobnosti dne 11. 6. 2008, rozsudkem ze dne
10. 4. 2009 Městský soud v Praze žalobu zamítl, dne 9. 10. 2009 uplatnil
žalobce námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, dne 6. 11. 2009
žalobce upřesnil námitku podjatosti tak, že trvá na námitce podjatosti dvou
soudkyň Vrchního soudu v Praze, dne 19. 11. 2009 Nejvyšší soud České republiky
rozhodl, že soudkyně nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci, dne
23. 2. 2010 Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v dubnu
2010 podal žalobce dovolání, žalobce požádal o ustanovení zástupce pro dovolací
řízení, usnesením ze dne 10. 5. 2010 soud žádost žalobce o ustanovení zástupce
z řad advokátů zamítl, usnesením ze dne 14. 6. 2010 Vrchní soud v Praze změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že se žalobci přiznává osvobození od
soudních poplatků a vyhovuje se návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů
pro dovolací řízení, dne 6. 9. 2010 bylo soudu doručeno doplnění dovolání, v
listopadu 2010 byl spis předložen Nejvyššímu soudu, rozsudkem ze dne 13. 12. 2012 Nejvyšší soud podané dovolání zamítl, 12. 8. 2015 Ústavní soud zamítl
ústavní stížnost žalobce. Žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí
peněžitého zadostiučinění, žalovaná žádosti žalobce nevyhověla. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že délka posuzovaného řízení byla
s přihlédnutím k okolnostem jeho průběhu přiměřená a nepředstavovala nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“). Uvedený závěr odůvodnil tím, že řízení bylo pravomocně skončeno do
dvou let od podání žaloby, během dovolacího řízení se rozhodovalo ve dvou
stupních o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Postup soudů v řízení byl
podle názoru soudu prvního stupně plynulý a nevykazoval neodůvodněné průtahy
mezi jednotlivě činěnými úkony, které směřovaly k projednání a rozhodnutí věci. Soud prvního stupně shledal délku řízení přiměřenou a žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní
stránce uvedl, že nesdílí závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti délky
posuzovaného řízení.
Trvalo-li řízení o dovolání dva roky a tří měsíce a řízení
o ústavní stížnosti další bezmála dva roky a pět měsíců, jde v obou případech o
dobu zjevně nepřiměřenou, na čemž ani funkční výlučnost uvedených soudů, ani
skutečnost, že rozhodovaly v jistě nejednoduché věci shodně meritorně, nemůže
ničeho měnit. K nesprávnému úřednímu postupu představovanému nepřiměřenou délku řízení podle
názoru odvolacího soudu došlo; vedlo jej k tomu zejména vyhodnocení kritéria
podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (průtahy v řízení před dovolacím a pak i
před Ústavním soudem), aniž by bylo zásadně významné vážit i další kritéria
uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ohledně adekvátní formy odškodnění odvolací soud uvedl, že základní výčet
okolností, pro něž se lze spokojit s odškodněním ve formě konstatování porušení
práva, byl již v soudní judikatuře proveden. Patří mezi ně rovněž ta
skutečnost, že poškozený účastník je osobou iniciující větší množství soudních
sporů, typově shodného předmětu, neboť uvedené jej ve vztahu k prožívání
intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení staví do jiné pozice, než v
jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení
[srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP) o
nepřijatelnosti stížnosti ve věcech H. proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a z judikatury Nejvyššího
soudu rozsudek ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 178/2011, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne
18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015], v nichž dovolací soud konstatoval mj. následující: „… z hlediska významu řízení pro dovolatele není rozhodnutí
odvolacího soudu, akcentující větší množství sporů, které má dovolatel vést, a
dovozující z toho důvodu v zásadě dostatečnost satisfakce formou konstatování
porušení práva, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.“
Odvolací soud uvedl, že mu je z jeho činnosti známo (§ 121 o. s. ř.), že
žalobce je osobou iniciující větší množství soudních sporů o předmětu typově
shodném s předmětem posuzovaného řízení, tj. sporů o ochranu osobnosti a dání
zadostiučinění z důvodu tvrzené diskriminace. V letech 2007 až 2013 žalobce
vedl u odvolacího soudu více než tři desítky řízení o ochranu osobnosti. Po
změně věcné příslušnosti provedené zákonem č. 293/2013 Sb., s účinností od 1. 1. 2014, podává žalobce tyto žaloby u pražských obvodních soudů, u nichž rovněž
vedl či vede celou řadu dalších sporů, v nichž tvrdí, že je diskriminován v
přístupu k zaměstnání. V naprosté většině jsou jeho žaloby zamítány pro zjevnou
neopodstatněnost. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí,
přičemž překvapivost zkrátila žalobce na jeho právech způsobem, který má za
následek porušení práva na spravedlivý proces, a že se odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe dovolacího soudu při úvaze, jakou roli hraje skutečnost,
že účastník vedl nebo vede větší množství soudních sporů. Jako dovolací důvod
dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že nevznikly
předpoklady pro postup podle § 115a o. s. ř., neboť odvolací soud nerozhodoval
pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů. Ve chvíli, kdy se
odvolací soud jal rozhodnout i na základě skutečností známých mu z úřední
činnosti, jednal v rozporu s § 115a o. s. ř. Dovolatel poukazuje na to, že
žalovaná nenamítala v žádném podání vliv počtu sporů vedených dovolatelem.
Dovolatel byl proto zbaven možnosti vyjádřit se jak ke skutkovým otázkám, tak k
právní otázce, kterou nevznesla žádná ze stran a nepracoval s ní ani soud
prvního stupně.
Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, dle kterého pouhá
skutečnost, že vedl či vede kromě posuzovaného řízení řadu dalších
občanskoprávních sporů, snižuje význam předmětu řízení pro účastníka tak
zásadním způsobem, že je namístě nepřiznat náhradu nemajetkové újmy vůbec.
Dochází tak ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ke srážce o 100 %. Dovolatel uvádí, že na
jeho věc nelze aplikovat judikaturu ESLP ve věci H. proti České republice. Na
rozdíl od dovolatele pan H. podával opakované a neodůvodněné námitky
podjatosti, měnil žalobu, neplatil soudní poplatky, nesdělil novou adresu a po
dlouhá období nejevil o řízení žádný skutečný zájem. Dovolatel nakonec namítá,
že odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011, když rozhodl zcela opačně, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a rozsudky ze dne 20. 1.
2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015,
se s předmětným řízením zcela míjí.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod údajnou vadu řízení, nevymezuje však
jeho přípustnost. Údajnou vadu řízení shledává dovolatel v tom, že odvolací
soud rozhodoval podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, ačkoliv aplikoval
nová skutková zjištění, která získal postupem podle § 121 o. s. ř.. Podle
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo
762/2013). Nic na tom nemění ani odkaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, podle kterého jakákoliv námitka,
jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je
uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., bez ohledu na
to, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 237 o. s. ř. Namítaný judikát
Ústavního soudu byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ze kterého vyplývají následující právní závěry. Zákonodárce v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovil mimo jiné požadavek,
že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, a to s odkazem na § 237 až 238a o. s. ř. Ustanovení §
237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v
návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je
dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu
nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit. Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je
obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a
konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také
vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého
vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek
plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Názor vyjádřený v nálezu ze
dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13, proto neobstojí a ze stejného důvodu
neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním
napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele. Nadto je třeba připomenout, že ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a
čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo
posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Na tuto judikaturu musí dovolatel ve svém podání odkázat. Vzhledem k tomu, že
dovolatel kromě odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a námitky porušení ústavně zaručených práv a svobody, nikterak
nevymezuje přípustnost odkazem na judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu,
nemůže namítaná vada řízení založit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že pouhá iniciace
většího množství sporů nestaví dovolatele do jiné pozice, než v jaké by se
nacházela osoba účastná jediného, či několika mála soudních řízení, a
rozhodující je věcná a skutková souvislost více sporů. Nejvyšší soud právě v
rozhodnutí ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, vysvětlil, že počet
soudních sporů vedených poškozeným může být rozhodným kritériem pro posouzení
významu řízení pro poškozeného, i přesto, že včas reaguje na výzvy soudu, platí
včas soudní poplatky, odstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy
věnuje řízení náležitou péči. Vyšel při tom právě z rozhodnutí ESLP o
nepřijatelnosti stížností pana H.. Chybný je i názor dovolatele, že všechna
řízení vedená poškozeným spolu musí úzce souviset a navzájem se doplňovat. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí pouze uvedl, že „bez dalšího nelze ze
skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení), dovozovat vyvrácení
domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného
řízení.“ Odvolací soud z většího počtu řízení vedených dovolatelem nedovodil
vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy, neboť uzavřel, že řízení trvalo
nepřiměřeně dlouho a přiznal kompenzaci ve formě konstatování porušení práva. Nadto ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že řízení vedená
dovolatelem u odvolacího soudu jsou typově stejného charakteru (žaloby na
ochranu osobnosti a před diskriminací). Věcná a skutková souvislost se naopak vyžaduje, probíhají-li souběžně dvě nebo
více soudních řízení a rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí
ve druhém či dalších řízeních.
Újmu utrpěnou v důsledku nepřiměřené délky
daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu je nutné vnímat jako jedinou
újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Nejvyšší soud
nehodnotil intenzitu nemajetkové újmy, která poškozenému vznikla, ale
konstatoval, že jde o újmu jedinou a jako takovou je třeba ji vnímat a
odškodňovat. To však není případ nyní posuzovaného řízení. Nejvyšší soud dále již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu
výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou
(formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení
na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen
správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež
jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má konstatování porušení práva jako
přiměřená forma zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení své místo v
případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka
řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. Nejde přitom
o snížení peněžitého odškodnění o 100 %, jak se domnívá dovolatel, ale o
plnohodnotnou formu satisfakce. Tím spíše není důvodná námitka, že odvolací
soud nemůže podle Stanoviska snížit při hodnocení kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 OdpŠk finanční zadostiučinění o více než 50 %. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, na posuzovaný
případ nedopadá. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že z hlediska významu řízení
pro dovolatele není rozhodnutí odvolacího soudu, akcentující větší množství
sporů, které má dovolatel vést, a dovozující z toho důvodu v zásadě
dostatečnost satisfakce formou konstatování porušení práva, v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). V rozsudku ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4815/2015, se Nejvyšší soud danou otázkou zabýval pouze v narativní části,
tudíž lze souhlasit s námitkou dovolatele, že citované rozhodnutí se na nyní
posuzovanou věc nevztahuje. To však nic nemění na tom, že odvolací soud se od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem
namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.