U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po D. B., za účasti 1) P. B., zastoupeného JUDr. Kamilem Kalvodou,
advokátem se sídlem v Boskovicích, Sokolská č. 221/13, 2) P. B., 3) E. B., 4)
P. M., a 5) M. B., všech třech zastoupených Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se
sídlem v Brně, Veveří č. 365/46, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn.
60 D 328/2009, o dovolání P. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
26. července 2012, č. j. 18 Co 272/2011-284, takto:
I. Dovolání P. B. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání P. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2012, č. j.
18 Co 272/2011-284, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Blansku ze
dne 6.9.2011, č.j. 60 D 328/2009-229 [kterým bylo potvrzeno, že veškeré
dědictví po zůstavitelce D. B., zemřelé dne 23.2.2009 (dále také jen
„zůstavitelka“), nabyli rovným dílem (tedy po ideální 1/3) P. B., P. B. a M. B.
(procesní předchůdce účastníků E. B., P. M. a M. B.); určena odměna, náhrada
hotových výdajů včetně DPH notářky JUDr. Lenky Pikálkové, jako soudní
komisařky, v celkové výši 23.081,- Kč s tím, že tuto částku jsou povinni
zaplatit P. B. ve výši 7.694,- Kč, P. B. ve výši 7.694,- Kč a E. B., P. M. a M.
B. společně a nerozdílně ve výši 7.693,- Kč, a rozhodnuto, že žádný z účastníků
nemá nárok na náhradu nákladů řízení], a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do
31.12.2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo
vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) – dále jen „o.s.ř.“], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní
význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud při posouzení nedůvodnosti započtení nákladů vynaložených
zůstavitelkou na studium M. B. na jeho dědický podíl v daném případě aplikoval
a interpretoval ustanovení § 484 větu druhou obč. zák. v souladu se zákonem i
ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 20, ročník 2004, a v časopisu Ad Notam pod č. 6, ročník
2003), neboť z možnosti započtení jsou vyloučena plnění, k nimž je zůstavitel
povinen ze zákona (např. výživné). Právní názor odvolacího soudu, že „hrazení
nákladů na studium tvoří součást výživného a běžných výdajů rodičů na své děti“
a není proto důvod k jeho započtení na dědický podíl M. B., je tedy správný.
Kromě polemiky se závěry soudů o nedůvodnosti započtení nákladů vynaložených na
studium M. B. ve smyslu ustanovení § 484 věty druhé obč. zák., již dovolatel v
ostatním obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) svého dovolání právní posouzení věci
odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován,
popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jeho
námitek (že „nebyl zkoumán skutečný rozsah darů poskytnutých zůstavitelkou M.
B.“) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž usnesení odvolacího soudu
(a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil)
vychází [ohledně závěru, že P. B. tvrzený dar v hodnotě „vybavení bytu“ M. B.
„nebyl specifikován způsobem umožňujícím započtení provést“; navíc za situace,
kdy sám P. B. u jednání před soudem prvního stupně dne 19.6.2009 uvedl, že šlo
o nábytek, „který vyrobil otec a pozůstalý syn P. B.“, a kdy se všichni
účastníci shodli na tom, že „žádný z pozůstalých synů neobdržel od zůstavitelky
dar nad rámec obvyklého darování, který by bylo třeba započíst na dědický
podíl“]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný
právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem,
ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující. Námitky P. B. v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dále
vyplývá, že dovolatel uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vadu spatřuje v tom, že soud prvního stupně
„neakceptoval jeho návrh na přerušení dědického řízení ze dne 18.4.2010, ačkoli
uvedl zcela konkrétní a relevantní důvody, pro které bylo nutné dědické řízení
přerušit“; že „odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci je
provedeno nedostatečně“ a že odvolací soud odůvodňuje své rozhodnutí
„nedostačujícím způsobem, poměrně stručně a jednostranně“, v čemž dovolatel
shledává porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces).
Shora uvedené námitky však nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání P. B.
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a
odst. 3 o.s.ř. - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. –
však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též
právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).
Pokud dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží
skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by
znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, jimiž uplatňuje
zmatečnostní vady (namítá-li, že soud prvního stupně „neakceptoval jeho omluvu
z jednání dne 24.8.2011 a žádost o odročení tohoto jednání na jiný termín“ a že
odvolací soud - přestože se P. B. „řádně omluvil z jednání nařízeného na den
26.7.2012, neboť měl ve stejném termínu již dříve nařízeno jednání u
zahraničních soudních orgánů, a výslovně odvolací soud požádal o odročení
jednání na měsíc září 2012“, tomuto „nevyhověl a věc projednal bez jeho
účasti“, aniž by vůbec měl „zájem o skutečné ověření relevantnosti omluvy z
jednání a žádosti o odročení“), neboť ty nejsou podle právní úpravy účinné od
1.1.2001 způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Dovolací
soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání
uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. -
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006). Uvedený předpoklad v
projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání P. B.
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání P. B. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší
soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na
náhradu svých nákladů řízení právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr.
Roman Fiala
předseda senátu