30 Cdo 1318/2020-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní
věci žalobkyně Z. T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem
Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 3, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 551 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 14 C 213/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 39 Co 282/2019-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 5. 2019,
č. j. 14 C 213/018-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 99
040 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
příslušenství z částky 171 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 280 960 Kč s příslušenstvím (výrok III),
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) a co do částky 171 000 Kč řízení
částečně zastavil (výrok V). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu s tím, aby byla
žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 99 040 Kč s příslušenstvím, zamítl
(výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhá přiměřeného zadostiučinění ve výši 551 000 Kč s
příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v
Domažlicích a následně u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 40/2003
(dále jen „posuzované řízení“). Žalobkyně byla v posuzovaném řízení stranou
žalovanou, přičemž předmětem řízení bylo zaplacení doplatku ceny díla ve výši
504 001,30 Kč. Posuzované řízení bylo zahájeno žalobou dne 1. 8. 2003. Dne 9. 10. 2003 Okresní soud v Domažlicích oznámil žalované (nynější žalobkyni), že
není k projednání věci věcně příslušný a vyzval ji k vyjádření. Tímto dnem se
žalobkyně dozvěděla o probíhajícím řízení. Následně soud prvního stupně
důsledně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení pravomocně skončilo dne 26. 1. 2018, a to zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. Dále soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal zhoršený zdravotní stav žalobkyně. Žalovaná v průběhu řízení poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 171 000 Kč. V tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při stanovení
celkové délky posuzovaného řízení nesprávně vycházel již ze dne jeho zahájení,
tj. 1. 8. 2002. Naopak měl vycházet ze dne 9. 10. 2002, kdy byl žalobkyni
doručen přípis okresního soudu ohledně otázky věcné příslušnosti. Celková doba
řízení tak ve vztahu k žalobkyni (žalované v posuzovaném řízení) činí 15 let a
3 měsíce. Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované
řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Rovněž se ztotožnil se soudem prvního stupně ve
stanovení základní sazby zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za první dva a každý
následující rok řízení. K této sazbě odvolací soud přistoupil z důvodu již
výrazně nepřiměřené délky řízení, ale též z důvodu vyššího individuálního
významu řízení pro žalobkyni daného zejména jejím vysokým věkem, nepříznivým
zdravotním stavem a její po psychické stránce zvýšené nejistotě ohledně
výsledku řízení, resp. jeho ukončení. Námitky žalobkyně, že výše základní
částky zadostiučinění v penězích nedostatečně reflektuje ekonomickou realitu,
shledal odvolací soud neopodstatněnými a do jisté míry účelovými. Za celou
délku řízení tak odvolací soud dospěl k základní částce zadostiučinění ve výši
285 000 Kč. Takto určenou částku snížil o 10 % s ohledem na hmotněprávní a
procesní složitost věci.
V dané věci šlo o doplatek ceny ze smlouvy o dílo, kde
dle samotného předmětu daná řízení bývají náročnější a nelze je tak hodnotit
jako jednoduchá. Z hlediska procesního bylo prováděno poměrně rozsáhle
dokazování listinami, výslechy svědků i účastníků, bylo vydáno množství
procesních rozhodnutí a činěna řada úkonů. Soud se zabýval vznesenou námitkou
podjatosti soudce, rozhodoval o uložení a prominutí pořádkové pokuty svědka,
požádal o součinnost při doručování předvolání Policii ČR a dožádal Obvodní
soud pro Prahu 3 k provedení výslechu žalobkyně. Po skutkové stránce shledal
odvolací soud řízení standardně složité. Dále odvolací soud základní částku
snížil o 30 % pro podíl poškozené na délce řízení. Poškozená žádala celkem
13krát o odročení jednání, podávala řadu bezúspěšných návrhů, čímž tak došlo k
prodloužení řízení. V průběhu řízení opakovaně namítala místní nepříslušnost
Krajského soudu v Plzni, navrhovala přikázat věc z důvodu vhodnosti jinému
soudu. Její žádosti byly vždy zamítnuty. Další kritéria k modifikaci základní
částky již odvolací soud neshledal, neboť zvýšený význam řízení pro žalobkyni
zohlednil již při určení základní sazby a nečinnost soudů byla vztažena jen k
závěru o nepřiměřenosti délky řízení, nikoliv však pro zvýšení základní částky
zadostiučinění, a to vzhledem k jejich souhrnu nijak výrazné rozsáhlosti. Odvolací soud tak dospěl k celkové částce 171 000 Kč, která již byla žalovanou
jako přiměřené zadostiučinění žalobkyni vyplacena. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a II a navazujícího výroku IV
napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe,
případně jde o otázky, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly
vyřešeny. Dovolatelka vymezuje následující otázky:
A) Výše základní částky zadostiučinění nedostatečně reflektuje
ekonomickou realitu. Odvolací soud se odchýlil od právního názoru Nejvyššího
soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, z
nějž vyplývá, že za účelem zachování reálné hodnoty náhrady nemajetkové újmy
(zadostiučinění) způsobené zásahem do osobnostních práv (kam spadá rovněž
otázka náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem) je třeba
zohlednit i ekonomický vývoj společnosti, a jemu úměrně je nutno zvýšit výchozí
(základní) částku, z níž je vypočítáno zadostiučinění v penězích, jímž má být
vzniklá nemajetková újma kompenzována. Eventuálně je nutno otázku, zda je s
ohledem na ekonomický vývoj, k němuž došlo od doby, kdy bylo sjednocujícím
stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), stanoveno rozmezí
základní částky, z níž by měla vycházet výše zadostiučinění v penězích za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, nutno toto rozmezí
pro stanovení základní částky zadostiučinění v penězích úměrně tomuto
ekonomickému vývoji navýšit, vyhodnotit jako otázku, jež v judikatuře
Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena. B) Odvolací soud nesprávně aplikoval kritéria pro zvýšení nebo snížení
základní částky zadostiučinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení bylo
po skutkové stránce standardně složité, přesto zadostiučinění z důvodu
hmotněprávní a procesní složitosti snížil o 10 %. Odchýlil se tak od Stanoviska
(eventuálně jde o otázku dosud neřešenou) při řešení otázky, zda při závěru o
standardní složitosti řízení je na místě, aby soud snížil základní částku
zadostiučinění. C) Odvolací soud kladl neúměrně k tíži žalobkyně využívání procesních
prostředků nápravy. Dle Stanoviska ani skutečnost, že účastník využívá svých
procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných
prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky
řízení. Odvolací soud se tak při řešení této otázky odchýlil od Stanoviska a od
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 712/2017. D) Odvolací soud dospěl k závěru o zvýšeném individuálním významu řízení
pro žalobkyni, avšak v rozporu se Stanoviskem neprovedl odpovídající modifikaci
základní částky. E) Odvolací soud uvedl, že průběh posuzovaného řízení byl provázen
obdobími nečinnosti (v souhrnu nejméně 2 a půl roku), avšak v rozporu se
Stanoviskem z tohoto důvodu neprovedl odpovídající modifikací základní částky. F) Odvolací soud konstatoval, že „soud prvního stupně pochybil jak při
výpočtu základní částky přiměřeného zadostiučinění, když vyšel z nesprávně
vymezené rozhodné doby posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni, ale i při
její modifikaci již zmíněnými kritérii. (…) Je jednoznačně správný závěr, že
možností soudu je zvýšit či snížit základní částku, avšak nikoliv částku již
redukovanou či jakkoliv jinak modifikovanou, jak tomu učinil soud prvního
stupně“. Přes tento závěr, který odpovídá Stanovisku, odvolací soud nenapravil
nesprávnou aplikaci zákona ze strany prvostupňového soudu a od Stanoviska se
odchýlil a tedy stejně jako prvostupňový soud nesprávně posoudil otázku, zda je
možné snížit základní částku či částku již redukovanou či modifikovanou
předchozím snížením/zvýšením. Tato otázka byla řešena v rozporu s rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, k čemuž lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4670/2016. G) Odvolací soud změnil bez provedení dokazování závěr městského soudu o
celkové délce posuzovaného řízení. Odvolacím soudem určená délka posuzovaného
řízení 15 let a 3 měsíce je jednak nesprávně vypočtena, neboť dle výpočtu
odvolacího soudu by délka měla činit 15 let 3 měsíce a 17 dní, ale zejména jde
o jinou délku, než kterou vzal za prokázanou prvostupňový soud, tedy 15 let a 5
měsíců.
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž
dále konkretizuje námitky k výše uvedeným otázkám. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost
zaplatit žalobkyni částku ve výši 380 000 Kč s příslušenstvím a přizná
žalobkyni náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Alternativně
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky (otázka A) není dovolání
podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky
neodchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího. K možnosti překonání závěrů
učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud
vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde
zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu
a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s
touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na
přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny
v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší
soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se
Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. 8.
2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel
zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto
ohledu nedoznala změn (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11.
2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, jenž se týká jiné
nemajetkové újmy, nežli újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se tudíž na
nyní posuzovanou věc nevztahuje.
Ve Stanovisku Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska složitosti řízení je třeba
zohlednit „složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho
vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních
prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.),
složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející
zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či
existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce
ESLP ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97,
odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní
Soudnímu dvoru Evropské unie) či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného
právního předpisu atd.], a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost
procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a
procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto
opravných prostředcích atd.).“ Od tohoto závěru se odvolací soud nikterak
neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že řízení sice bylo po skutkové stránce
standardně složité, avšak bylo složitější po stránce procesní a hmotněprávní.
Současně nejde o otázku, která by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla
vyřešena. Rovněž otázka B) tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Z hlediska kritéria jednání poškozeného odvolací soud zohlednil, že žalobkyně
13krát žádala o odročení jednání, podávala řadu bezúspěšných návrhů, opakovaně
žádala o přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. Ve Stanovisku Nejvyšší
soud uvedl, že „nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku
nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení
(srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál
proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o
návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).“ Zohlednění
uvedených skutečností je tak v souladu s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího
soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). K opakovaným
žádostem o odročení jednání srov. např. rozsudek ESLP ve věci Buchholz proti
Německu ze dne 6. 5. 1981, stížnost č. 7759/77, § 56, nebo rozsudek ESLP ve
věci Bazil proti České republice ze dne 11. 4. 2006, stížnost č. 6019/02, § 21.
K žádostem o přikázání věci jinému soudu srov. např. rozsudek ESLP ve věci
Ringeisen proti Rakousku ze dne 16. 7. 1971, stížnost č. 2614/65, § 110. Rovněž
otázka C) tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Z hlediska významu řízení pro žalobkyni (otázka D) odvolací soud již při
stanovení základní částky uvedl, že též z tohoto důvodu stanovil základní
částku na horní hranici rozmezí. Totéž zopakoval při procentuální modifikaci
stanovené částky, při níž odůvodnil, že k navýšení z důvodu významu řízení
nepřistoupil právě proto, že danou okolnost zohlednil již při stanovení
základní částky. Byť tento postup důsledně nerespektuje metodu výpočtu určenou
Stanoviskem, dovolací soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že je třeba
vyvarovat se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky
přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Taktéž opakovaně ve své judikatuře Nejvyšší
soud uvádí, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení jakožto řízení
o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali
byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30
%); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009. Z hlediska dovolacího přezkumu je tak v nyní posuzované věci
podstatné, že zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobkyni odvolací soud
zohlednil. Zda tak učinil již při stanovení základní částky, anebo až v rámci
její modifikace, již z hlediska dovolacího přezkumu nepředstavuje v souladu s
výše uvedenou judikaturou otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání.
Pokud jde o zohlednění kritéria postupu orgánu veřejné moci (otázka E) odvolací
soud vysvětlil, že nesprávný postup soudů vedl již k závěru o nepřiměřené délce
řízení, avšak neshledal daný postup natolik nesprávným, aby z téhož důvodu
přistoupil k modifikaci základní částky. Rovněž tento závěr odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Otázka výše vymezena pod písm. F) neodpovídá odůvodnění dovoláním napadeného
rozhodnutí. Odvolací soud nenapravoval chybný výpočet soudu prvního stupně,
nýbrž přistoupil samostatně k výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění,
přičemž nejprve stanovil základní částku za celou délku řízení ve výši 285 000
Kč, z níž následně odečetl 40 % (10 % na základě kritéria složitosti řízení a
30 % na základě kritéria jednání poškozeného). Daný postup je tak z tohoto
hlediska v souladu se Stanoviskem.
Dovolatelka se mýlí, pokud se domnívá, že otázka určení relevantní délky
posuzovaného řízení pro poškozeného je otázkou skutkovou (otázka G). V tomto
ohledu je otázkou skutkových zjištění pouze to, kdy byla žaloba doručena soudu,
kdy se o řízení dozvěděli jeho účastníci, kdy bylo konečné rozhodnutí ve věci
doručeno jednotlivým účastníkům, atd. Pokud jde o dané skutečnosti, odvolací
soud v tomto vycházel ze zjištění soudu prvního stupně. Otázka, která z daných
skutečností je rozhodná pro stanovení relevantního začátku a relevantního konce
řízení z hlediska posouzení jeho délky pro toho kterého účastníka řízení, však
již představuje otázku právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž
není nikterak v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu,
neboť odvolací soud nevycházel z jiných skutkových zjištění, než z těch, k nimž
dospěl soud prvního stupně.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu