30 Cdo 4670/2016

30 Cdo 4670/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v

právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se

sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice –

Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o

zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod

sp. zn. 27 C 136/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Co 187/2016-119, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Co 187/2016-119,

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2015, č. j. 27 C

136/2014-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu

řízení.

Žalobce se na žalované původně domáhal zaplacení částky 184 800 Kč jako

přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v

důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu

Praha-západ pod sp. zn. 10 C 382/2006. Po podání žaloby žalovaná z uvedeného

důvodu žalobci zaplatila 22 216 Kč; v tomto rozsahu vzal proto žalobce žalobu

zpět. Předmětem řízení tak zůstala částka 162 584 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 12. 2015,

č. j. 27 C 136/2014-63, žalované uložil zaplatit žalobci 18 284 Kč (výrok I),

žalobu o zaplacení 144 300 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je

povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13 600 Kč (výrok III). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se posuzovaného řízení, vedeného

před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 10 C 382/2006, účastnil jako první

žalovaný; dalšími žalovanými byli R. Č. a Z. M. Předmětem posuzovaného řízení

byla částka 40 300 Kč s příslušenstvím, jíž se Česká kancelář pojistitelů

domáhala na solidárně zavázaných žalovaných z titulu náhrady za plnění, které

poskytla poškozenému na škodu způsobenou mu provozem nepojištěného vozidla. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 25. 9. 2006 a k jeho pravomocnému skončení

došlo dne 10. 7. 2014; jeho délka tak činila celkem 7 let a 9 měsíců. S ohledem

na dobrovolná plnění žalovaných brala Česká kancelář pojistitelů, jako

žalobkyně v posuzovaném řízení, žalobu opakovaně částečně zpět; počínaje 11. 3. 2008 tak předmětem řízení zůstávala částka 25 620 s příslušenstvím. Žalobci

bylo v posuzovaném řízení uloženo zaplatit České kanceláři pojistitelů celkem

částku 683 Kč s příslušenstvím, co do zbytku byla vůči němu žaloba zamítnuta. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a

podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne

13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Celkovou dobu

posuzovaného řízení soud prvního stupně hodnotil s ohledem na zjištěné průtahy

v řízení jako nepřiměřenou. Měl přitom za to, že v řízení nebyly zjištěny

skutečnosti, které by odůvodňovaly poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve

formě konstatování porušení práva, proto přiznal žalobci zadostiučinění v

penězích; vyšel ze základní částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení (v

prvních dvou letech snížené na polovinu). Tuto částku zvýšil o 20 % s ohledem

na postup soudu v řízení, zároveň ji však snížil o 20 % z důvodu složitosti

řízení a o 20 % s přihlédnutím k nižšímu významu řízení pro žalobce. Výsledná

částka 81 000 Kč se dle posouzení soudu prvního stupně jevila adekvátní tomu,

co bylo pro žalobce po většinu řízení v sázce.

Soud prvního stupně dále

přiměřené zadostiučinění dále zkrátil na jednu polovinu (40 500 Kč) s ohledem

na skutečnost, že žalobce byl pouze jedním z žalovaných (mj. i se svojí

matkou), a jednalo se tak o případ tzv. sdílené újmy. Od částky 40 500 Kč pak

soud prvního stupně odečetl zadostiučinění, které žalobci bylo dobrovolně

poskytnuto žalovanou (22 216 Kč), a dospěl tak k částce 18 284 Kč, kterou

žalobci přiznal. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce i žalovaná odvolání k

Městskému soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“). V průběhu odvolacího řízení

vzal žalobce co do částky 114 800 Kč odvolání zpět. Odvolací soud v napadeném

rozhodnutí změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba

zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozhodnutí soudu

prvního změnil tak, že ohledně částky 29 500 Kč rozhodnutí potvrdil a ohledně

zbývající částky 114 800 Kč odvolací řízení zastavil (výrok II rozsudku

odvolacího soudu). Konečně odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen

žalované uhradit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 600 Kč (výrok

III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkového stavu

zjištěného soudem prvního stupně. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud hodnotil ve shodě se soudem

prvního stupně jak navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu

postupu soudu v původním řízení o 20 %, tak i její snížení o 20% pro složitost

řízení. V souvislosti s kritériem významu řízení pro poškozeného odvolací soud

rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně o důvodnosti snížení základní

částky o 20 %. Přihlédl k tomu, že význam řízení pro žalobce se v jeho průběhu

postupně snižoval z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní. Dále v

souvislosti s významem předmětu řízení pro žalobce odvolací soud zohlednil

skutečnost, že žalobci byla v posuzovaném řízení uložena povinnost zaplatit

pouze částku 683 Kč s příslušenstvím. K názoru soudu prvního stupně, že se v

posuzovaném řízení jednalo o tzv. sdílenou újmu, odvolací soud uvedl, že pokud

v řízení vystupovali tři solidárně odpovědní žalovaní, nelze sice význam

předmětu řízení pro žalobce mít za třetinový (či dokonce za poloviční, jak

usuzoval soud prvního stupně), avšak tato skutečnost význam předmětu řízení pro

žalobce „výrazně“ snižuje. Konečně měl odvolací soud za to, že ani výše původně

žalované částky 40 300 Kč s příslušenstvím není „natolik zásadní“, aby

odůvodňovala „zvýšenou výši“ zadostiučinění. Částku 22 216 Kč, která byla

žalobci již vyplacena, považoval proto odvolací soud za dostatečnou, a rozsudek

soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém

namítal, že se odvolací soud při řešení otázky významu řízení pro žalobce

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně měl za to,

že odvolací soud při řešení této otázky pominul výši nákladů řízení a

příslušenství žalované pohledávky.

Dále namítal, že dovození sníženého významu

řízení pro žalobce z důvodu sdílení újmy s dalšími procesními společníky nelze

mechanicky uplatňovat na pozici několika samostatných společníků, neboť

žalovaný v průběhu řízení nemůže vědět, zda výběr žalovaných provedený žalobcem

je správný, ani nemůže vědět, jak věc posoudí soud, tj. zda vůči ostatním

žalovaným bude žaloba zamítnuta, jak se stalo v posuzovaném případě ve vztahu k

druhé žalované. Navíc v posuzovaném případě svědčil žalované Z. M. proti

žalobci postih, a na žalobce tudíž potencionálně dopadal celý význam řízení. Žalobce odvolacímu soudu v této souvislosti rovněž vytkl, že ve svém rozhodnutí

pracoval s výsledkem řízení, ačkoliv dle judikatury dovolacího soudu je

výsledek řízení z hlediska posouzení významu řízení pro poškozeného nerozhodný. V závěru dovolání žalobce namítl, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou,

že původní řízení mělo pro žalobce zvýšený význam z důvodu jeho věku a že

rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné, neboť odvolací soud sice

dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně spočetl výši přiměřeného

odškodnění, ale přesto jeho rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II

a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241

odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2

o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitka žalobce, že odvolací soud při posuzování kritéria významu řízení pro

poškozeného pominul výši nákladů řízení a příslušenství pohledávky, přípustnost

dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť uvedená námitka se míjí s

právním posouzením odvolacího soudu, jenž tyto skutečnosti vzal do úvahy jako

příslušenství předmětu řízení a hodnotil je v souvislosti s tím, že v důsledku

opakovaných částečných zpětvzetí žaloby, jakož i toho, že ve věci vystupovali

tři žalovaní, význam řízení pro žalobce postupně klesal. Ani námitka žalobce, podle které se odvolací soud nevypořádal s tím, že původní

řízení mělo pro žalobce zvýšený význam z důvodu věku, přípustnost dovolání ve

smyslu § 237 o. s. ř.

nezakládá, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou

judikaturou dovolacího soudu dospěl k závěru, že původní řízení z hlediska jeho

předmětu nelze zařadit mezi typová řízení, u nichž se předpokládá zvýšený

význam pro jeho účastníky, a řízení tak pro žalobce mělo standardní význam. V

případě žalobce se přitom nejednalo o situaci, která by odůvodňovala potřebu

přednostního vyřízení věci, na rozdíl od řízení, v nichž je třeba přihlížet k

vysokému věku či zdravotnímu stavu účastníka řízení (srov. např. část IV

Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo

2800/2009). Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek, zda při posuzování kritéria

významu řízení pro poškozeného je možné přihlédnout k výsledku původního řízení

a zda je možné význam řízení pro žalobce hodnotit jako snížený z důvodu sdílení

újmy s dalšími procesními společníky, neboť při řešení těchto otázek se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním

postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon

nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro

provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný

úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v

přiměřené lhůtě. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona

též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže

nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení

práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného

zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž

k nemajetkové újmě došlo. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným

úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty

druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění

rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b)

složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení,

a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v

řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu

řízení pro poškozeného. V souvislosti s otázkou, zda je soud při posuzování kritéria významu řízení pro

poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud dospěl v

rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem

zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je

odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě

ohledně výsledku řízení.

Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k

porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro

posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu

předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění,

zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení

musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například

v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), nebo v případě pokud se nejistota

poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho

nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30

Cdo 4387/2015), což ze skutkových zjištění v projednávané věci neplyne.

Odvolacím soudem provedené právní posouzení kritéria významu původního řízení

pro žalobce, odvíjející se mimo jiné od skutečnosti, že žalobci byla v původním

řízení uložena „pouze“ povinnost k zaplacení částky 683 Kč s příslušenstvím, je

proto nesprávné.

Ve vztahu k otázce sdílení újmy poškozeného s dalšími procesními společníky

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011,

formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého „při úvaze o snížení přiměřeného

zadostiučinění z důvodu většího počtu účastníků je třeba vždy přihlédnout ke

konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení

odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení

pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou

každým z nich. Vodítkem přitom může být to, zda se posuzované řízení ze své

podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků

relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném

společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství

jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či

zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším

účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat

vedení sporu, jako by jej vedl sám). Platí přitom, že výše zadostiučinění by

měla odpovídat částkám, které jsou přiznávány v obdobných případech, a zároveň

by výše zadostiučinění přisouzená všem účastníkům dohromady měla být přiměřená

závažnosti porušení práva v dané věci. V posuzované věci, jakož i ve věcech

obdobných, ve kterých vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení,

kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako

individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v

řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše

zadostiučinění jako individuální kompenzace.“

Vyšel-li v projednávané věci odvolací soud z toho, že v původním řízení

vystupovali celkem tři žalovaní, jejichž odpovědnost byla solidární, a - bez

jakéhokoliv bližšího odůvodnění ve smyslu shora citované judikatury - z toho

usuzoval, že význam řízení pro žalobce je v důsledku této okolnosti „výrazně

nižší“, je jeho právní posouzení v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.

Konečně je třeba žalobci přisvědčit i v tom, že napadené rozhodnuté trpí

vnitřním rozporem, jenž se projevuje v rámci úvah odvolacího soudu vedoucích k

závěru o nedůvodnosti žalobního požadavku. Odvolací soud na jedné straně

považoval posouzení věci soudem prvního stupně (tj. přiznání částky 18 284 Kč

žalobci) za souladné s právní úpravou i se Stanoviskem, na druhé straně však

podle něj byla výše přiznaného zadostiučinění nepřiměřená, a proto rozsudek

soudu prvního stupně změnil. Právní posouzení odvolacího soudu v tomto ohledu

odporuje požadavku na jeho dostatečnou srozumitelnost, a jakožto takové je také

nepřezkoumatelné (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011,

sp. zn. 30 Cdo 4896/2009).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu

podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení

rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil

Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního

stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve

spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto

rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. května 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu