USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní
věci žalobce P. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Ing. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 75/2019, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 29 Co
540/2019-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
10. 9. 2019, č. j. 19 C 75/2019-62, uložil žalované zaplatit žalobci částku 67
375 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), naproti tomu zamítl žalobu na
zaplacení částky 182 625 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a uložil
žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III
rozsudku). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok
I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil jen tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci částku 28 875 Kč s příslušenstvím, jinak jej rovněž
potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil dále, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
částku 30 798 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení
přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm
2/2011 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu pro něj nepříznivé
potvrzující části výroku II včasným dovoláním, jež omezil částkou 99 999 Kč. Uvedené dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V rozsahu, v němž žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017 (strana 2, odstavec první
dovolání), ve skutečnosti žalobce žádnou právní otázku konkrétně nevymezil a
patrně chybou v psaní poukázal na takovou pasáž rozhodnutí Nejvyššího soudu, v
níž žádná právní problematika podrobněji vymezena není. Posuzované dovolání tak v tomu odpovídajícím rozsahu neobsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem
konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ohledně otázky posouzení kritéria
složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícího postup orgánu veřejné
moci.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně plyne, že se
odvolací soud těmito kritérii výslovně a podrobněji zabýval, když dospěl k
závěru, že posuzovaná věc je složitější s ohledem na počet instancí, na nichž
byla projednávána (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015) a současně vzal i na zřetel, že v jednom případě bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Nevzepřel se
tak nijak závěrům, jichž Nejvyšší soud dosáhl v rozsudku ze dne 24. 11. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Výsledná výše procentuálního navýšení či naopak
snížení základní částky ve vztahu k oběma zmiňovaným kritériím přitom není
zcela zjevně nepřiměřená a dovolacímu přezkumu řešení této parciální otázky
zásadně nepodléhá. Nejvyšší soud totiž opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit
pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku
hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen
„OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v
případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již
to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění
snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). V rozsahu, v němž žalobce ve vztahu k téže otázce tvrdí, že „instančnost
řízení“ byla vyvolána výlučně vadným rozhodováním soudů, jde o skutečnost,
která ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Dovolatel tím v uvedeném
rozsahu konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém
zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže
založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné
povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým
základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního
stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami
zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle §
237 o. s. ř. přípustné, neboť i ve vztahu k ní se odvolací soud neodchýlil od
ustálené judikatury soudu dovolacího. K možnosti překonání závěrů učiněných ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud
vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde
zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu
a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s
touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na
přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny
v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší
soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu