30 Cdo 3379/2018-132
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně
M. A., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem v
Písku, Komenského 319, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C
1/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
9. 2017, č. j. 21 Co 295/2017-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 21 Co 295/2017-93 se
zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala poskytnutí zadostiučinění
za nemajetkovou újmu ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla
vzniknout nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v
Písku pod sp. zn. 1 Nc 1327/2002 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 17. 5. 2017, č. j. 20 C 1/2016-61, žalované uložil, aby zaplatila
žalobkyni částku 65 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu naproti tomu
ohledně částky 114 800 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 228 Kč (výrok
III).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že posuzované exekuční řízení,
vedené proti žalobkyni (povinné), které v době vydání rozsudku v kompenzačním
řízení nebylo dosud skončeno, přesáhlo délkou svého trvání 15 let. Nárok na
poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soud prvního stupně
odvodil od základní částky odškodnění za jeden rok řízení ve výši 16 000 Kč,
přičemž prvé dva roky řízení počítal poloviční částkou. Vycházel proto z částky
217 333 Kč, kterou následně korigoval s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §
31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“) tak, že ji
snížil o 35 % z důvodu složitosti vlastního řízení, o 25 % z důvodu projednání
věci na více stupních soudní soustavy, o 20 % z důvodu podílu žalobkyně na
vzniklé délce řízení a naopak ji zvýšil o 10 % z hlediska nesprávného postupu
orgánu veřejné moci. Výslednou částku 65 200 Kč žalobkyni přiznal s požadovaným
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, co do částky 25 200 Kč s
příslušenstvím potvrdil, naopak ve vztahu k částce 40 000 Kč s příslušenstvím
jej změnil s tím, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). V
zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku
odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 228 Kč, a to do patnácti dnů od
právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně.
6. Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že celková doba
posuzovaného řízení byla nepřiměřená, sám pak hodnotil celkovou délku
neskončeného řízení s ohledem na okamžik vyhlášení svého rozsudku. S respektem
k celkové délce posuzovaného řízení, kterou považoval za extrémní, vycházel ze
základní částky odškodnění za jeden rok řízení ve výši 18 000 Kč, celkem šlo o
částku (s přihlédnutím k poloviční částce za první dva roky trvání sporu) 252
000 Kč, kterou odvolací soud dále modifikoval dle kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 OdpŠk. Připomenul, že za výjimečných okolností je možno základní částku
zvýšit nebo snížit i nad 50 %. Modifikaci působení jednotlivých kritérií
ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk odvolací soud posoudil od nalézacího soudu
odlišně, když zohlednil, že u kritéria složitosti řízení je třeba vzít na
zřetel, že se jednalo o složité řízení, týkající se rozdělení rozvrhové
podstaty mezi více subjektů, vhledem k tomu odvolací soud snížil přiměřené
zadostiučinění o 30 %. U kritéria jednání poškozeného uvedl, že procesní
postavení žalobkyně, coby povinné, je nutno zohlednit při posuzování formy a
výše zadostiučinění. Tím, že žalobkyně jako povinná dobrovolně nesplnila řádně
a včas povinnost, která jí byla vykonávaným rozhodnutím uložena, zavinila a
způsobila, že byl podán návrh na výkon rozhodnutí (správně soudní exekuci). I
poté, v průběhu vykonávacího řízení, pokud by žalobkyně splnila dluh, mohla
přispět k urychlenému skončení „vykonávacího řízení“. Za této situace činí
podle odvolacího soudu přiměřené snížení základní částky o 50 %, protože jde o
zásadní faktor, který významně ovlivnil celkovou dobu (ale i samou podstatu)
exekučního řízení. Při hodnocení postupu orgánu veřejné moci odvolací soud
převzal závěr soudu prvního stupně a základní částku zvýšil o 10 %. Konečně,
pokud jde o hledisko odvolacím soudem nazvané jako „podíl žalobkyně“, pak i zde
odvolací soud převzal bez výhrad závěr soudu prvního stupně a základní částku
ponížil o 20 %. Celková výše snížení základní částky činila 90 % a odpovídala
odvolacím soudem přiznanému plnění ve výši 25 200 Kč s příslušenstvím. Výrok o
nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud zdůvodnil poukazem na §
142 odst. 1 (správně šlo o odstavec 3) o. s. ř. a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu pro ni
nepříznivé části výroku I, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 40 000
Kč, a v rozsahu potvrzujícího výroku II dovoláním, jehož přípustnost spojovala
s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu
reprezentované rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a od
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Namítala, že rozhodnutí
odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když odvolací soud se zásadně odchýlil od
závěrů soudu prvního stupně, aniž svůj postup náležitě v důvodech napadeného
rozsudku zhodnotil. Soudy obou stupňů navíc postupovaly jednostranně a v
neprospěch žalobkyně. Ve vztahu ke krácení základní částky z důvodu, že
posuzované řízení bylo řízením exekučním je namítána překvapivost vydaného
rozhodnutí. Odvolací soud dále na jedné straně uzavřel, že posuzované řízení
bylo extrémně dlouhé, přesto při svých výpočtech vzal jako základní částku
hodnotu 18 000 Kč, oscilující jen mírně nad polovinou Stanoviskem uvažovaného
rozpětí. Odvolací soud dle žalobkyně rovněž přecenil kritérium složitosti
řízení a vyjádření tohoto faktoru snížením základní částky o 30 % je zevně
nepřiměřené a nepostihuje dostatečně okolnost, že délka posuzovaného řízení šla
převážně na vrub rozhodování samotných soudů o rozvrhu majetkové podstaty, kde
se neprovádělo žádné rozsáhlejší dokazování. Šlo naopak o posuzování převážně
otázek právních (pořadí věřitelů a posouzení důvodnosti námitky promlčení
nároku zajištěného věřitele). Na složitost řízení mělo podle žalobkyně
podstatnější vliv to, že rozhodnutí soudů byla opakovaně rušena z důvodu
procesních pochybení. Při zvažování kritéria jednání (chování) poškozeného
odvolací soud podle žalobkyně pominul, že se snažila délce řízení předejít
stížností adresovanou předsedovi soudu. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s tím, že
by si její omluva z nařízeného výslechu vyžádala delší prodlevu v řízení, než 2
měsíce. Odvolací soud rovněž neoznačil žádné její konkrétní podání, jež by bylo
možno hodnotit jako obstrukční. Jestliže se žalobkyně na délce řízení nijak
významně nepodílela, nebyl důvod krátit základní částku o dalších 20 %. Za
nesprávné pak žalobkyně považovala, že došlo ke krácení základní částky o 50 %
též proto, že jako povinná zavinila vznik a trvání celého exekučního řízení,
neboť stejně jako žalovaný i povinný má, bez ohledu na konečný výsledek řízení,
právo na to, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. V té souvislosti
akcentovala, že pokud by se jí uplatněná námitka promlčení v rámci exekučního
řízení prosadila, pak by bylo možno z majetkové podstaty uspokojit všechny
přihlášené věřitele, včetně soudního exekutora a vznikl by jí ještě nárok na
výplatu hyperochy. Konečně žalobkyně v podaném dovolání odvolacímu soudu
vytýkala, že základní částku krátil duplicitně, a to nejprve v rozsahu 50 % za
„jednání poškozeného“ a dále znovu o dalších 20 % za „podíl žalobkyně“.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
11. Ohledně námitky žalobkyně, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) postupoval jednostranně a v neprospěch žalobkyně (čímž měl být
patrně porušen princip nestrannosti soudu, který vyplývá z čl. 36 Listiny
základních práv a svobod) trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím
řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237
o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod
vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za
splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se
vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není
přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil podmínky
přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního
soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména
body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání
neučinila.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud
odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 100/2013: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či
není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků
řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí
odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele.“ Tak je tomu i v projednávané věci, kde
žalobkyně byla schopna relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu
rozsudku odvolacího soudu.
15. Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, pokud jím
byla základní částka snížena, oproti úvahám soudu prvního stupně, o 90 %,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohla, neboť odvolací soud
se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu,
týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc toliko
posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou
uplatnila v odvolání. Navíc totožnými hledisky, byť s jiným výsledkem, se
zabýval již soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3.
2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3849/2014).
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že základní částka byla
u extrémně dlouhého řízení stanovena odvolacím soudem v částce 18 000 Kč za rok
trvání posuzovaného řízení. Ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše
přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu
pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý
další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, platí, že částka 15 000 Kč je částkou
základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím
případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení,
která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první
dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být
takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak
zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v §
31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu, jak se to
stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí
částky, nežli částky 18 000 Kč, nepředstavuje (samo o sobě) jeho posouzení dané
otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což
činí její dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k předestřené otázce
nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30
Cdo 4318/2013).
17. Nejvyšší soud v té souvislosti opakovaně konstatuje, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud při
přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou
se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými
slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali
byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)
- srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
18. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek zhodnocení kritéria
složitosti věci a kritéria chování poškozeného, které navíc bylo posuzováno
duplicitně. Stejně tak je dovolání přípustné pro posouzení otázky
přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a pro zhodnocení míry zavinění
žalobkyně na vedení posuzovaného exekučního řízení. Při řešení všech těchto
otázek se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je v uvedeném rozsahu důvodné.
20. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše (srov. bod 16 tohoto rozsudku), v
rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud posuzuje jen správnost základních úvah
odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného
zadostiučinění.
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
23. K otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23.
května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že: „složitost řízení zahrnuje ve
své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále
složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé
důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o
snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z
nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve
Stanovisku). Soudy by proto při posuzování kriteria složitosti řízení [§ 31a
odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného
zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z
důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené
hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za
řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci
přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí
výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod
IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého
důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu
složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci
zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení
projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí
totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu
nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v
neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
24. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší
soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné
moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v
řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu
postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními
předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení
zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu
veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné
moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
25. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však, při
zvažování dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci, postrádá
podrobnější skutková zjištění týkající se kupř. toho, z jakých důvodů docházelo
k rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a opakovanému rušení rozhodnutí
odvolacího soudu v rámci posuzovaného exekučního řízení, popř. z jakého důvodu
docházelo ze strany dovolacího i odvolacího soudu k opakovanému vracení
spisového materiálu tzv. bez věcného vyřízení opravného prostředku. V důsledku
toho v napadeném rozhodnutí absentuje rovněž úvaha o tom, zda lze důvodnost
podávání opravných prostředků žalobkyně (v posuzovaném řízení povinné), popř.
dalších účastníků řízení (zejména přihlášeného věřitele), podřadit pod
kritérium postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a tak je
ve prospěch žalobkyně zohlednit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění,
nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného
kritéria složitosti věci, působícího naopak ve prospěch žalované. Ve vztahu k
posouzení kritéria složitosti je proto právní posouzení ze strany odvolacího
soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
26. Dovolání je důvodné i ve vztahu k posouzení kritéria chování
poškozeného. Jakkoli soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobkyně
pokoušela o odstranění průtahů v posuzovaném řízení podáním stížnosti
adresované předsedovi soudu, odvolací soud na ně nijak z hlediska stanovení
výše odškodnění nereagoval.
27. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, přitom
Nejvyšší soud uvedl, že „odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na
projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže
přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě
hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k
porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej
při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání
toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy
v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k
dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil.“ Skutečnost, že se účastník
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním
stížností na ně, však automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno
odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení
nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace)
účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na
ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané podle § 164
odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízeným soudem k
návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona,
shledány oprávněnými. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla
odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za
porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení. Taková úvaha v rozsudku
odvolacího soudu absentuje, což činí jeho právní posouzení neúplným, a tudíž i
nesprávným.
28. Nejvyšší soud u výkladu kritéria podílu chování účastníka na celkové
délce řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.] ve Stanovisku, v
části IV, uvádí, že „chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může
na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu
může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou
nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze
obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování
provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným,
tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o ,průtahy‘ (užívá-li zákon tohoto
pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu
§ 31a odst. 3 písm. c) zákona jím způsobenému. Na druhou stranu může poškozený
jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke
zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků
způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího
orgánu.“
29. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu postrádá bližší a
konkrétnější rozbor skutečností vedoucích k závěru o míře, v jaké se žalobkyně
jako poškozená měla podílet na délce posuzovaného řízení. Výše bylo vyloženo,
že u kritéria chování poškozeného jde např. o jeho záměrnou nečinnost nebo
naopak aktivitu obstrukčního charakteru, tedy zpravidla o určité jednání či
opomenutí volního charakteru. Takové jednání účastníka (poškozeného) je však
nutno při zvažování hodnocení daného kritéria v konkrétní projednávané věci
stručně popsat a náležitě jej zhodnotit. Pokud tak odvolací soud v poměrech
projednávané věci neučinil, je třeba i v tomu odpovídajícím rozsahu považovat
napadený rozsudek za nesprávný.
30. Odvolací soud současně k danému kritériu nepříhodně vztáhl
skutečnosti, které s ním zcela zjevně nesouvisejí. Argumentuje-li, jak sám
výslovně uvádí, samou podstatou exekučního řízení směřujícího k autoritativnímu
vymožení plnění přiznaného exekučním titulem, pak taková argumentace by mohla
být případně relevantní ve vztahu ke kritériu významu řízení pro účastníka,
čehož si byl odvolací soud zřejmě vědom, neboť tutéž argumentaci znovu a
duplicitně uplatnil ve vztahu ke kritériu významu řízení pro žalobkyni ústící
ovšem v závěr, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni byl standardní. V
exekučním řízení se stejně jako v řízení vykonávacím uplatňuje právo účastníků
na soudní ochranu, a tedy i na přiměřenou délku řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod
č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž v tomu
odpovídajícím rozsahu tedy není právní posouzení odvolacím soudem přiléhavé.
31. Nejvyšší soud současně přisvědčuje rovněž navazující dovolací
námitce žalobkyně, že u kritéria jednání (chování) poškozeného odvolací soud
duplicitně snížil základní částku nejprve o 50 % [s argumentací vyloženou výše]
a poté znovu o dalších 20 % s tím, že takové krácení odpovídá „podílu
žalobkyně“ (blíže ovšem nijak podrobněji nevymezenému). Odkazoval-li přitom
odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, pak nalézací soud jen jedenkrát
snížil základní částku o 20 %, sice také z důvodu „podílu žalobkyně“, měl tím
ovšem zřetelně na mysli právě jediné hledisko spočívající v jednání (chování)
poškozeného, jak je předpokládá § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Ani v uvedeném
rozsahu proto není rozhodnutí odvolacího soudu správné.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v celém jeho rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a
to včetně navazujících nákladových výroků a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o věc, ve které z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 o. s.
ř.), není dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů [§ 242 odst. 2 písm.
d/ o. s. ř.]. Dovolací soud proto může změnit nebo zrušit rozhodnutí odvolacího
soudu i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod
číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Odvolací soud věc znovu projedná a bude vycházet z toho, že i v
exekučním řízení se uplatňuje právo účastníků na soudní ochranu, a tedy i na
přiměřenou délku řízení (srov. bod 30 rozsudku). Bude se znovu ve světle závěrů
soudu prvního stupně i odvolacích argumentů obou stran sporu podrobněji zabývat
jednotlivými zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za
vzniklou nemajetkovou újmu s tím, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a
v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví
kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v
jakém se podílela na celkové délce posuzovaného řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012)
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu