30 Cdo 3320/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem
Anenská 8, Brno, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 238 C 218/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 44 Co 360/2013-59, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 44 Co 360/2013-59, se
v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v
části, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 824 600 Kč s příslušenstvím od 6.
11. 2011 do zaplacení, a ve výroku II. zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 238 C 218/2011-37,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 70 400 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 7,75 % ročně z této částky od 6. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.), zamítl
žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 824 600 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 895.000 Kč od 26. 10. 2011 do 5. 11. 2011 a z částky 824.600 Kč od 6. 11. 2011 do zaplacení (výrok II.), zamítl
žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25.440 Kč s
příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala
zaplacení úroku z prodlení z nákladů řízení (výrok IV.) a na náhradě nákladů
řízení žalobkyni přiznal 11.557 Kč (výrok V.). Odvolací soud v záhlaví uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. – V. (výrok
I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 895 000 Kč s
příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené
délce řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/1998 (dále
jen „posuzované řízení) a dále náhrady nákladů řízení u Ministerstva
spravedlnosti ve výši 25.440 Kč s příslušenstvím. V tomto řízení již žalovaná
žalobkyni odškodnila přiznáním částky ve výši 130.000 Kč. Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Dospěl k závěru, že
posuzované řízení do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v tomto řízení
trvalo 14 let a 11 měsíců a stále není skončeno. Žalobkyně se v posuzovaném
řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 166.119 Kč s
příslušenstvím. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že
řízení je nepřiměřeně dlouhé, přičemž konstatování porušení práva se nejeví
dostatečným odškodněním. Při stanovení výše finančního zadostiučinění vyšel ze
základní částky 16.000 Kč za první dva roky a každý následující rok řízení. Základní částka tudíž činí 222.667 Kč. Od této částky odečetl 10 % na základě
kritéria složitosti řízení, 10 % na základě kritéria jednání poškozené a
přičetl 10 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni, přičemž při hodnocení
tohoto kritéria rovněž zohlednil okolnost, že v důsledku nepříznivé finanční
situace žalobkyně spojené s nevypořádáním posuzovaného řízení došlo u žalobkyně
k rozvodu manželství. Dospěl tak k výsledné výši odškodnění 200 400 Kč. Jelikož
žalobkyně již byla částečně odškodněna, přiznal žalobkyni částku ve výši 70 400
Kč. Nárok na náhradu nákladů řízení před Ministerstvem spravedlnosti soud
prvního stupně s odkazem na § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“), zamítl. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud prvního stupně
vyšel z toho, že žalobkyně žalobou uplatnila dva nároky.
Ohledně nároku na
náhradu nemajetkové újmy posuzoval pro účely náhrady nákladů řízení úspěch
žalobkyně ve věci jako úspěch plný, pro stanovení výše náhrady vyšel z
přísudku. Konečnou výši náhrady nákladů řízení dále poměrně snížil, neboť
ohledně druhého žalobou uplatněného nároku byla žalobkyně neúspěšná. Odvolací soud doplnil dokazování čtením výpovědi žalobkyně z 11. 3. 2010
učiněné v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C
257/2007 ohledně vlivu řízení na její manželství. Po právní stránce odvolací
soud dospěl k závěru, že délka řízení je sice už nápadně za hranicí
přiměřenosti, ne však extrémní. Vyšel tudíž ze základní částky 18.000 Kč za
první dva roky a každý následující rok řízení, celkem 252 000 Kč. Ztotožnil se
se závěrem soudu prvního stupně ohledně složitosti řízení (odečetl 10 %). Při
hodnocení kritéria jednání poškozené však dospěl k závěru, že tomuto kritériu
odpovídá snížení základní částky o 2,5 %, neboť dvojí odročení jednání na
žádost žalobkyně znamenalo pouze marginální odklad plynulého postupu řízení,
dále soud při hodnocení tohoto kritéria zohlednil okolnost, že bylo třeba
doplňovat rozhodující skutečnosti na základě výzev soudu. Námitku žalobkyně, že
soud prvního stupně nepřípustně zohlednil také přetíženost soudu, odvolací soud
hodnotil jako akademickou otázku, neboť soud prvního stupně tento argument
neuvedl v kontextu zdůvodnění úprav základní částky odškodnění. Dále se
odvolací soud odchýlil od závěru soudu prvního stupně, dle nějž předmět řízení
měl pro žalobkyni velký význam. Odvolací soud uvedl, že tento závěr nemá
podklad v provedeném dokazování. Žalovanou sumu nejde vidět za „okolnost
zásadním způsobem ovlivňující osobní život a perspektivu, aby šlo uznat
prožitek řízení (vleklosti) za vymykající se starostem, jak majetko-právní pře
přináší. Tím méně u žalobkyně, která jindy s odvahou podstoupila riziko
podnikání a obracela při něm podstatně větší peníze bez právních garancí
návratnosti.“ Ohledně vlivu řízení na manželství žalobkyně odvolací soud
uzavřel, že k tomu „by již bylo třeba důkazů, neboť to není samozřejmé
(typickou součástí nejistoty) a které odvolatelka buďto neměla za potřebné
skládat anebo to sama relativizovala jakožto přechodné období života bez
následků.“ Odvolací soud tudíž základní částku snížil o 12,5 %, přičemž dospěl
k celkovému odškodnění ve výši 220.500 Kč. Po odečtení částky, která již byla
žalobkyni vyplacena žalovanou, dospěl k výsledné částce 90.500 Kč. Nicméně dále
uzavřel, že „okolnosti posuzované věci, jmenovitě pak podané vyhodnocení
významu předmětu řízení pro zdejší žalobkyni, nedává dobrou představu o
kompenzační funkci peněžitého zadostiučinění v té části, která již přesahuje
hodnotu toho, oč tam jde. Prvoinstanční soud rozhodl o povinnosti žalované
doplnit dosavadní odškodnění o 70.400 Kč, tedy už překročil práh úměry mezi
penězi tam a zde, přičemž se neodškodňuje nic, před čímž by peníze měly ztrácet
tvář.
Žalobkyně tak i s přísudkem obdržela zadostiučinění bohatě nad míru své
újmy a není co doplňovat.“ Se závěrem soudu prvního stupně ohledně náhrady
nákladů řízení se odvolací soud ztotožnil, přičemž odkázal na odůvodnění soudu
prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., jíž odvolací soud potvrdil
výroky II. a V. rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jako dovolací důvod
dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá:
a) Odvolací soud, ač uznal většinu odvolacích námitek a ve výsledku
došel výpočtem k odškodnění ve výši přesahující dosud soudem přiznané plnění,
nakonec zvýšení zadostiučinění nepřiznal. Odůvodnění tohoto závěru postrádá
jasnou kvantifikaci, aby mohlo být vůbec přezkoumáno. V posuzovaném řízení šlo
nejen o jistinu, ale i o příslušenství v podobě úroků z prodlení a nákladů
posuzovaného řízení. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, přičemž namítá, že v této věci je důvod
pro přiznání mimořádné výše zadostiučinění. Za zásadní v tomto ohledu považuje
význam řízení a extrémní délku řízení.
b) Složitost řízení způsobil výhradně soud, který se nechal mást
žalovanou stranou. Dovolatelka se v posuzovaném řízení domáhala úhrady finanční
částky včetně souvisejících úroků z prodlení proto, že ji zaplatila za tamní
žalovanou bez právního důvodu. Jednodušší soudní při si lze představit jen
stěží. Jelikož se soud pustil do řešení věci špatným způsobem, mělo to vést k
adekvátnímu navýšení odškodnění, nikoliv k omlouvání soudu údajnou složitostí
věci.
c) Zadostiučinění nemělo být kráceno z důvodu jednání poškozené. Její
následná vyjádření byla vyvolána a přímo zapříčiněna vadným uchopením sporu
soudem.
d) Odvolací soud nesprávně nepovažoval řízení za extrémně dlouhé.
Nepřihlédl k tomu, že řízení běží dodnes. Argument, že existují i delší řízení,
není způsobilým prokázat, že v posuzovaném řízení nejde o délku extrémní.
e) Odvolací soud v neprospěch dovolatelky svévolně a bez řádného
dokazování přehodnotil význam předmětu posuzovaného řízení pro dovolatelku. V
dané věci nešlo o běžnou platbu z běžného rizika, ale naopak dovolatelka byla
nucena sáhnout velmi výrazně na rodinné úspory, šlo o samu existenční podstatu
celé její rodiny. Žalovaná částka byla pro dovolatelku téměř „astronomická“,
nikoli běžná. Dovolatelka popírá, že by při podnikání „obracela podstatně větší
peníze“, k tomuto závěru neměl odvolací soud naprosto žádných podkladů.
f) Ohledně faktorů tísně dluhů a nespokojenosti manžela, resp. rozpadu
manželství, soud nesprávně uzavřel, že dovolatelka nesplnila důkazní povinnost.
Dovolatelka odkazuje na obdobné pochybení odvolacího soudu v rozsudku ze dne
13. 6. 2012, č. j. 44 Co 220/2010-90, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012. V této věci sice soud
zopakoval důkaz účastnickou výpovědí, nicméně zcela opomenul svou poučovací
povinnost. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června
2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Napadené rozhodnutí je tudíž nepřípustně překvapivé.
g) Odvolací soud bagatelizoval námitku, že soud prvního stupně při
rozhodování vzal nepřípustně v potaz i přetíženost Městského soudu v Brně. Soud
prvního stupně tuto okolnost v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl.
h) Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zcela nemístně omlouval postup
soudu. Dovolatelka cituje § 6 o. s. ř. Uvádí, že soud má povinnost poskytnout
rychlou a účinnou ochranu, i kdyby byl účastník řízení „sebezmatenější“.
Odvolací soud v tomto ohledu uvedl ničím nepodložené závěry, že řízení „jsou
jinak typickým případem inventury doby žalobčina podnikání, za pochodu
obstarávaného právně nevalně anebo vůbec“, jakož i na dovolatelku cílené
„postavení akorát zneuživatele institucí“.
i) Není přípustné, neřídí-li se soud nižšího stupně závazným právním
názorem soudu vyššího stupně. V posuzovaném řízení soudy neznaly, resp.
neaplikovaly, judikaturu dovolacího soudu v otázkách postavení osoby mající
zřízený bankovní účet a právního režimu peněžních prostředků na tento účet
vložených.
j) Ohledně náhrady nákladů řízení dovolatelka odkazuje na judikaturu
Ústavního soudu, z níž plyne, že výše náhrady nákladů řízení měla vycházet z
žalované částky, nikoliv z přísudku.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, případně
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Případně navrhuje rovněž
zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Ohledně námitky nesprávné výše základní částky pro určení přiměřeného
zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v
rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva a dále za každý další rok
nepřiměřeně dlouhého řízení, Nejvyšší soud již ve svých předchozích
rozhodnutích konstatoval, že stanovení její výše je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15
000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí
od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012) a nemůže sama o sobě představovat
odchylující se řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. a založit tak přípustnost
dovolání. Přípustnost dovolání tak nezakládá námitka dovolatelky vztahující se
k posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé (výše uvedená pod písm. d). Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není
možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu
§ 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba
přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze
rovněž vztáhnout na posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé. Ani v tomto
případě nelze obecně kvantifikovat, kdy již je každé řízení extrémně dlouhé,
jak dovolatelka požaduje, neboť i na případnou extrémní délku řízení je nutno
nahlížet kritérii dle § 31a OdpŠk. Rovněž otázkou složitosti řízení (námitka pod písm. b) se Nejvyšší soud zabýval
ve Stanovisku. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své
konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost
věci samu o sobě. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející
konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou, složitost právního
posouzení i složitost procesní. Soudy obou stupňů se složitostí řízení ve všech
aspektech důsledně zabývaly.
Námitka dovolatelky spočívající v tom, že
složitost řízení byla dána tím, že soud „se nechal mást žalovanou stranou“ a že
„jednodušší soudní při si lze představit jen stěží“, vycházejí ze subjektivního
hodnocení řízení dovolatelkou, jak správně uvedl odvolací soud, což nemůže
založit přípustnost dovolání. Totéž platí pro hodnocení kritéria jednání
poškozené (námitka pod písm. c). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka směřující do hodnocení kritéria
postupu orgánu veřejné moci (uvedená pod písm. i). Soud prvního stupně na
základě tohoto kritéria základní částku nijak neupravil, přičemž dovolatelka
proti tomuto závěru odvoláním nijak nebrojila. Napadené rozhodnutí tudíž na
vyřešení této otázky nezávisí. Ani námitka uvedená pod písm. h přípustnost
dovolání nezakládá, neboť odvolací soud tímto posuzoval skutkovou složitost
věci, přičemž dospěl k závěru, že právě skutková složitost, nežli postup
orgánu, zapříčinila nepřiměřenou délku řízení. Ani námitka, že soud prvního stupně přihlédl rovněž k přetíženosti Městského
soudu v Brně (uvedená pod písm. g), nezakládá přípustnost dovolání, neboť
Nejvyšší soud již ve Stanovisku uvedl, že „[o]ohled je zde výjimečně možné brát
i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce“. Nejvyšší soud v dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3412/2011
(námitka pod písm. a) uvedl: „Zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2
zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě
poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro
poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby
ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto
několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Následně v rozsudku
ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
dle nějž „nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného
odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a od jeho
případně narůstající výše v průběhu řízení.“ Jelikož odvolací soud se od
posledně uvedeného závěru v napadeném rozhodnutí odchýlil, shledal dovolací
soud dovolání dle § 237 o. s. ř. přípustným a rovněž důvodným. Předně je nutné přisvědčit námitce dovolatelky o nepřezkoumatelnosti závěrů
odvolacího soudu. Z odůvodnění, dle nějž soud prvního stupně doplněním
odškodnění o 70.400 Kč již „překročil práh úměry mezi penězi tam a zde“, nelze
jednoznačně dovodit, z jakých částek odvolací soud vycházel. Vzhledem k tomu,
že v posuzovaném řízení byla žalována jistina 166 119 Kč, přičemž soud prvního
stupně žalobkyni přiznal odškodnění v celkové výši 200 400 Kč, vycházel
odvolací soud pravděpodobně právě z těchto částek, přičemž v rozporu s výše
uvedenou judikaturou opomněl zohlednit rovněž příslušenství žalované
pohledávky, které dle skutkových zjištění bylo rovněž předmětem sporu.
V tomto
ohledu je rovněž nepřezkoumatelným závěr odvolacího soudu, že „se neodškodňuje
nic, před čímž by peníze měly ztrácet tvář,“ neboť není zřejmé, co chtěl tímto
odvolací soud ve vztahu k výši přiměřeného zadostiučinění vyjádřit. Jinými
slovy, z jakého důvodu, byť na základě hodnocení kritérií dle § 31a odst. 3
OdpŠk dospěl k vyšší částce, než která byla doposud žalobkyni přiznána, tuto
částku nepřiznal. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, na nějž
dovolatelka odkazuje, uvedl, že „nebude-li mít odvolací soud po zopakování
důkazu výslechem žalobkyně její uvedené tvrzení za prokázané, je povinen s tím
postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni seznámit a vyzvat ji k
označení dalších důkazů k prokázání jejího tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem
115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Dovolací soud tak shledal
důvodnou námitku dovolatelky (uvedenou pod písm. f), dle níž odvolací soud, byť
zopakoval důkaz čtením svědecké výpovědí dovolatelky o vlivu nepřiměřené délky
posuzovaného řízení na rozpad jejího manželství a o její dluhové tísni,
opomenul poučit dovolatelku o tom, že oproti soudu prvního stupně nemá tato
tvrzení dovolatelky za prokázaná. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud odvolací soud nepřiznal oproti soudu prvního stupně navýšení základní
částky na základě kritéria významu řízení pro poškozenou z důvodu, že předmět
posuzovaného řízení nebyl pro žalobkyni významný s ohledem na její podnikání
(námitka pod písm. e), pak ani tento důvod rozhodnutí dovolací soud nesdílí. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vychází ze závěru, že nejde-li o
případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam
předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či
snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). V tomto řízení sice odvolací soud dospěl k
závěru o standardním významu posuzovaného řízení pro dovolatelku, nicméně
oproti soudu prvního stupně nepřiznal navýšení na základě tohoto kritéria právě
s odkazem na její podnikání a na okolnost, že při něm „obracela podstatně větší
peníze bez právních garancí návratnosti“, aniž by tato okolnost byla v řízení
žalovanou stranou alespoň namítána. Jiné právní hodnocení této otázky k
neprospěchu poškozené žalobkyně představuje jisté porušení rovnosti účastníků a
je projevem skutkově neodůvodněného a těžko přesvědčivého právního úsudku. Takovému odlišnému právnímu posouzení odvolacího soudu prostě Nejvyšší soud
nerozumí. Dovolatelka napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil
výroky II. a V.
rozsudku soudu prvního stupně. Proti části výroku II. rozsudku
soudu prvního stupně, jíž soud prvního stupně zamítl žalobu co do části
příslušenství žalované pohledávky od 26. 10. 2011 do 5. 11. 2011, však
dovolatelka v dovolání nikterak nebrojí. Vzhledem k výše uvedeným vadám řízení
a tomu, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně nesprávně, jak je výše
vysvětleno, přistoupil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i v navazujícím výroku o
náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nad rámec tohoto rozhodnutí dovolací soud apeluje na odvolací soud, aby dostál
požadavku na jasnost odůvodnění soudního rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Nejasnost odůvodnění rozhodnutí již Nejvyšší soud 44. senátu Krajského soudu v
Brně vytýkal v usnesení ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, byť
rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal.
Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu