30 Cdo 4004/2016-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně,
Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 238 C 218/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 360/2013-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 238 C
218/2011-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 70 400 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 6. 11. 2011 do zaplacení (výrok
I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 824 600
Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 895 000 Kč od 26. 10.
2011 do 5. 11. 2011 a z částky 824 600 Kč od 6. 11. 2011 do zaplacení (výrok
II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 440
Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně
domáhala zaplacení úroku z prodlení z nákladů řízení (výrok IV.), a na náhradě
nákladů řízení žalobkyni přiznal 11 557 Kč (výrok V.). K odvolání žalobkyně
odvolací soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2014, č. j. 44 Co 360/2015-59, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. – V. (výrok I.) a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Následně bylo žalobkyní podáno dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 3320/2014-76, a to tak, že zrušil
výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu. Ve věci opětovně rozhodoval odvolací
soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 360/2013-95, kdy rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni částku 19 875 Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), déle uložil žalované
povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30
600 Kč (výrok II.).
2. Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 895 000
Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C
112/1998 (dále jen „posuzované řízení“) a dále náhrady nákladů řízení u
Ministerstva spravedlnosti ve výši 25 440 Kč s příslušenstvím. Před zahájením
tohoto řízení již žalovaná žalobkyni odškodnila přiznáním částky ve výši 130
000 Kč.
3. Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Dospěl k
závěru, že posuzované řízení do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v tomto
řízení trvalo 14 let a 11 měsíců a stále nebylo skončeno. Žalobkyně se v
posuzovaném řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 166 119 Kč s
příslušenstvím. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že
řízení je nepřiměřeně dlouhé, přičemž konstatování porušení práva se nejeví
dostatečným odškodněním. Při stanovení výše finančního zadostiučinění vyšel ze
základní částky 16 000 Kč za první dva roky a každý následující rok řízení.
Základní částka tudíž činí 222 667 Kč. Od této částky odečetl 10 % na základě
kritéria složitosti řízení, 10 % na základě kritéria jednání poškozené a
přičetl 10 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni, přičemž při hodnocení
tohoto kritéria rovněž zohlednil okolnost, že v důsledku nepříznivé finanční
situace žalobkyně spojené s nevypořádáním posuzovaného řízení došlo u žalobkyně
k rozvodu manželství. Dospěl tak k výsledné výši odškodnění 200 400 Kč. Jelikož
žalobkyně již byla částečně odškodněna, přiznal žalobkyni částku ve výši 70 400
Kč. Nárok na náhradu nákladů řízení před Ministerstvem spravedlnosti soud
prvního stupně s odkazem na § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“), zamítl. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud prvního stupně
vyšel z toho, že žalobkyně žalobou uplatnila dva nároky. Ohledně nároku na
náhradu nemajetkové újmy posuzoval pro účely náhrady nákladů řízení úspěch
žalobkyně ve věci jako úspěch plný, pro stanovení výše náhrady vyšel z
přísudku. Konečnou výši náhrady nákladů řízení dále poměrně snížil, neboť
ohledně druhého žalobou uplatněného nároku byla žalobkyně neúspěšná.
4. Odvolací soud doplnil dokazování čtením výpovědi žalobkyně z 11. 3.
2010 učiněné v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C
257/2007 ohledně vlivu řízení na její manželství. Po právní stránce odvolací
soud dospěl k závěru, že délka řízení je sice už nápadně za hranicí
přiměřenosti, ne však extrémní. Vyšel tudíž ze základní částky 18 000 Kč za
první dva roky a každý následující rok řízení, celkem 252 000 Kč. Ztotožnil se
se závěrem soudu prvního stupně ohledně složitosti řízení (odečetl 10 %). Při
hodnocení kritéria jednání poškozené však dospěl k závěru, že tomuto kritériu
odpovídá snížení základní částky o 2,5 %, neboť dvojí odročení jednání na
žádost žalobkyně znamenalo pouze marginální odklad plynulého postupu řízení,
dále soud při hodnocení tohoto kritéria zohlednil okolnost, že bylo třeba
doplňovat rozhodující skutečnosti na základě výzev soudu. Námitku žalobkyně, že
soud prvního stupně nepřípustně zohlednil také přetíženost soudu, odvolací soud
hodnotil jako akademickou otázku, neboť soud prvního stupně tento argument
neuvedl v kontextu zdůvodnění úprav základní částky odškodnění. Dále se
odvolací soud odchýlil od závěru soudu prvního stupně, dle nějž předmět řízení
měl pro žalobkyni velký význam. Odvolací soud uvedl, že tento závěr nemá
podklad v provedeném dokazování. Žalovanou sumu nejde vidět za „okolnost
zásadním způsobem ovlivňující osobní život a perspektivu, aby šlo uznat
prožitek řízení (vleklosti) za vymykající se starostem, jak majetko-právní pře
přináší. Tím méně u žalobkyně, která jindy s odvahou podstoupila riziko
podnikání a obracela při něm podstatně větší peníze bez právních garancí
návratnosti.“ Ohledně vlivu řízení na manželství žalobkyně odvolací soud
uzavřel, že k tomu „by již bylo třeba důkazů, neboť to není samozřejmé
(typickou součástí nejistoty) a které odvolatelka buďto neměla za potřebné
skládat anebo to sama relativizovala jakožto přechodné období života bez
následků.“ Odvolací soud tudíž základní částku snížil o 12,5 %, přičemž dospěl
k celkovému odškodnění ve výši 220 500 Kč. Po odečtení částky, která již byla
žalobkyni vyplacena žalovanou, dospěl k výsledné částce 90 500 Kč. Nicméně dále
uzavřel, že „okolnosti posuzované věci, jmenovitě pak podané vyhodnocení
významu předmětu řízení pro zdejší žalobkyni, nedává dobrou představu o
kompenzační funkci peněžitého zadostiučinění v té části, která již přesahuje
hodnotu toho, oč tam jde. Prvoinstanční soud rozhodl o povinnosti žalované
doplnit dosavadní odškodnění o 70 400 Kč, tedy už překročil práh úměry mezi
penězi tam a zde, přičemž se neodškodňuje nic, před čímž by peníze měly ztrácet
tvář. Žalobkyně tak i s přísudkem obdržela zadostiučinění bohatě nad míru své
újmy a není co doplňovat.“ Se závěrem soudu prvního stupně ohledně náhrady
nákladů řízení se odvolací soud ztotožnil, přičemž odkázal na odůvodnění soudu
prvního stupně.
5. V prvním dovolacím řízení v této věci se Nejvyšší soud neztotožnil s
postupem a se závěry, ke kterým došel soud odvolací. Dovolací soud zejména
vytýkal, že dle odůvodnění odvolacího soudu není zcela jednoznačné, ze kterých
částek při stanovení výše odškodnění odvolací soud vycházel. Byť opomenul
zohlednit příslušenství pohledávky, které dle skutkových zjištění bylo též
předmětem sporu, ve svém závěru dospěl k částce vyšší než soud prvního stupně,
avšak tuto částku nepřiznal, přičemž není zcela jasné na základě jakých
kritérií tak učinil. Dovolací soud též vytýkal odvolacímu soudu postup, kdy
tento opomenul poučit dovolatelku o tom, že oproti soudu prvního stupně nemá
její tvrzení o vlivu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na rozpad jejího
manželství a o její dluhové tísni za prokázaná, poté co zopakoval důkaz čtením
svědecké výpovědi. Nejvyšší soud připomněl, že při posuzování kritéria významu
řízení pro poškozeného je třeba vycházet z ustáleného judikatorního závěru, že
nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je
význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení
úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému
zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. V rozporu s tímto závěrem
rozhodoval odvolací soud, když svévolně vyhodnotil podnikatelskou činnost
dovolatelky jako okolnost automaticky potlačující případné zvýšení odškodnění,
a to s vědomím, že taková skutečnost ani nebyla žalovanou stranou namítána.
6. Odvolací soud v dalším řízení vycházel ze svých předchozích závěrů,
přičemž nově zjistil, že posuzované řízení bylo skončeno vydáním usnesení
Nejvyššího soudu dne 11. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 3457/2013-321, kterým bylo
odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu. Uzavřel, že
řízení trvalo bez cca 1,5 měsíce 16 let, prošlo všemi stupni obecné soudní
soustavy, vč. řízení před Ústavním soudem. Dále dospěl k závěru, že žádný z
uplatněných nároků v posuzovaném řízení neměl příslušenství, neboť žalobkyní
uplatněný úrok z prodlení byl soudy posuzován jakožto samostatný (nedůvodný)
nárok o užitky ve smyslu § 458 obč. zák. Odvolací soud dále doplnil dokazování
o výslech matky žalobkyně za účelem prokázání nebo vyvrácení příčinné
souvislosti mezi trváním posuzovaného řízení a rozvodem žalobkyně. Konstatoval,
že výpověď svědkyně neskýtala důvod spatřovat souvislost mezi rozvodem
žalobkyně a trváním posuzovaného řízení. Žalobkyně se rozváděla již v prvních
dvou letech trvání posuzovaného řízení. Z dosavadního dokazování nevyplynula
ani skutečnost, že by se stav zadlužení žalobkyně jevil jako vskutku tísnivý,
neb žalobkyně byla osvobozena od placení soudních poplatků, věřitelé jí vyšli
vstříc stanovením platebního kalendáře a též mohla v posuzovaném řízení
využívat pomoci advokáta. Jediné období, které mohlo pro žalobkyni vyznít
tísnivěji, bylo období mezi vydáním prvního odvolacího rozhodnutí a vydáním
prvního dovolacího rozhodnutí, kdy byla nucena protistraně uhradit náklady
řízení ve výši 39 554 Kč. Jednalo se však o titul přechodný a v témže roce
navíc byla žalobkyně odškodněna částkou 130 000 Kč za průtahy. Ve světle těchto
skutečností, jakož i časové spojitosti nejvyššího zadlužení s počátkem
posuzovaného řízení, odvolací soud neshledal důvod doplňovat dokazování ještě o
to, co o tak tvrzené tísni věděl syn.
7. Při stanovení přiměřené výše zadostiučinění odvolací soud vycházel ze
svých předchozích závěrů a základní částku stanovil na 18 000 Kč za první dva a
každý následující rok řízení. To zejména z toho důvodu, že celková doba řízení
se od posledního rozhodnutí změnila nepodstatně, a nyní šlo tedy namísto
patnácti let o násobek 15 let + 5/6 roku, což vyjadřuje definitivní dobu
řízení. Odvolací soud se však odchýlil od svého posledního závěru, a též od
závěru soudu prvního stupně, že od základní výše odškodnění by mělo být
odečteno 10 % z důvodu složitosti řízení. Redukci nově stanovil na 15 % s
ohledem na ukončení posuzovaného řízení, v jehož rámci dvakrát rozhodoval
dovolací soud, jednou ústavní soud, přičemž v řízení došlo k hlubší názorové
změně odvolacího soudu v otázce neprokazatelné nebo žádné dohody o úhradě dluhů
za společnici. Ohledně snížení o 2,5 % ze základní částky z důvodu jednání
poškozené žalobkyně se nic nezměnilo. Co se týče postupu soudu během řízení,
odvolací soud uvedl, že kritika prvoinstančního soudce o skutečnosti, že v
rámci rozhodování postupoval podle nesprávného právního názoru, přísluší toliko
opravným instancím, přičemž případ vydání např. zcela nepřezkoumatelného
rozhodnutí anebo v rozporu se závazným názorem vyššího soudu se nevyskytl.
Odvolací soud setrval na svém závěru, že posuzované řízení nemělo pro žalobkyni
zvýšený význam. Tvrzení žalobkyně, že v důsledku nepříznivých finančních poměrů
spojených s nevypořádáním řízení došlo k rozvodu manželství, nebylo v řízení
prokázáno. Typově nešlo o řízení, jemuž by svědčila domněnka vyššího významu. V
posuzovaném případě vznikla atypická situace tím, že zájem žalobkyně na
obdržení původně uplatněné „jistiny 166 119 Kč“ nebyl zvyšován žádným úrokem z
prodlení. Na uplatněné proměnné částce „úroku“ z různých částek nemohla mít
žalobkyně logicky zájem žádný, protože ještě do poslední chvíle obecným soudům
vytýkala posouzení neexistujícího nároku „o užitky“. Objektivně vzato byl však
tento „úrok“ předmětem řízení a jelikož judikatura neřeší spojitost mezi
významem výše nároku (pro poškozeného) a schopností právně zdůvodnit jeho
základ, odvolací soud se zdržel úvah o „stropu“ odškodnění v odpovídající výši
166 119 Kč. Odvolací soud tak uzavřel, že význam posuzovaného řízení byl pro
žalobkyni standardní.
8. Z výše uvedených důvodů odvolací soud částku snížil o 17,5 % a dospěl
k výsledku 220 275 Kč. Po odečtení částky, která již byla žalobkyni vyplacena
žalovanou, a pravomocného přísudku soudu prvního stupně dospěl k výsledné
částce 19 875 Kč.
9. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3
o. s. ř., kdy za všechna řízení souhrnně uznal 9 úkonů právní služby a za
tarifní částku považoval 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č.
177/1996 Sb. (dále též „advokátní tarif“). Dospěl tak k celkové částce 30 600
Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou potvrdil rozsudek soudu I.
stupně v odvoláním napadeném bodu II. jeho výroku, jakož i v části o náhradě
nákladů řízení, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom,
že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe soudu dovolacího, resp. která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
dosud vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní
posouzení věci. Dovolatelka namítá:
a. Odvolací soud pochybil, když v rozporu s obsahem spisu posuzovaného
řízení, jakož i v rozporu pro soud závaznými závěry dřívějšího zrušovacího
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014 (dále
jen „předchozí rozsudek“) vyhodnotil, že žádný uplatněný nárok v posuzovaném
řízení neměl příslušenství. I kdyby tato námitka nebyla uznána, dovolatelka se
domnívá, že uplatněný nárok na vydání užitků z bezdůvodného obohacení má pro
stanovení limitu odškodnění obdobné postavení jako příslušenství pohledávky a
měl by tedy být při stanovení výše odškodnění zhodnocen. V souvislosti s tímto
dovolatelka upozorňuje, že odvolací soud se s uplatněnou námitkou obdobnosti
povahy užitků z bezdůvodného obohacení a příslušenství nijak nevypořádal. Dále
se nevypořádal s námitkou, že v posuzovaném řízení šlo též o náhradu nákladů
řízení, tedy o příslušenství pohledávky.
b. Posouzení odvolacího soudu, že „v ničem dalším se skutkový stav
oproti předchozím zjištěním již nemění“ považuje dovolatelka za nesprávné
vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku významu předmětu
řízení pro dovolatelku. Způsob určení základní částky je v rozporu se
stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jelikož odvolací soud vycházel
výlučně z otázky celkové doby řízení.
c. Odvolací soud zopakoval chybu, které se dopustil již v předchozím
zrušeném rozhodnutí. Až v napadeném rozhodnutí seznámil dovolatelku se svým
názorem, že po výslechu svědkyně její výpověď neskýtala důvod spatřovat
souvislost mezi rozvodem žalobkyně a trváním uvedeného řízení, a dále že z
dosavadního dokazování nijak nevyplývá stav zadlužení žalobkyně jakožto vskutku
tísnivý. Jedná se tak o rozhodnutí pro dovolatelku překvapivé. Odvolací soud je
povinen poučit dovolatelku o tom, že oproti soudu prvního stupně nemá tato
tvrzení dovolatelky za prokázaná. Zároveň tak nerespektoval závazný právní
názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím rozsudku a též ustálenou
judikaturu.
d. Složitost řízení způsobil výhradně soud, který se nechal mást
žalovanou stranou. Dovolatelka se v posuzovaném řízení domáhala úhrady finanční
částky včetně souvisejících úroků z prodlení proto, že ji zaplatila za tamní
žalovanou bez právního důvodu. Jednodušší soudní při si lze představit jen
stěží. Jelikož se soud pustil do řešení věci špatným způsobem, mělo to vést k
adekvátnímu navýšení odškodnění, nikoliv k omlouvání soudu údajnou složitostí
věci. V posuzovaném řízení dovolatelka namítala, že otázka vlastnictví
předmětných peněžních prostředků, jak ji řešily soudy, nebyla pro rozhodnutí
významná. Soudy tuto otázku řešily vadným způsobem i přesto, že jedno ze
zásadních rozhodnutí dovolacího soudu řešící tuto otázku pocházelo již z roku
2000 (sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Prodloužení řízení na základě této skutečnosti musí být
vyhodnoceno jako vadný postup orgánů veřejné moci během řízení, nikoli
hodnoceno jako složitost řízení.
e. Odvolací soud dále překvapivě změnil svůj předchozí názor ohledně
snížení základní částky odškodnění v souvislosti se složitostí posuzovaného
řízení o 10 %. Přistoupil k navýšení redukce o dalších 5 %. Toto navýšení
dovolatelka vnímá jako ryze účelové, zaujaté, nesprávné a nespravedlivé
hodnocení směřující jen k tomu, aby jí nebylo poskytnuto odškodnění v přiměřené
výši.
f. Co se týče hodnocení podílu dovolatelky na celkových průtazích,
setrvává dovolatelka na svých předchozích námitkách. Zadostiučinění nemělo být
kráceno z důvodu jednání poškozené. Její následná vyjádření byla vyvolána a
přímo zapříčiněna vadným uchopením sporu soudem. Nově uvedené hodnocení, že se
„k žádosti žalobkyně jednání dvakrát odročovalo“, dovolatelka považuje za
zaujetí vůči její osobě. Ke změně původního názoru neměl odvolací soud žádný
důvod. Proto je nepřípustné snížení základní částky odškodnění ve výši 2,5 %.
g. Soudy v posuzovaném řízení postupovaly v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu, když nadbytečně zjišťovaly původ peněz na účtu. Dopustily se
tak zbytečného prodloužení doby řízení a závěr odvolacího soudu o tom, že „se
nevyskytl případ vydání např. zcela nepřezkoumatelného rozhodnutí anebo
rozhodnutí v rozporu se závazným názorem vyššího soudu“ není správný, protože
je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními z posuzovaného řízení. Otázka
nepotřebnosti zjišťování původu peněz na účtu byla již v minulosti závazným
způsobem dovolacím soudem vyřešena (viz námitka d). Soudy však v posuzovaném
řízení toto řešení nerespektovaly a neaplikovaly. Evidentně judikaturu
dovolacího soudu v otázkách postavení osoby mající zřízený bankovní účet a
právního režimu peněžních prostředků na tomto účtu neznaly.
h. Formulace odvolacího soudu „z ničeho též nevzniká důvod posuzovat
jinak postup soudu během řízení jakožto okolnost, které nevede k zvýšení či
snížení základního odškodnění; bylo již vysvětleno, že kritika prvoinstančního
soudce za úkony v řízení orgánu veřejné moci vlastně vytýká, že konal, pročež
že konat neměl anebo postupoval podle nesprávného právního názoru, přísluší až
opravným instancím“ zavdává podnět k polemice o významu tohoto vyjádření.
Znamená-li tato formulace, že postup soudu v posuzovaném řízení nemá vliv na
výši odškodnění (což je podle dovolatelky správný výklad citovaného), jedná se
o názor rozporný se zákonem [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a s judikaturou
dovolacího soudu. Pokud citovaná pasáž znamená „jen“ to, že odvolací soud
vyhodnotil, že soud prvního stupně se v posuzovaném řízení nedopustil
nesprávného úředního postupu, je tento závěr rozporný se skutkovými zjištěními
soudů v tomto řízení.
i. Odvolací soud nesprávně nepovažoval řízení za extrémně dlouhé, což je
v rozporu se Stanoviskem.
j. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu protichůdnosti v něm
obsažených informací, kdy nejprve odvolací soud uvádí, že řízení trvalo „bez
cca 1,5 měsíce 16 let“ a následně uzavírá, že „jde nyní o násobek 15 let + 5/6
jakožto vyjadřující definitivní dobu řízení 14 C 112/98“. Z uvedeného tedy není
jasné, z jakého časového úseku a proč odvolací soud při stanovení výše základní
částky odškodnění vycházel.
k. Ohledně náhrady nákladů řízení dovolatelka odkazuje na judikaturu
Ústavního soudu, z níž plyne, že výše náhrady nákladů řízení měla vycházet z
žalované částky, nikoliv z tarifní částky 50 000 Kč.
11. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil
tak, že žalobě vyhoví, nebo napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
15. Nejvyšší soud předchozím rozsudkem zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu jednak z důvodu, že nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, neboť při omezení výše odškodnění
výší předmětu posuzovaného řízení nesprávně nepřihlédl ke všemu, co bylo pro
žalobkyni v sázce. Dále Nejvyšší soud spatřoval vadu řízení v tom, že odvolací
soud opomenul dovolatelku poučit o tom, že oproti soudu prvního stupně nemá za
prokázaná tvrzení dovolatelky o vlivu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na
rozpad jejího manželství a o její dluhové tísni.
16. Řada námitek, jež dovolatelka uplatňovala již v předcházejícím
dovolacím řízení, přičemž dovolací soud neshledal na základě těchto námitek
dovolání přípustným, nemůže přípustnost dovolání založit ani nyní, neboť na
vyřešení těchto otázek již v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu
nezáviselo. Uvedené se týká námitek vztahujících se k určení základní částky
zadostiučinění (pod písm. b), včetně případného hodnocení řízení jako extrémně
dlouhého (pod písm. i), dále námitek vztahujících se k posouzení kritéria
složitosti řízení (pod písm. d) a k posouzení kritéria jednání poškozené (pod
písm. f). Ohledně těchto námitek postačí poukázat na odůvodnění předchozího
rozsudku.
17. Výše uvedené se týká také námitek týkajících se posouzení kritéria
postupu orgánu veřejné moci (pod písm. g a h), neboť ani ohledně posouzení
tohoto kritéria dovolací soud předcházející dovolání přípustným neshledal.
Nadto je třeba uvést, že v této věci soudy dospěly k závěru, že v posuzovaném
řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce
řízení. V usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, Nejvyšší soud
uzavřel, že „v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo
možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu, a z toho
důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud
při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel.“ Nesprávnost rozhodnutí tudíž
zásadně nezakládá, pokud soudy nižších stupňů z důvodu zjištěného nesprávného
postupu nepřistoupily dále k navýšení základní částky zadostiučinění.
18. Přípustnost dovolání nezakládá námitka vztahující se k vlivu
případného příslušenství či „nároku na vydání užitků z bezdůvodného obohacení“
na výši přiměřeného zadostiučinění (pod písm. a). Jak bylo uvedeno výše,
dovolací soud spatřoval závěr odvolacího soudu nesprávným v tom, že výši
zadostiučinění limitoval předmětem posuzovaného řízení, aniž by zohlednil také
tyto další nároky, a to bez ohledu na jejich právní povahu. V nyní napadeném
rozhodnutí již odvolací soud z žádného limitu nevycházel a přiměřené
zadostiučinění určil jen na základě kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Z toho
důvodu nebylo nutné se zabývat právní povahou těchto nároků ani zohlednit
případné náklady řízení jakožto příslušenství pohledávky. Na vyřešení těchto
otázek tak napadené rozhodnutí nezávisí.
19. Odvolací soud se nikterak neodchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, ani když navýšil redukci o dalších 5 % s odkazem na
prohloubení složitosti řízení od posledního rozhodování ve věci. Rozhodovat v
souladu se stavem v době jeho vyhlášení je zákonný požadavek (§ 154 odst. 1 o.
s. ř.), platící neméně pro opětovné rozhodovaní odvolacího soudu v konkrétní
věci. Tento právní názor je obdobně formulován již ve Stanovisku a též v
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1790/2010). Zjistil-li odvolací soud během rozhodování, že
od jeho posledního rozhodnutí ve věci posuzované řízení nabylo na složitosti
předtím, než bylo zcela ukončeno, postupoval při navýšení redukce základní
částky v souladu s výše zmíněným zákonným požadavkem. Nejvyšší soud pak
připomíná, že v tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy
např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo
o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4462/2009. Námitka pod písm. e tak přípustnost dovolání nezakládá.
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou tvrzený odklon od
závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím rozsudku ohledně poučovací
povinnosti odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., pokud
jde o prokázání dovolatelkou tvrzené souvislosti mezi rozvodem a trváním
posuzovaného řízení, a dále zvláště tísnivým stavem zadlužení dovolatelky.
Jednak nutno uvést, že dovolatelka měla možnost seznámit se s názorem a závěry
odvolacího soudu po vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014,
č. j. 44 Co 360/2013-59 (předcházející rozhodnutí odvolacího soudu). V tomto
ohledu tak nelze závěry odvolacího soudu považovat za závěry pro dovolatelku
překvapivé. Nadto v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí již odvolací soud
nepostavil svůj závěr ohledně výše uvedených tvrzených skutečností na tom, že
by dovolatelka neunesla své důkazní břemeno. Tedy nerozhodl za stavu non liquet
v neprospěch důkazním břemenem zatíženého účastníka řízení. Naopak dospěl k
závěru, že v řízení vyšlo najevo, že souvislost rozvratu manželství s délkou
posuzovaného řízení nebyla dána, když k rozvodu došlo již v prvních dvou letech
posuzovaného řízení. Stav zadlužení nepovažoval odvolací soud za tísnivý, neboť
věřitelé dovolatelce vyšli vstříc, v posuzovaném řízení byla dovolatelka
osvobozena od soudních poplatků a mohla využívat právní pomoc zmocněného
advokáta, přičemž ještě v průběhu řízení byla za jeho nepřiměřenou délku
odškodněna částkou 130 000 Kč. Rozhodoval-li odvolací soud na základě toho, že
v řízení vyšel najevo opak dovolatelkou tvrzených skutečností, nebyl dán
prostor pro aplikaci ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. ani pro judikaturu dané
ustanovení vykládající. Současně se odvolací soud neodchýlil od závazného
právního názoru dovolacího soudu.
21. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ohledně délky
posuzovaného řízení, z níž odvolací soud vycházel (pod písm. j), přípustnost
dovolání nezakládá. Odvolací soud vymezil délku řízení podáním žaloby dne 23.
4. 1998 a doručením posledního rozhodnutí, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 3457/2013-321. Následně uvedl, že řízení trvalo
bez 1,5 měsíce 16 let, přičemž při výpočtu vycházel z násobku 15 let a 5/6
roku. Nedůslednost v řádu dní či měsíců v uvedených údajích nezakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud ve své judikatuře
opakovaně uvádí, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení
případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v
přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto
případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o
posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě
nespočítatelné (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30
Cdo 4539/2011).
22. Přípustnost nezakládá ani námitka dovolatelky směřující do
nákladového výroku (pod písm. k), neboť odvolací soud nepochybil, když za
tarifní hodnotu považoval částku 50 000 Kč. Učinil tak v souladu se závěry
Nejvyššího soudu, k nimž dospěl v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3378/2013. Uvedené závěry již byly opakovaně potvrzeny také Ústavním soudem
(např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 3439/15, ze
dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 726/17, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15). Nejvyšší soud tak neshledává důvod se od závěrů
vyslovených ve výše uvedeném rozhodnutí jakkoliv odchýlit.
IV. Závěr
23. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
24. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
25. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu