USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce N.
H. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 15 C 198/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 19 Co 204/2018-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 133 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 19 Co 204/2018-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
zamítavém výroku II o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), částečně
jej změnil a částečně potvrdil ve výroku III o nákladech řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
III rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se svou žalobou podanou dne 7. 9. 2017 domáhal zaplacení částky 250 000
Kč s příslušenstvím coby peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu
měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o
ochranu osobnosti vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 38/2009
(dále jen „posuzované řízení“), které bylo zahájeno dne 8. 6. 2009 a doposud
nebylo skončeno. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti
výroku I ve věci samé co do částky 100 000 Kč, které však Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
jako nepřípustné odmítl. Dovolací soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 %
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Otázka, zda řízení, u něhož se presumuje jeho zvýšený význam pro poškozeného
(jako je tomu v posuzovaném řízení ve věci ochrany osobnosti žalobce), obecně
dosahuje extrémní délky „nikoliv na úrovni 10 let, ale o něco dříve“, a zda má
být z toho důvodu vycházeno z vyšší základní částky přiměřeného zadostiučinění,
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud
se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
pokud vyšel ze základní částky odškodnění 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím,
že první dva roky řízení ohodnotil částkou o polovinu nižší (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014).
Takový postup
je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť Nejvyšší
soud již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ozřejmil, že
„není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z
pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního
ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, mohla být pokládána za
přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního
případu.“ Tento závěr lze obdobně vztáhnout na posouzení, zda bylo řízení
extrémně dlouhé; ani v tomto případě totiž nelze obecně kvantifikovat, kdy je
řízení již extrémně dlouhé, neboť i při zhodnocení délky řízení jako extrémní
je nutno individuálně posoudit kritéria uvedená v § 31a OdpŠk [srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, shodně v
komentářové literatuře BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou
újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. Řešení přijaté odvolacím soudem se neodchyluje od řešení, k němuž ve své
judikatuře dospěl dovolací soud a podle něhož i v případě extrémní délky řízení
je možné vyjít ze základní částky peněžitého zadostiučinění ve výši 15 000 Kč,
a to zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které
nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li odvolací soud na podkladě konkrétních
okolností případu [podřazených pod kritérium složitosti posuzovaného řízení
podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] důvody pro použití jiné výše základní
částky, nepředstavuje tak jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §
237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1869/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo
1288/2014). Ani při posouzení kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení [§ 31a odst. 3
písm. d) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
dovolacího soudu, jestliže neshledal důvod pro procentuální navýšení základní
částky [srov. bod IV ad c) Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018]. V případě posuzovaného řízení, v němž byl
rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem opakovaně zrušen, se nejedná o
případ tzv. kvalifikované kasace, kterou lze v rámci uvedeného kritéria
přičítat státu k tíži tehdy, dojde-li ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího
stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor
soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední
činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu), popřípadě bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno výlučně z důvodu
jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesních vad [srov.
rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, či opětovně v komentářové literatuře
např. BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In:
VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. Odvolací soud se tak při
hodnocení uvedeného kritéria neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího
soudu, podle níž by v případě bezvadného postupu soudu nebylo možné dojít k
závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu; je-li posuzované řízení
shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu
veřejné moci zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové
částky zadostiučinění vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 4465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ani otázka, zda lze v rámci kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b)
OdpŠk] zohlednit okolnost, že byl v posuzovaném řízení žalobci, který neovládá
český jazyk, ustanoven tlumočník, nemůže založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř., neboť odvolací soud se ani při řešení této otázky neodchýlil od
řešení dosaženého v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud přihlédl
ke konkrétním okolnostem případu [srov. bod IV ad a) Stanoviska, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2236/2017]. Tyto mohou
spočívat i v zapojení cizího prvku projevujícího se potřebou zajistit v
posuzovaném řízení tlumočení a přeložení soudních písemností, jakož i nutností
rozhodnout v posuzovaném řízení o odměně tlumočníka (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp zn. 30 Cdo 2138/2009). Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá
o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.