30 Cdo 1869/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní
věci žalobce JUDr. T. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
272/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
ledna 2015, č. j. 70 Co 500/2014-153, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. 70 Co
500/2014-153, se vyjma té jeho části výroku I., jíž došlo ke změně rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2014, č. j. 23 C 272/2012-80,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši
171.750,- Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena
žalovanou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené
délce řízení, které bylo vedeno před soudem prvního stupně pod sp. zn. 23 C
99/2003 (původně 23 C 5/2000) (dále též „namítané řízení“) a trvalo téměř 13
let. Žalobce se před zahájením tohoto řízení obrátil na žalovanou s žádostí o
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, které podle výpočtů žalobce mělo
dosahovat částky ve výši 233.625,- Kč. Žalovaná souhlasila pouze s uhrazením
částky 79.800,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 19. září 2014, č. j. 23 C 272/2012-80, žalobu zamítl a dále rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v
dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a
shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce, vzniklou porušením jeho
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, částkou 76.800,- Kč (soud v
odůvodnění vyložil, na základě jaké úvahy a při hodnocení jakých kritérií
dospěl k této částce), avšak s přihlédnutím k již k poskytnutému plnění
žalovanou, která žalobci vyplatila zadostiučinění ve výši 79.800,- Kč, žalobu
zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 70 Co 500/2014-153, rozsudek soudu
prvního stupně změnil v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je
povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 23.012,50 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 7,5% z této částky od 28. prosince 2012 do
zaplacení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před
soudem prvního stupně částku 31.399,50 Kč a na nákladech odvolacího řízení
částku 8.228,- Kč. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, ze kterých
vyplývá, že označené řízení trvalo celkem cca 12 let a 9 měsíců. Odvolací soud
se ovšem neztotožnil se soudem prvního stupně určenou výší výchozí částky, z
níž je třeba vycházet při stanovení finanční satisfakce. Soud prvního stupně
stanovil výši výchozí částky na 16.000,- Kč, zatímco odvolací soud byl „toho
názoru, že s ohledem na délku průtažného řízení celkem 12 let a 9 měsíců, je
nutno vycházet z částky zohledňující podstatné překročení délky řízení, již lze
považovat ještě za akceptovatelnou, za niž považuje 17.500,- Kč za rok.“ Podle
odvolacího soudu dosahuje základní výše finanční satisfakce (při krácení
náhrady za první dva roky řízení na 50 %) částky 205.625,- Kč. Odvolací soud
vysvětlil, že z pohledu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), považoval
za důvodné 10 % zvýšení základní částky s ohledem na zjištěné průtahy v řízení.
Průtahy totiž nebyly podstatné, jelikož celková délka řízení byla zásadně
ovlivněna tím, že jeden z jeho účastníků zemřel a v řízení nebylo možno
pokračovat dříve, než bylo postaveno najisto, kdo je jeho nástupcem. Odvolací
soud dále považoval za opodstatněné snížení základní částky o 10 % v důsledku
podílu žalobce (v namítaném řízení v roli žalovaného), „který se v jeho řízení
nechoval jako účastník, jemuž záleží na včasném rozhodnutí o žalobě.“ Zohlednil
dále i to, že „řízení o nároku uplatněném žalobou nebylo po právní stránce
jednoduché…“ a vysvětlil, jaké skutečnosti ho vedly k tomu, že namítané řízení
nepovažoval za jednoduché. Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil k 40 %
snížení základní částky a dále dovodil, že význam řízení pro žalobce byl nižší
než standardní a proto snížil základní částku o 10 %. Ve výsledku tedy došlo ke
korekci základní částky 205.625,- Kč jejím snížením o 50 % a tedy na částku
102.812,50 Kč, kterou by měl žalobce obdržet jako finanční zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení. Vzhledem k tomu, že
žalovaná již z tohoto titulu žalobci v rámci předběžného projednání nároku
zaplatila částku 79.800,- Kč, k úhradě zbývá rozdíl obou částek (102.812,5 –
79.800), tj. částka 23.012,50 Kč, která byla měnícím rozsudečným výrokem
odvolacího soudu žalobci přisouzena. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (tj. v rozsahu
zamítnutí žaloby v částce 148.737,50 Kč) podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezil
následovně:
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“)
ze dne 24. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dovolatel v tomto směru poukázal na
následující závěr dovolacího soudu: „Trvalo-li původní řízení převážně po dobu
před 26. 4. 2006, nebyl takový prostředek k dispozici a v důsledku absence
odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až
zákonem č. 160/2006 Sb. Z hlediska celkové délky řízení je pak třeba brát v
úvahu i tu jeho část, která probíhala před tím, než pro Českou republiku nabyla
závaznosti Úmluva o ochraně lidských práva a svobod (18. 3. 1992).“
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009,
z něhož zvýraznil následující část: „V tomto ohledu pak nelze souhlasit s
odvolacím soudem v tom, že by rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve
srovnatelných věcech neměla být vodítkem pro stanovení odškodnění na národní
úrovni v režimu § 31a odst. 3 OdpŠk v situaci, kdy žalobkyně neměla k dispozici
účinný prostředek nápravy porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě. Právě naopak.
… Jelikož odvolací soud při stanovení odpovídajícího
odškodnění žalobkyně za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 19 P 18/2003
nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně neměla k dispozici účinný prostředek
nápravy porušení jejího práva, který by opravňoval přiznání nižšího odškodnění,
než přiznává Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech proti České
republice, je jeho právní posouzení nároku žalobkyně neúplné a tudíž nesprávné.“
Podle dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu je také v rozporu
se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010
(dále již „Stanovisko“). Dovolatel zejména zdůraznil, že ze Stanoviska vyplývá,
že „…pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z
níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí
mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EU) za jeden rok řízení…“, a že
„při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně
delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se
přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených
intervalů“. Dovolatel dále obecně – bez bližší argumentace – ve svém dovolání
cituje některá další ustanovení Stanoviska. Mimo výše uvedené dovolací námitky dovolatel vymezil pět právních
otázek, na jejichž vyřešení podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu
závisí, a které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. První vymezená právní otázka se týká problematiky „extrémní délky
řízení“. Dovolatel ji formuluje následovně: „Zda za takový extrém je možno
považovat dobu 13 let trvání řízení a zda v takovém případě má být odškodnění
nastaveno v základní částce blíže či odpovídající částce 20.000,- Kč za jeden
rok?“
Druhá dovolatelem vymezená právní otázka souvisí s kritérii, podle
kterých lze považovat věc za „složitou kauzu“. Dovolatel při vymezení této
otázky velmi kazuisticky popisuje skutečnosti, které byly posuzovány v
namítaném řízení, a ptá se, zdali je možné toto řízení považovat za „složitou
kauzu“. Tuto otázku dále rozvíjí v tom směru, zda je takto definovaná kauza
důvodem pro snižování základní částky podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Třetí právní otázka se týká významu řízení pro žalobce. Dovolatel se
ptá, je-li skutečnost, že advokát je „pojištěn se spoluúčastí“, důvodem pro
snižování základní částky dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Čtvrtá vymezená právní otázka se týká výše odškodnění ve vztahu k úroku
narůstajícímu v průběhu průtažného řízení. Dovolatel se ptá, zdali ta
skutečnost, že „úrok z prodlení ve výši 15% p. a. od 20. 6. 1999 do právní moci
rozhodnutí 24. 2. 2012 činí cca 190 % jistiny, tedy že celkový dluh žalobce
narostl v průběhu řízení na 3násobek své původní hodnoty, není skutečností,
která by měla být zohledněna v podobně navýšení základní částky pro odškodnění
za rok trvání průtahů v řízení?“
Pátou právní otázku dovolatel vymezil následovně: „Zda se postup soudů,
který je nesprávným právním posouzením kauzy (viz prvotní rozhodnutí soudu
prvního stupně a odvolacího soudu) v tak jednoduché věci, není důvodem pro
navýšení základní částky?“
Závěrem dovolatel odkázal na názor, který vyslovil místopředseda
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) JUDr.
Roman Fiala v článku publikovaném na http://novinky.cz a nazvaném
„Občanský zákoník dělá z lidí pokusné králíky, říká soudce Nejvyššího soudu“,
ze kterého má vyplývat, že „spravedlnost má smysl jen v reálném čase, ne za
deset let.“
Dovolatel dále stručně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“) a tvrdí, že zmínku odvolacího soudu o
existenci pojištění dovolatele je možno označit za překvapivé rozhodnutí soudu,
„neboť otázka pojištění a plnění ze strany pojišťovny nebyla ve věci vůbec
probírána…“. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího rozsudku bylo podáno včas,
osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
a je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i – jak bude rozvedeno níže –
zčásti důvodné. Dovolatel předně v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011;
tato právní argumentace není důvodná. Ačkoliv odvolací soud vycházel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ze kterého vyplývá, že
namítané řízení bylo zahájeno dne 14. ledna 2000 a tedy zhruba polovina tohoto
řízení probíhala před přijetím zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl změněn OdpŠk,
z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při stanovení výše
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vzal v
úvahu celkovou délku řízení, tj. 12 let a 9 měsíců, a nikoli pouze dobu po
přijetí zák. č. 160/2006 Sb. Odvolací soud se neodchýlil (jak namítá dovolatel) ani od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), v němž se
mimo jiné uvádí, že „přiznání nižšího odškodnění za porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě oproti částkám, které u stížností v obdobných
věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, a to z
důvodu snazší dostupnosti nápravy na národní úrovni, není na místě tehdy,
jestliže v době porušení tohoto práva neměla poškozená k dispozici účinný
prostředek nápravy, jenž byl zaveden až s účinností zákona č. 160/2006 Sb.“ Jak
je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud hodnotil
celkovou délku řízení a své hodnotící úvahy patřičně v rozsudku také vyložil. Lze tedy uzavřít, že žádná z těchto dovolacích námitek nenastoluje takovou
právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nelze ani dovodit, že by odvolací soud v daném případě rozhodl v
rozporu se Stanoviskem potud, pokud dovolatel odkazuje na Stanoviskem vymezenou
výši základní částky, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění
vychází, a která se má pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za
jeden rok řízení.
Dovolatel poukazuje na to, že je-li řízení „extrémně dlouhé
(byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možnost vzhledem k okolnostem
případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit
horní hranici výše uvedených intervalů.“ Ve vztahu k přiznanému zadostiučinění
za nemajetkovou újmu utrpěnou v souvislosti s nepřiměřenou délkou namítaného
řízení dovolatel považuje přiznané zadostiučinění za nedostatečné. Podle
dovolatele nebyla náležitě zhodnocena extrémně dlouhá délka řízení a ani v
praxi dovolacího soudu nebylo dosud vyřešeno, co lze chápat extrémně dlouhou
délkou řízení. Jak ovšem Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 17. února 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění
je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem
soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými
slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali
byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30
%)“ (shodně např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Z označeného usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3453/2014
dále vyplývá: „Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže
se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění
vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok
řízení. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než
by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka
za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší
soud vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: Uvedené platí i ve
vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která
by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,-
Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého
řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím
případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v
případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití
výchozí částky až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok
vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze
základní částky 15.000,- Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové
délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk),
které nelze přičítat k tíži státu. Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro
použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění
přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné
jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá
požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).“
S dovolatelem lze souhlasit, že délka namítaného řízení není standardní
a z určitého pohledu ji lze hodnotit jako extrémní. Nelze však dospět k závěru,
že by výše odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu byla
zjevně nepřiměřená a neodpovídala dosavadní (shora citované) rozhodovací praxi
dovolacího soudu. Nelze totiž přehlédnout, že ze skutkových závěrů týkajících
se namítaného řízení (které v dovolacím řízení nelze revidovat) vyplynulo, že
se na celkové délce řízení podílela i složitost řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/
OdpŠk) a dále i jednání poškozeného, který se - jak správně zjistil odvolací
soud -v namítaném řízení „nechoval jako účastník, jemuž záleží na včasném
rozhodnutí o žalobě“, což nelze přičítat k tíži státu. Otázka stanovení výše
zadostiučinění a s ní související dovolatelem vymezená první právní otázka
tudíž přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatelem druhá vymezená právní otázka se týká kritérií, podle
kterých lze považovat věc za „složitou kauzu“. Dovolatel formuluje otázku, zda
situace v jeho věci může být důvodem pro snížení základní částky podle § 31a
OdpŠk. Kritérium složitosti řízení Nejvyšší soud ve své judikatuře již
opakovaně řešil (viz např. rozsudky ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009, ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, ze dne 27. července
2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, nebo ze dne 17. Června 2015, sp. zn. 30 Cdo
722/2015). Byl přijat názor, že faktory ukazujícími na složitost věci jsou
například zapojení mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti
věci, zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo,
skutková složitost věci v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci
Bořánková proti České republice ze dne 7. 1. 2003, č.
41486/98, § 60, či
požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního
řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť viz rozsudek ESLP ve
věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. července 2003, č. 48568/99 §
64), složitost věci z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních
prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku viz
rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. prosince 2004,
č. 71551/01, § 39) či jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého
pobytu, po kterých je třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů
viz rozsudek ESLP ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. dubna 2006,
č. 15741/02, § 25; (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010 sp. zn. 30 Cdo 1637/2009). Pro složitost věci však svědčí i počet stupňů soudní soustavy, ve
kterých byla rozhodována a v tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem
soudních instancí, přirozeně narůstá délka řízení. Tato skutečnost se proto
musí projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Jednotlivé
důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o
snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z
nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání věci. Z odůvodnění dovoláním
napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací soud se zmíněným verifikačním
kritériím patřičně věnoval a své úvahy zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v
odůvodnění svého rozsudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Nelze přitom uzavřít, že by
odvolacím soudem přijatý závěr, vycházející ze zmíněného posouzení všech právně
rozhodných okolností, byl nelogický či nemající opodstatnění ve zjištěném
skutkovém stavu (který ostatně – jak již bylo shora vyloženo – nelze v
dovolacím řízení revidovat) anebo snad kolidující s judikaturou dovolacího
soudu. Třetí právní otázka se týká výše významu řízení pro dovolatele a je
formulována v tom směru, zda skutečnost, že advokát je „pojištěn se
spoluúčastí“, je (může být) důvodem pro snižování základní částky dle § 31a
odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud uvedl, že „není možno tuto skutečnost (existenci
pojištění) nevzít do úvahy“ a přistoupil ke snížení základní částky o 10 % z
důvodu sníženého zájmu dovolatele. Svůj závěr založil na argumentaci, že „Ať by
byl proto výsledek (roz. namítaného) řízení jakýkoli, v případě přísudku
žalované částky, jejího příslušenství a nákladů řízení žalobci (roz. bývalému
klientovi nynějšího žalobce) by tyto částky nehradil žalovaný (roz. nyní
žalobce), ale jeho pojišťovna. To odůvodňuje 10 % snížení základní částky v
souvislosti s nižším významem řízení pro žalobce.“
Podle § 31a odst. 3 OdpŠk, se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění přihlédne ke konkrétním okolnostem případu. Současně též platí,
že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel shora formulovanou otázkou vymezil předpoklad přípustnosti
dovolání způsobem, který de facto inklinuje k pouhému přezkumu právního
posouzení zjištěného skutkového stavu věci (zde z hlediska skutkové okolnosti
existence pojištění advokáta, kterou odvolací soud shledal zásadně významnou
pro právní posouzení věci), což ovšem nelze považovat za právně relevantní
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Úlohou
dovolacího soudu přitom není dosazovat jiný (obsahový) význam dovolatelem
vymezenému předpokladu (vymezeným předpokladům) přípustnosti dovolání, než
který dovolatel v podaném dovolání skutečně učinil a předložil dovolacímu soudu
k posouzení, zda v tomto směru lze přípustnost dovolání vskutku dovodit. Kromě
toho dovolatel právní relevanci posouzení této otázky staví na pouhé okolnosti
existence svého pojištění, přičemž zcela ponechává stranou další odvolacím
soudem hodnocenou (jako pro meritum věci zásadně významnou) okolnost týkající
se případného plnění ze strany pojišťovny. Takto vymezený (formulovaný)
předpoklad přípustnosti dovolání proto nemohl v uvedeném směru přivodit věcný
přezkum rozhodnutí. Čtvrtá vymezená právní otázka se týká výše odškodnění ve vztahu k úroku
narůstajícímu v průběhu namítaného řízení. Dovolatel formuluje právní otázku,
zda skutečnost, že „úrok z prodlení ve výši 15% p. a. od 20. 6. 1999 do právní
moci rozhodnutí 24. 2. 2012 činí cca 190 % jistiny, tedy že celkový dluh
žalobce narostl v průběhu řízení na 3násobek své původní hodnoty, není
skutečností, která by měla být zohledněna v podobně navýšení základní částky
pro odškodnění za rok trvání průtahů v řízení?“ Nejvyšší soud podobnou otázku
(týkající se ovšem výše smluvní pokuty namísto úroků z prodlení) řešil např. v
rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. V tomto rozhodnutí
mimo jiné vyložil, že: „Je proto třeba přihlédnout i k žalované smluvní pokutě
a její případně narůstající výši v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud, že
ke smluvní pokutě v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni
přihlížet nelze, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu nesprávné.“
Dále byla podobná otázka řešena i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, v němž dovolací vyložil a odůvodnil
následující právní názor: „Při posouzení kritéria významu řízení pro
poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu,
co je pro účastníka v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci
Patta proti České republice č. 12605/02, § 66, a v něm obsažený odkaz na
rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, §
43, ESLP 2000-VII), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a
případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době
(srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č.
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soud
ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením
poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá
rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z toho důvodu nelze při posuzování významu
předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je
předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li
odvolací soud v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok
z prodlení není pro posouzení věci významný, je jeho posouzení žalovaného
nároku v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění
nevyplývá, zda a popř. do jaké míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu
pro žalobkyni zvyšována. Stejné pak platí i pro další příslušenství předmětu
řízení, kterým jsou náklady řízení (§ 121 odst. 3 obč. zák.), jejichž úhrada
může být v konečném rozhodnutí žalobkyni uložena.“
Z dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud (v
intencích shora připomenutí judikatury dovolacího soudu) nehodnotil výši úroku
z prodlení, ač „celkový dluh žalobce narostl v průběhu řízení na 3násobek své
původní hodnoty“. Odvolací soud se tak v řešení této právní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pátou otázku dovolatel formuloval následovně: „Zda se postup soudů,
který je nesprávným právním posouzením kauzy (viz prvotní rozhodnutí soudu
prvního stupně a odvolacího soudu) v tak jednoduché věci, není důvodem pro
navýšení základní částky?“ Dovolatelem vymezená právní otázka se týká
„složitosti věci“, k níž se již Nejvyšší soud vyjádřil výše, a proto postačí na
shora přijaté závěry zcela odkázat. Dovolatelův odkaz na rozhovor s místopředsedou Nejvyššího soudu, který
byl publikován na internetu, přirozeně nelze považovat za relevantní ve vztahu
k posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., respektive za právně
relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (jak by se od advokáta
zastupujícího dovolatele standardně očekávalo.). Odkazuje-li dovolatel v podaném dovolání na judikaturu Ústavního soudu,
je nutno k tomu uvést, že ve smyslu § 237 o. s. ř. řádnému vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti
dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy
skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v
dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by
dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho
přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak
podle názoru dovolatele (např.
právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu,
s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení
předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo
3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015). Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud proto napadený rozsudek
odvolacího soudu v předmětném rozsahu – jak se podává z rozsudečného výroku
shora - podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu