U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se
sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 1, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 290 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 125/2016,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017,
č. j. 21 Co 486/2016-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že zamítl žalobu o
dalších 100 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se proti žalované domáhal dvou nároků. Jednak zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu vznikla nezákonným zahájením trestního stíhání
usnesením ze dne 3. 10. 2007 pro trestný čin zpronevěry a podvodu, a dále
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nepřiměřenou délkou téhož
řízení následně vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 24/2008
(dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení probíhalo celkem 7 let a 8
měsíců, celkem 3 krát rozhodoval soud prvního stupně a 3 krát odvolací soud. Během řízení se prováděly výslechy velkého množství svědků, a to i ze
zahraničí. Dne 27. 2. 2015 soud vyhlásil zprošťující rozsudek. Dne 2. 7. 2015
nabyl právní moci. Trestní stíhání žalobce hluboce poznamenalo po stránce
psychické i zdravotní, zaznamenal útlum v podnikání. Žalobce uplatnil u
žalované nárok na odčinění nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč za nezákonné
trestní stíhání a za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení požadoval odčinění
nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč za každý rok řízení. Žalovaná uplatněné
nároky odmítla a uvedla, že v daném případě nedošlo k porušení povinnosti vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Po právní stránce odvolací soud uvedl, stejně jako soud prvního stupně, že stát
odpovídá za nemajetkovou újmu, která vznikla žalobci v důsledku nezákonného
rozhodnutí, za které lze považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne
3. 10. 2007. Při úvaze o výši finančního zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu žalobce se odvolací soud v projednávané věci zabýval povahou
trestní věci, kdy se nejednalo v zásadě o závažnější trestný čin s vysokou
trestní sazbou nad 8 let, zohlednil i jeho délku, přihlédl k důvodům, pro které
byl žalobce obžaloby zproštěn (v projednávané věci s přihlédnutím k zásadě in
dubio pro reo) a k následkům způsobeným v osobnostní sféře žalobce. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně výše přiměřeného
zadostiučinění (žalobcem požadovaných 50 000 Kč) za nemajetkovou újmu
způsobenou nezákonným zahájením trestního stíhání. Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně
nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nepřiměřenou délkou řízení. Uvedl, s přihlédnutím ke kritériím dle ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) až e)
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a k závěrům plynoucím z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4761/2009, že nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, který měl spočívat v
porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době. Posuzované řízení bylo až na
výjimky plynulé a bezprůtahové. Soud prvního stupně i soud odvolací ve věci
rozhodovaly třikrát. Věc byla po právní, skutkové a zejména procesní stránce
složitá. Soudy prováděly výslechy velkého počtu svědků, a to i ze zahraničí. Žalobce se sám na délce řízení podílel, když využíval zákonných prostředků své
procesní obrany (např. žádosti o odročení hlavního líčení) a navrhoval důkazy
až v odvolacím řízení (výslech svědků ze SRN). S přihlédnutím k obsahu
jednotlivých úkonů, které byly v trestním stíhání žalobce provedeny a vyústily
nakonec ve zprošťující rozsudek podle zásady „v pochybnostech ve prospěch
obžalovaného“ a při dodržení zásady, že je možné tolerovat v řízení kratší a
ojedinělé období nečinnosti ze strany soudu za předpokladu, že není celková
délka řízení nepřiměřená, a zohlednění skutečnosti významu předmětu řízení pro
žalobce odvolací soud dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení
byla přiměřenou. Ve vztahu k nákladovému výroku odvolací soud vyšel ze závěru,
že žalobce měl ve věci úspěch, pokud jde o nárok na přiznání imateriální újmy z
důvodu nezákonného rozhodnutí a naopak nebyl úspěšný v nároku o přiznání
imateriální újmy z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu a dále že jde o otázky, které dosud v praxi dovolacího soudu
nebyly řešeny. Jako dosud neřešené otázky dovolatel uvádí: 1) Zda důvod
zproštění obžaloby in dubio pro reo je důvodem pro nepřiznání náhrady za
nepřiměřeně dlouhé řízení. 2) Zda podávání odvolání proti rozsudku ve věci samé
(rozsudku o vině) je důvodem pro nepřiznání náhrady za nepřiměřeně dlouhé
řízení. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že v souvislosti s nepřiměřenou
délkou řízení k žádné újmě dovolatele nedošlo. Namítá, že odvolací soud
vycházel z již překonané judikatury (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4761/2010), která
je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Závěr odvolacího soudu, že pouze příčiny
prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v rozporu se závěrem Stanoviska,
dle nějž je třeba přihlížet k celkové délce řízení, nikoli tedy jen k době, po
kterou docházelo k průtahům či nečinnosti. Užití principu in dubio pro reo
nemělo žádný vliv na délku řízení. Odvolací soud vůbec nevysvětlil, jaký vliv
dle jeho názoru měl tento princip na požadované odškodnění. Rozhodnutí je v
této části nepřezkoumatelné. Ustálená judikatura dále nepostihuje užití
odvolání jakožto důvodu pro nepřiznání zadostiučinění. K podávání návrhů na
výslech svědků v odvolacím řízení dovolatel namítá, že důkazy, které chtěl
provést, navrhoval od počátku trestního stíhání. Nebyl to tak dovolatel, kdo
zavinil prodloužení řízení z tohoto důvodu, ale byly to orgány činné v trestním
řízení. Ve vztahu k výslechu svědků ze zahraničí se dovolatel nedomnívá, že by
posuzované řízení bylo ve vztahu k jiným řízením abnormální. K výslechu svědků
ze zahraničí došlo z podnětu státního zástupce. Nemůže být dovolateli
přikládáno k tíži, že jeden svědek byl vážně nemocný. Okolnost, že soudy musely
rozhodovat třikrát, byla způsobena tím, že soud prvního stupně nedbal práv
obhajoby a neprovedl navržené důkazy. Nešlo o věc nijak složitou. Ve vztahu k
významu řízení odvolací soud pominul, že dovolateli hrozilo až 8 let vězení a
byla po něm požadována náhrada škody ve výši přes 5 milionů korun. Odvolací
soud dále nevzal do úvahy věk a zdravotní stav dovolatele. Nákladový výrok je v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 42/16,
neboť žalobci byl přiznán nárok 50 000 Kč a zbylá část byla zcela závislá na
úvaze soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Jelikož
dovolatel napadl dovolání v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud
přípustností dovolání zvláště ve vztahu k oběma nárokům, jichž se dovolatel v
řízení domáhal. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Pokud odvolací soud rozhodl o
celé žalobě jedním výrokem, ačkoliv výsledná částka se sestávala z více
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu,
přípustnost dovolání se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně bez
ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3
Cz 13/69). Vzhledem k výše uvedenému dovolání ohledně nároku na zaplacení nemajetkové újmy
vzniklé zahájením trestního stíhání ve výši 50 000 Kč není přípustné. Nadto
dovolatel byl ohledně tohoto nároku plně úspěšný, tudíž dovolání je v této
části rovněž subjektivně nepřípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura
pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29
Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu,
svazek 2, pod č. C 154). Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani v části, jíž dovolatel napadá
závěr odvolacího soudu ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Předně nutno uvést, že odvolací soud nedospěl k závěru, že na straně dovolatele
nevznikla žádná újma, jak se dovolatel v dovolání mylně domnívá, nýbrž dospěl k
závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhým, tudíž nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu, s nímž by vznik nemajetkové újmy mohl být
spojován. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že závěr o porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolací soud
při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). První dovolatelem vymezená otázka, která doposud neměla být v judikatuře
Nejvyššího soudu řešena, přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o otázku,
na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Odvolací soud v odůvodnění
svého rozhodnutí v části vztahující se k posouzení přiměřenosti délky řízení
pouze zmínil výsledek posuzovaného řízení, aniž by z tohoto výsledku dovozoval
jakýkoliv závěr ve vztahu k délce posuzovaného řízení. Své rozhodnutí tudíž
nezaložil na dovolatelem tvrzeném závěru, že délka řízení nebyla nepřiměřeně
dlouhá právě z důvodu rozsudku vydaného na základě aplikace zásady „v
pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Druhá dovolatelem vymezená otázka také přípustnost dovolání nezakládá, neboť
odvolací soud nepostavil své rozhodnutí ani na závěru, že délka řízení byla
přiměřená z důvodu podávání odvolání proti rozsudku o vině. Odvolací soud pouze
při hodnocení kritéria složitosti řízení zohlednil počet stupňů soudní
soustavy, jež o věci rozhodovaly. Podle Stanoviska „pro složitost věci rovněž
svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována… V tomto směru
je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných
orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka
řízení.“
Namítá-li dovolatel, že soudy v posuzovaném řízení rozhodovaly opakovaně z
důvodu, že soud prvního stupně nedbal práv obhajoby a neprovedl navržené
důkazy, pak jde o námitku vztahující se ke kritériu postupu orgánu veřejné
moci. Dovolací soud ve vztahu k tomuto kritériu opakovaně uvádí, že pod pojem
nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v
nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud
nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález
Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti
znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jak
dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu
nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu
vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení,
jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého
důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy
rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně [viz bod IV. písm. c) Stanoviska].
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však nevyplývá, že
by rozhodnutí soudu nižšího stupně v posuzovaném řízení byla rušena z důvodu
nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně, případně z důvodu
nepřezkoumatelnosti. Naopak odvolací soud rušil rozhodnutí soudu nižšího stupně
za účelem doplnění dokazování, jinými slovy za účelem zjištění úplného
skutkového stavu, z čehož nelze dovodit nesprávnost postupu orgánu veřejné
moci. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud vycházel z
překonané judikatury, když odkázal na premisu uvedenou v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, že pouze příčiny
prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterážto měla být překonána
Stanoviskem, konkrétně částí, v níž Nejvyšší soud vysvětlil rozdíl mezi průtahy
v řízení a celkovou délkou řízení. Předně nutno uvést, že odvolací soud se od
Stanoviska neodchýlil, neboť z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy
obou stupňů hodnotily celkovou délku řízení, přičemž průtahy řízení se zabývaly
v rámci posouzení kritéria postupu soudu. Dále se nelze ztotožnit ani se
závěrem, že výše uvedená premisa byla uvedenou částí Stanoviska překonána,
neboť dané závěry se netýkají téhož. Zatímco Stanovisko se v dané části zabývá
otázkou, co má být posuzováno, citovaná premisa se týká okolností, které jsou
pro posouzení relevantní. Nadto jde o závěr přejatý z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České
republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, § 27). Zohlednění zapojení mezinárodního prvku spočívajícího v nutnosti výslechu
svědků ze zahraničí v rámci kritéria složitosti řízení je v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že
odvolací soud zohlednil také zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení pro
poškozeného, přičemž ani přes tuto skutečnost řízení nepřiměřeně dlouhým
neshledal. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v rámci kritéria významu
řízení nezohlednil jeho věk a zdravotní stav, ani v tomto se odvolací soud
neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Osobami v pokročilejším
věku jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní
okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a
judikaturu tam citovanou). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vztahující se k nákladovému výroku. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013,
uveřejněným pod R 40/2014, sjednotil soudní praxí závěrem, dle nějž výsledek
řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením
povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální
satisfakci, popř.
dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k
přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci
obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno
jím požadované plnění nebo jeho výše. V usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, Nejvyšší soud dále
dovodil, že „při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle
nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok
(nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba
vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se
stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu.“
Dovolatel se v řízení domáhal dvou nároků (na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou trestním stíháním a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení), přičemž u obou nároků je tarifní
hodnota stanovena podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), srov. usnesení Nejvyššího soudu usnesení ze dne 29. 1. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Ve vztahu k prvnímu nároku byl dovolatel plně
úspěšný, naopak ve vztahu k druhému nároku byla plně úspěšnou žalovaná. Nákladový výrok je tudíž v souladu s výše citovanou judikaturou. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.