30 Cdo 3763/2017-108
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyň a) H. H., narozené XY, b) A. M. H., narozené XY, c) K. A. H.,
narozené XY, všechny bytem XY, zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou,
advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o 288 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 18 C 332/2015, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 15 Co 107/2017-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 15 Co 107/2017-64, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 C
332/2015-68, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelky“) se domáhaly zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 0 Nc 181/2009, ve kterém se projednával návrh žalobkyně a)
na svěření žalobkyň b) a c) (dětí navrhovatelky) do její výchovy a stanovení
výživného otci.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 C 332/2015-68, zamítl žalobu, že žalovaná je
povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku ve výši 96 000 Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni a) povinnost
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně za souhlasu účastníků rozhodl podle § 115a zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bez nařízení
jednání a na podkladě účastníky předložených listin a spisovaného materiálu
učinil tento závěr o skutkovém stavu:
4. Dne 26. 5. 2009 bylo u Okresního soudu v Přerově (dále jen „okresní
soud“; poznámka dovolacího soudu) zahájeno řízení na základě návrhu žalobkyně
a), kterým se žalobkyně domáhala úpravy poměrů k nezletilým dětem. Okresní soud
ve věci rozhodoval o návrzích matky i otce na vydání předběžného opatření.
Jednání byla stanovena a proběhla ve dnech 6. 1. 2010 a 10. 3. 2010. Usnesením
ze dne 30. 4. 2010 byl ve věci ustanoven znalec. Dne 20. 12. 2010 byl ve věci
vyhlášen rozsudek. Spis byl v červnu 2011 předložen odvolacímu soudu (v
posuzovaném řízení, dále jen „krajskému soudu“; poznámka dovolacího soudu) k
rozhodnutí o odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 16. 6. 2011 zrušil
rozhodnutí okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci byl dne 4.
1. 2012 ustanoven znalec. Posudek byl soudu doručen dne 13. 3. 2012. Okresní
soud ve věci vydal dne 29. 11. 2012 další meritorní rozhodnutí. Spis byl dne
11. 4. 2013 předložen krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání. Krajský soud dne
22. 1. 2014 vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek okresního soudu zčásti potvrdil,
zčásti změnil a zčásti věc vrátil k dalšímu řízení. Dne 18. 9. 2014 byl ve věci
okresním soudem vyhlášen další rozsudek ve věci. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2015
bylo krajským soudem rozhodnuto o změně rozsudku okresního soudu. Řízení bylo
pravomocně skončeno 10. 6. 2015. Dne 12. 6. 2015 uplatnily žalobkyně u žalované
nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Žalovaná žádosti žalobkyň
nevyhověla.
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo
k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), neboť jeho celkovou délku je třeba
vzhledem k okolnostem případu posuzovat jako zcela přiměřenou. Soudy
rozhodovaly ve dvou stupních, v každém byla vydána tři meritorní rozhodnutí,
soudy rozhodovaly v součtu o 16 návrzích na předběžná opatření podaných oběma
účastníky. Řízení se vyznačovalo i určitou mírou skutkové složitosti, neboť se
neobešlo bez vypracování dvou znaleckých posudků. Přes skutečnost, že řízení o
tomto předmětu je v obecné rovině spojeno s větší naléhavostí na rychlejší
projednání a rozhodnutí ve věci, byl postup soudů koncentrovaný a jejich úkony
byly činěny v přiměřených lhůtách. Skutečnost, že účastníci řízení včetně
nezletilých dětí byli opakovaně znalecky posuzováni, nemůže být hodnocena jako
okolnost související s průběhem předmětného řízení. Soud prvního stupně také
posoudil jedinou prodlevu v postupu soudu spočívající v předložení věci
Krajskému soudu Okresním soudem po čtyřech měsících po podaném odvolání jako
ojedinělou, nikoliv však jako zásadní, neboť neměla vliv na celkovou délku
předmětného řízení. Konečně konstatoval, že žalobkyně neuvedly žádné konkrétní
tvrzení týkající se skutečností, v nichž by bylo možné spatřovat negativní
dopady řízení do života nezletilých dětí.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud uvedl, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí
opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil a
nepochybil ani v právním posouzení věci, když žalobu zamítl. S jeho závěry se
tak ztotožnil a pro stručnost svého odůvodnění na jeho rozsudek odkázal. Ve
vztahu k jedinému zjištěnému průtahu v řízení odvolací soud uvedl, že není-li
celková doba řízení s ohledem na jednotlivá posuzovaná kritéria nepřiměřená,
pak jednotlivý průtah sám o sobě nemusí vést ke konstatování porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud uzavřel, že občanské soudní
řízení je v rukou jeho účastníků, kteří svými úkony určují jeho chod, a v té
souvislosti také uvedl, že účastníci původního řízení (rodiče) měli mít snahu
vzájemné konflikty eliminovat a pracovat na sanaci vzájemného vztahu, případně
i pod vedením odborníků, což však z předloženého spisu nevyplynulo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (dle obsahu však jen co do
jeho výroku I) napadly žalobkyně, zastoupené advokátkou, dovoláním, přičemž
navrhly, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Přípustnost dovolání spatřovaly dovolatelky ve vyřešení otázek
hmotného práva, které dle nich dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu
vyřešeny:
1) Může být odpovědnost státu za způsobenou nemajetkovou újmu v
souvislosti s nepřiměřenou délkou opatrovnického řízení dle § 13 odst. 1 OdpŠk
vyloučena díky procesní aktivitě rodičů nezletilých dětí v opatrovnickém řízení?
2) Je v opatrovnické věci – péče soudu o nezletilé – potřeba se zabývat
i předmětem toho, co bylo v posuzované věci řešeno návrhem na předběžné
opatření? Je možno bez dalšího zdůvodnit větším množstvím předběžných opatření
délku soudního řízení (6 let řízení o úpravu výchovy a výživy k nezletilým
dětem, včetně úpravy styku)?
3) Byl-li v posuzovaném řízení zrušen rozsudek soudu prvního stupně v
odvolacím řízení z důvodu nedostatku náležitostí soudního rozhodnutí, jde o
kritérium spadající do hodnocení postupu orgánu veřejné moci dle § 31a odst. 3
písm. d) OdpŠk, který má přímý vliv na délku řízení a jako k takovému by k němu
mělo být přihlédnuto?
4) Byly-li v posuzovaném řízení opakovaně prodlužovány lhůty pro
vypracování rozhodnutí a tyto i v některých případech nebyly dodrženy, jde o
kritérium spadající do hodnocení postupu orgánu veřejné moci dle § 31a odst. 3
písm. d) OdpŠk, který má přímý vliv na délku řízení a jako k takovému by k němu
mělo být přihlédnuto?
10. K otázkám 1) a 2) dovolatelky poznamenávají, že procesní aktivita
rodičů (účastníků původního řízení) spočívající v množství návrhů na vydání
předběžných opatření byla zapříčiněna liknavostí soudu a jeho extrémně pomalým
postupem v původním řízení, přičemž toto nebylo ze strany odvolacího soudu (ani
soudu prvního stupně) v kompenzačním řízení nijak blíže zkoumáno. V původním
řízení byla tato podání reakcí účastníků řízení na neschopnost soudů v
přiměřené době rozhodnout sporné otázky s tím, že šlo o jediný účinný nástroj,
který měli k dispozici „alespoň k zajištění dočasného soudního rozhodnutí“,
řešící aktuální potřebu úpravy styku rodičů s dětmi v období prázdnin a Vánoc.
Dle dovolatelek nemůže množství předběžných opatření vést k liberaci
odpovědnosti státu, zvláště pokud se soudy při přezkumu v kompenzačním řízení
zabývaly věcně pouze prvními dvěma předběžnými opatřeními. Dovolatelky
poukazují v uvedeném rozsahu otázek 1) a 2) na rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 4. 4. 2006 ve věci Maršálek proti České
republice s tím, že žalovaný stát nemůže poukazovat na nutnost rozhodnout o
návrzích na vydání předběžných opatření, a zdůvodňovat tak průtahy v řízení ve
věci samé.
11. K otázce 3) dovolatelky namítají, že odvolací soud pochybil, když se
„vůbec“ nezabýval důvody pro zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Přerově (č.
j. 0 Nc 181/2009-251) v (původním) odvolacím řízení. Tyto důvody se měly
odrazit jako okolnost stojící na straně žalované a způsobující nepřiměřenou
délku řízení. Zmíněné rozhodnutí bylo totiž zrušeno, neboť neodpovídalo
požadavkům, jež jsou na rozsudek občanským soudním řízením kladeny. Okolnosti
případu jsou tak v odůvodnění napadeného rozsudku hodnoceny jen dílem a spíše
na úkor žalobkyň.
12. K otázce 4) dovolatelky namítají, že prodlužování lhůt k vypracování
rozhodnutí, které navíc v některých případech ani nebyly dodrženy, významnou
měrou přispělo k délce řízení. Jednalo se tak o nesprávný úřední postup, neboť
za liknavost soudu v postupu opatrovnickým řízením odpovídá stát, protože „jde
o otázku správy soudu a resortu justice obecně, aby byl soudní aparát schopen
bezproblémově a účinně fungovat a chránit práva občanů“.
13. Konečně dovolatelky vytýkají nedostatek řádného odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, který se s jejich argumentací „naprosto
nevyrovnal“, když pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž by
reagoval na námitky žalobkyň.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu
oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé nemůže založit
otázka ad 4), neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s.
ř. nezáviselo, a to už jenom proto, že vychází (ve svém předpokladu, že nebyly
dodržovány ani prodloužené lhůty pro odeslání rozhodnutí) z jiného skutkového
stavu než napadené rozhodnutí, přičemž v dovolacím řízení nelze uplatnit nové
skutečnosti (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
20. Dovolání proti výroku ve věci samé je podle § 237 o. s. ř. přípustné
pro otázku hmotného práva, zda důvody vydání kasačního rozhodnutí mohou být při
posuzování přiměřenosti celkové délky řízení zvažovány v rámci kritéria postupu
orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], neboť tato otázka byla v
napadeném rozsudku vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
21. Rovněž tak se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení ve věcech
péče soudu o nezletilé, pokud v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci
neposuzoval, zda soudy bez ohledu na procesní složitost věci a chování
účastníků využívaly všech zákonných prostředků, aby byla věc projednávána ve
vší rychlosti, nikoliv jen bez průtahů.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je ve shora připuštěném rozsahu důvodné.
23. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
24. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
26. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“;
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), při posuzování
předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v
přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné
právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a § 31a OdpŠk, je nutno postupovat též v
souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“).
27. Dle čl. 6 odst. 1 části věty první Úmluvy má každý právo na to, aby
jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána
nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho
občanských právech nebo závazcích.
28. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011,
uveřejněném pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn.
IV. ÚS 257/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na nalus.usoud.cz),
uzavřel, že čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod garantuje rodičům
právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou
výchovu a péči a že systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv
hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto
práva, a to nikoliv jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc
nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc
poskytovala specifickou ochranu. Odkázal také na obdobný výklad uvedený v
judikatuře ESLP, podle něhož čl. 8 Úmluvy (právo na respektování rodinného a
soukromého života) sice směřuje zejména k ochraně jednotlivce před svévolnými
zásahy státních orgánů, ale nadto ukládá státu pozitivní povinnosti spočívající
v účinném „respektování“ rodinného života. Je-li tedy prokázána existence
rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto
vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným
rodičem a dítětem (viz například rozsudek ve věci Ignaccolo-Zenide proti
Rumunsku, stížnost č. 31679/96, § 94, ESLP 2000-1, a rozsudek ve věci Gnahoré
proti Francii, stížnost č. 40031/98, § 51, ESLP 2000-IX; rozhodnutí ESLP jsou
dostupná na hudoc.echr.coe.int). Konečně z rozsudku ESLP ze dne 18. 7. 2006 ve
věci Reslová proti České republice, stížnost č. 7550/04 (§ 56), se podává, že
případy týkající se péče o děti (nezletilé) je nezbytně nutné projednávat ve
vší rychlosti.
29. V rozsudku ve věci Maršálek proti České republice ze dne 4. 4. 2006,
stížnost č. 8153/04 (§ 50), ESLP mj. připomněl, že „smluvním státům přísluší
uspořádat své soudní systémy tak, aby soudy mohly zaručit každému právo na
vydání konečného rozhodnutí ve sporech o jeho občanských právech nebo závazcích
v přiměřené lhůtě (Gozalvo proti Francii, č. 38894/97 (§ 27), 9. 11. 1999).
Žalovaný stát proto nemůže poukazovat na nutnost rozhodnout o návrzích na
vydání předběžných opatření, a zdůvodňovat tak průtahy v řízení ve věci samé“ [
srov. také rozsudky ESLP ve věci Fiala proti České republice ze dne 18. 7.
2006, stížnost č. 26141/03 (§ 79), a ve věci Cambal proti České republice ze
dne 21. 2. 2006, stížnost č. 22771/04 (§ 33)].
30. Obdobně v nálezu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 420/05, Ústavní
soud mj. konstatoval, že (v tam řešené věci) „stěžovatel sice nese také svůj
podíl na délce trvání sporů, např. vznášením nejrůznějších procesních návrhů
(zejména podjatosti soudců) či zbytečnou medializací případu. Tyto skutečnosti
však nezbavují obecné soudy povinnosti, aby věc projednaly v přiměřené lhůtě a
přiznanému právu poskytly adekvátní ochranu“.
31. Ostatně i ve Stanovisku Nejvyšší soud ve vztahu ke kritériu postupu
orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] uvedl, že toto kritérium
souvisí též s kritérii složitosti řízení a chování poškozeného [§ 31a odst. 3
písm. b) a c) OdpŠk], neboť jde zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na
vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či
využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy
reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením
vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení.
32. Na základě odůvodnění napadeného rozsudku nelze uzavřít, že se
odvolací soud ve všech souvislostech zabýval otázkou, zda soudy v posuzovaném
řízení poskytly dovolatelkám (žalobkyním) dostatečnou a zejména rychlou ochranu
jejich práva na rodinný život ve smyslu přiměřenosti délky řízení, a to při
zohlednění shora označené judikatury ESLP.
33. V posuzovaném řízení sice i podle dovolacího soudu lze dovodit
procesní složitost danou procesní aktivitou účastníků původního řízení (rodičů
nezletilých), tj. opakovaným podáváním návrhů na vydání předběžného opatření a
opakovaným uplatňováním opravných prostředků do rozhodnutí o nich, což průběh
řízení i ve věci samé nutně muselo nemálo ztěžovat, nicméně ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně (se kterými se odvolací soud ztotožnil) není ve
smyslu Stanoviska a judikatury ESLP zřejmá snaha soudů v posuzovaném řízení
rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem
předepsaných procesních postupů, ačkoliv takový poznatek by měl být pro závěr o
přiměřenosti celkové délky řízení ve věcech péče soudu o nezletilé klíčový. Ve
skutkových zjištěních tak nemá oporu závěr odvolacího soudu, že posuzované
řízení bylo celkově koncentrované.
34. Odkázal-li odvolací soud na skutkové a právní závěry soudu prvního
stupně, který příčinu celkové délky posuzovaného řízení o výchově a výživě
nezletilých a úpravě styku, trvajícího šest let (sic!), spatřoval vedle
zpracování dvou znaleckých posudků zejména v 16 návrzích na vydání předběžného
opatření a odvoláních účastníků proti rozhodnutím o nich, a z toho důvodu tak
celkovou délku řízení považoval za přiměřenou [a fakticky uvedené návrhy a
odvolání posuzoval jen z hlediska kritéria jednání poškozeného, kterým ve
smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk přispěl k průtahům v řízení], aniž by
projednání návrhů na předběžná opatření posoudil i v souvislosti s kritériem
postupu orgánů veřejné moci (soudů) během řízení [dle § 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk], při zohlednění výše uvedené judikatury ESLP, je jeho právní posouzení
věci neúplné, a proto nesprávné (srov. podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014).
35. Nejvyšší soud rovněž již dříve konstatoval, že samotná okolnost, že
v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež následně bylo zrušeno,
ještě nemusí být přikládána k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu
orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Státu však k tíži v rámci
uvedeného kritéria přičítat lze, dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu
postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními
předpisy (pak je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení
zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu
veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné
moci postupoval z procesního hlediska bezvadně), nebo pokud dojde ke zrušení
rozhodnutí z důvodu nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí
být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno
právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně.
Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v
jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané
rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu
nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo
procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11.
2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 77/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 3211/2015).
36. Dovolací soud nepřehlédl žalobní tvrzení dovolatelek, že zrušený
rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 12. 2010 byl shledán
nepřezkoumatelným, neboť neodpovídal požadavkům na kvalitu rozsudku uvedeným v
občanském soudním řádu. Ačkoliv i podle odůvodnění napadeného rozsudku
žalobkyně v odvolání na tuto skutečnost poukázaly, odvolací soud si neopatřil
skutková zjištění, z jakých důvodů došlo k opakovanému zrušení rozsudků v
posuzovaném řízení, a s touto odvolací námitkou žalobkyň se ani nijak
nevypořádal. I z toho důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné,
a proto nesprávné.
VI. Závěr
37. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení
celkové délky řízení z hlediska její přiměřenosti ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk
nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně,
postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu
38. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně posoudí průběh
předmětného řízení z hlediska všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a
to včetně kritéria postupu orgánů veřejné moci (soudů) během řízení, zejména
zda soudy využily všech zákonných prostředků k co nejrychlejšímu vyřízení věci
s ohledem na předmět posuzovaného řízení, přičemž neopomene zohlednit i shora
označenou judikaturu ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Rovněž posoudí
důvody vydání kasačního rozhodnutí. Teprve na tomto základě učiní právní závěr,
zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13
odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. V
kladném případě pak u každé ze žalobkyň samostatně zváží i adekvátní formu či
výši zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. V případě nedostatečnosti skutkových
tvrzení či důkazních návrhů neopomene postupovat dle § 118a o. s. ř.
39. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu