30 Cdo 77/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné
Hoře, Lorecká 465, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 338/2013, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 11 Co
122/2015-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2014, č. j.
23 C 338/2013-41, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 145 005 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v
nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C
60/2005, jehož byl účastníkem v procesním postavení žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v
obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu
úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s
tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a
nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací
soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž
závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy,
byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela
zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn.
30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30
Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15; rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz,
usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což v případě
žalobce není.
Námitky žalobce, že odvolací soud pochybil, pokud shledal celkovou délku řízení
přiměřenou, neboť řízení před Ústavním soudem podle žalobce celkovou délku
řízení prodloužilo podstatným způsobem, že odvolací soud nesprávně posoudil
přiměřenost délky řízení o ústavní stížnosti a že celou dobu řízení o ústavní
stížnosti je nutné přičítat k tíži státu, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládají, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od
řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že celkovou dobu
řízení lze považovat za ještě přiměřenou.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku
soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk,
nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána
být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její
složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm.
b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu
veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře
významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na
celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení
nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou
intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně
výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a
svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat, což však není žalobcův
případ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30
Cdo 1355/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1027/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15).
Na vysvětlenou žalobci Nejvyšší soud dodává, že při posuzování přiměřenosti
délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z
délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva
na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům,
a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení
práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou
svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009,
nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen
„Stanovisko“).
Ani námitky žalobce, že se odvolací soud nezabýval tím, zda při rozhodování o
procesních návrzích nedocházelo k bezdůvodným průtahům, že odvolací soud odmítl
námitky žalobce poukazující na nepřiměřenou délku řízení před soudem prvního
stupně a prvního odvolacího řízení a řízení před obecnými soudy shledal
plynulým, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně
nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo
dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud se délkou řízení zabýval.
Dospěl přitom k závěru, že v řízení nedošlo na straně státu k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení a celkovou délku řízení
posoudil jako přiměřenou. Takové závěry přitom Nejvyšší soud zásadně
nepřezkoumává, jak již bylo uvedeno výše. V této souvislosti nelze přehlédnout,
že dovolatel staví svou námitku na jiném skutkovém základu, než byl v daném
řízení zjištěn, přičemž skutková zjištění dovolacímu přezkumu zásadně
nepodléhají.
Námitka žalobce, že v případě, kdy je pravomocné rozhodnutí obecného soudu
zrušeno Ústavním soudem z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, je
řízení před obecnými soudy zatíženo nesprávným úředním postupem, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Samotná
okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež následně
bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu. K takovému závěru lze
dospět v případech, kdy dojde v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho
závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo
nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu
veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, nebo
pokud dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu nerespektování stanoviska nebo
rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž
právě tato okolnost vedla nadřízený soud ke zrušení jeho rozhodnutí (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010), což
ze skutkových zjištění v této věci, jejichž správnost dovolacímu přezkumu
nepodléhá, neplyne.
Daná námitka by mohla mít relevanci jen v případě nároku na náhradu nemajetkové
újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení.
Takto však žalobce svůj žalobní nárok nekoncipoval.
Rovněž námitka, že význam předmětu řízení je pro žalobce zvýšený, neboť na
porušení svých ústavně zaručených práv poukazoval řadu let, přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře
Nejvyššího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že význam předmětu řízení pro
poškozeného se posuzuje podle toho, o jaká práva a povinnosti se v daném řízení
jedná, nikoliv podle skutečnosti, zda si žalobce na porušení svých práv v
průběhu řízení stěžoval (srov. část IV písm. d/ Stanoviska).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. července 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu