30 Cdo 1500/2018-371
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní
věci žalobců a) P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, b) M. V. K., narozeného
dne XY, bytem XY, c) P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, a d) Y. R., narozené
dne XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v
Ostravě, Purkyňova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za 1 575
015 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 136/2015, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č.
j. 62 Co 141/2017-311, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 13. 9. 2017, č. j. 62 Co
141/2017-311, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2016, č. j.
28 C 136/2015-203, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
19. 10. 2016, č. j. 28 C 136/2015-203, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobcům a) a b) částky 15 055 Kč každému z nich (výrok I), zamítl žalobu v
části, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 1 575 015 Kč (výrok II), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení, kdy žalobcům a) a b) přiznal částku ve výši
10 200 Kč (výrok III) a žalobcům c) a d) uložil povinnost zaplatit žalované
částku ve výši 300 Kč (výrok IV).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV (výrok I). Ve
výroku III jej změnil tak, že přiznaná náhrada nákladů žalobcům a) a b) činí 47
505 Kč (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobci se v tomto řízení domáhali částky 327 360 Kč pro každého z nich jakožto
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C
120/2007 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobci a) a b) se dále domáhali
částky 147 842,50 Kč pro každého, která odpovídá náhradě škody, jež měla
vzniknout žalobcům a) a b) ze stejného důvodu. Posledně jmenovaná částka
sestává z nezaplacené částky na žalobci poskytnutých službách žalovanému v
posuzovaném řízení ve výši 30 110 Kč, z poplatku z prodlení za dobu od podání
žaloby v posuzovaném řízení až po konečné rozhodnutí soudu (tj. 12. 3. 2015) ve
výši 217 243 Kč, z nákladů právního zastoupení přiznaných v posuzovaném řízení
protistraně ve výši 45 616 Kč a ze soudních poplatků (řízení před prvním
stupněm i řízení odvolací) uhrazených žalobci v posuzovaném řízení v souhrnné
výši 2 716 Kč. Soud prvního stupně důsledně popsal průběh posuzovaného řízení.
Zejména uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 16. 4. 2007 a skončeno dne 12. 3.
2015, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakožto soudu
odvolacího. Trvalo tak celkem 7 let a 11 měsíců. Předmětem posuzovaného řízení
bylo zaplacení peněžité částky 30 110 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených
služeb poskytnutých žalovanému v souvislosti s nájmem bytu. Žalobci c) a d)
vystupovali v posuzovaném řízení toliko jako zákonní zástupci žalobců a) a b),
nikoliv však jako samostatní účastníci řízení. V řízení se nevyskytly žádné
průtahy. Řízení bylo vedeno na soudu prvního a druhého stupně pokud šlo o
meritum věci. Pokud šlo o procesní složku věci, rozhodoval nalézací soud,
odvolací soud a Nejvyšší soud (rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, návrh na
delegaci vhodnou). Řízení vykazovalo po procesní stránce a po skutkové stránce
(výslech svědků a ustanovení znalce) určitou náročnost. Žalobci se na délce
řízení částečně podíleli. Význam řízení pro žalobce byl nízký.
4. Po právní stránce soud prvního stupně na základě posouzení kritérií
dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále
jen „OdpŠk“), dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Zohlednil, že předmětem řízení byla běžná žaloba o zaplacení z titulu dlužných
úhrad za služby, tedy nešlo o věc zejména po právní stránce nikterak náročnou. Na druhou stranu však shledal částečnou skutkovou složitost, neboť byl v řízení
vypracován znalecký posudek, včetně jeho doplňku a vyslechnuti svědci. Řízení
vykazovalo částečnou procesní náročnost, neboť byl ve věci vznesen návrh na
delegaci vhodnou, dále námitka podjatosti znalce, také bylo podáno odvolání do
usnesení o udělení pořádkové pokuty žalobci c) a do rozhodnutí o znalečném. Tyto procesní prostředky nelze klást k tíži žalobců, avšak je zřejmé, že
určitým způsobem prodloužily délku posuzovaného řízení, neboť bylo nutné, aby
orgány státu o nich rozhodly. U samotného postupu soudu nelze shledat žádné
výtky, neboť se v řízení nevyskytly průtahy či neodůvodněná nečinnost soudu. Soudem bylo postupováno v pravidelných lhůtách a jeho postup směřoval k
rozhodnutí ve věci samé. Žalobci a) a b) se na délce řízení částečně podíleli,
když s podanou žalobou nedoložili souhlas opatrovnického soudu, ač jim s
ohledem na množství sporů, které u Okresního soudu v Ostravě, spojených zejména
s pronájmem bytu, vedou, musela být známa. Z toho důvodu, tedy že souhlas
opatrovnického soudu nebyl předložen společně s podanou žalobou, muselo být
vyčkáváno na rozhodnutí opatrovnického soudu. Žalobci rovněž opakovaně žádali o
odročení jednání. Význam řízení pro účastníky shledal soud nízkým, když nešlo o
žádný ze sporů s typově zvýšeným významem. Soud přihlédl k tomu, že předmětem
řízení byla nízká částka ve výši 30 110 Kč s příslušenstvím. Rovněž si nelze
nepovšimnout, že ani ohledně jistiny nároku nebyli žalobci ve své žalobě
úspěšní (byli úspěšní toliko v části příslušenství). Žalobcům a) a b) tak v
důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla nemajetková újma. Z hlediska formy
odčinění této újmy dospěl soud prvního stupně k závěru, že přiměřenou formou je
zadostiučinění v penězích. Při výpočtu částky vyšel z 15 000 Kč za první dva a
každý následující rok řízení, čímž dospěl k základní částce 103 750 Kč. Od této
částky odečetl 10 % z důvodu částečné skutkové složitosti věci (znalecký
posudek, doplnění znaleckého posudku, výslech svědků), 30 % z důvodu částečné
procesní náročnosti (odvolání do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty,
odvolání do usnesení o znalečném, námitka podjatosti znalce, návrh na delegaci
vhodnou), 10 % z důvodu podílu žalobců na celkové délce řízení (žádosti o
odročení jednání, nedoložení souhlasu opatrovnického soudu s podanou žalobou) a
5 % z důvodu malého významu řízení pro žalobce (nízká výše žalované částky). Celkově tak soud prvního stupně dospěl ke snížení částky o 40 % na částku 62
250 Kč.
Dále však soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, dle nějž částku limitoval částkou požadovanou v
posuzovaném řízení, tedy 30 110 Kč. Jelikož šlo o sdílenou újmu mezi žalobci,
tuto částku dále mezi žalobce rozdělil na 15 055 Kč. Nad rámec výše uvedeného
soud prvního stupně přihlédl i ke skutečnosti, že žalobci a) a b) byli v době
posuzovaného řízení nezletilí, což také podstatným způsobem snížilo význam
řízení pro jejich osoby. Ve vztahu k žalobcům c) a d) soud prvního stupně
poukázal na okolnost, že tito nebyli účastníky posuzovaného řízení a proto jim
nemajetková újma nemohla vzniknout. Ve vztahu k náhradě škody soud prvního
stupně uvedl, že již ze samotných skutkových tvrzení žalobců se podává, že mezi
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a tvrzenou
škodou není příčinná souvislost. Dané částky žalobci nárokují toliko z důvodu,
že v posuzovaném řízení nebyli úspěšní.
5. Odvolací soud k odvolání žalobců i žalované vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce v plné míře přisvědčil úvahám
soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo třeba hodnotit jako nepřiměřeně
dlouhé, byť připustil, že na délku řízení měla vliv také procesní aktivita
žalovaného v posuzovaném řízení, kterou nelze přičítat ani k tíži státu, a už
vůbec ne k tíži žalobců. Žalobcům tak náleží přiměřené zadostiučinění relutární
formou, neboť pouhé konstatování porušení práva by se v tomto případě nejevilo
jako dostačující.
6. Ze základní částky odčinění 103 750 Kč bylo nutno odečíst 10 % pro
skutkovou složitost posuzovaného řízení (zejména s ohledem na složitost
dokazování a četným doplňováním návrhů a skutkových tvrzení) a dále 30 % pro
složitost procesní (rozhodování na dvou stupních soudní soustavy ohledně merita
věci, vyzývání žalobců k podpisu žaloby, žádost žalobců o osvobození od
soudních poplatků, výzva žalobcům k doložení souhlasu opatrovnického soudu s
podáním žaloby, návrh na změnu žaloby, vyzývání k zaplacení soudního poplatku z
návrhu, návrh žalobců na vyloučení advokátky z jejich zastupování, rozhodování
na dvou stupních soudní soustavy o uložení pořádkové pokuty, rozhodování
Nejvyšším soudem o návrhu žalobců na delegaci, rozhodování o znalečném, a to i
v odvolacím řízení, rozhodování o námitce podjatosti znalce, o doplnění
znaleckého posudku, výzva žalobcům k zaplacení soudního poplatku za odvolání).
Základní částka byla též ponížena o 10 % pro podíl žalobců na celkové době
řízení spočívající v jejich žádostech o odročení jednání, v žádostech jim
adresovaným o zaplacení soudního poplatku a též v podání žádosti o odškodnění u
žalované, které tak musel být zapůjčen soudní spis.
7. Odvolací soud shledal opodstatněnou námitku žalobců, že prvostupňový
soud učinil nesprávný dílčí závěr při posuzování otázky významu řízení pro
nezletilé žalobce, když nerespektoval judikatorní závěry vyplývající z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015. Nicméně dle
odvolacího soudu neměla tato skutečnost žádný vliv na správný závěr
prvostupňového soudu o tom, že význam předmětu řízení nemohl být posuzován pro
žalobce jako zvýšený, neboť nešlo o typ sporu, u nějž se zvýšený význam řízení
pro účastníky předpokládá. Sama okolnost, že žalobci byli v době, kdy se
posuzovaného řízení účastnili, nezletilí, presumpci zvýšeného významu
nezakládá. Zvýšený význam neplyne ani ze srovnání žalované částky s bagatelní
částkou a s výší průměrné měsíční mzdy v ČR v roce 2007. Tvrzení žalobců, že
řízení bylo pro ně významné, jak z hlediska ekonomického, tak psychického,
považoval odvolací soud v kontextu výše uvedeného za zavádějící a spekulativní.
8. Odvolací soud korigoval ne zcela přesný výpočet soudu prvního stupně,
kdy celkové snížení částky dle uvedených kritérií činí 50 % (nikoliv 40 %),
tudíž odvolací soud dospěl k částce 51 875 Kč. Souhlasil rovněž s přihlédnutím
k žalované částce v posuzovaném řízení, tedy 30 110 Kč, přičemž odpovídajícím
shledal také snížení této částky na polovinu z důvodu sdílené újmy, jelikož
nejistota z výsledku posuzovaného řízení se žalobců týkala shodnou měrou.
Částku 15 055 Kč pro každého z žalobců a) a b) tak shledal přiměřeným
zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu. Požadavek na přiznání úroků z
prodlení žalobci uplatnili v odvolacím řízení nově, z toho důvodu odvolací soud
o tomto požadavku nerozhodoval.
9. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
ohledně práva na odčinění nemajetkové újmy žalobců c) a d), kteří nebyli
účastníky posuzovaného řízení, pouze zastupovali žalobce a) a b). Rovněž se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti
mezi tvrzenou škodou a nepřiměřenou délkou řízení.
10. Odvolací soud změnil nákladový výrok III rozsudku soudu prvního
stupně, neboť soud prvního stupně jednak nesprávně nezohlednil, že právní
zástupce zastupoval v řízení dva v základu úspěšné účastníky, jednak nevyšel z
celkového počtu úkonů, které právní zástupce žalobců a) a b) ve věci vykonal, a
jednak žalobcům a) a b) nepřiznal cestovní náklady, které vznikly jejich
právnímu zástupci. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že
žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jak žalobci, tak
žalovaná nebyli se svými odvoláními do merita věci procesně úspěšní.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci
dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu. Dovolatelé
formulují tyto otázky:
a. zda dobu řízení před opatrovnickým soudem je nutno zohlednit nejen
z hlediska procesní náročnosti věci, ale rovněž i z hlediska podílení se
poškozených na průtazích v řízení;
b. zda jsou poškození povinni předložit rozhodnutí opatrovnického soudu
nejpozději společně s žalobou, bez ohledu na to, zda je to objektivně možné;
c. zda význam řízení je vždy minimální tam, kde jsou účastníky řízení
nezletilci, kteří s ohledem na svůj věk nemohli vnímat průběh řízení;
d. zda řízení, jehož účastníkem je nezletilý, zásadně nepatří mezi
řízení se zvýšeným významem;
e. zda při krácení vypočtené výše zadostiučinění je nutno k tíži
poškozených zohlednit i procesní postup poškozených (podání námitky podjatosti
či odvolání proti pořádkové pokutě), byť při tomto postupu byli poškození plně
úspěšní;
f. zda při hodnocení významu sporu pro poškozené je nutné rovněž
přihlížet k výši příslušenství žalované jistiny;
g. zda při krácení výše zadostiučinění a jejího porovnání s žalovanou
částkou se nepřihlíží k výši příslušenství žalované jistiny
h. zda se význam sporu může s narůstající délkou řízení a narůstajícím
příslušenstvím zvyšovat;
i. zda je soud povinen zohlednit průtahy v odškodňovacím řízení při
výpočtu výše zadostiučinění;
j. zda soud může při výpočtu konečné výše zadostiučinění postupovat
nahodile, tj. toto nejdříve procentuálně krátit, pak poměřovat se žalovanou
jistinou, snížit na tuto úroveň a posléze dále tuto částku krátit;
k. zda v případě, kdy jsou poškození dva sourozenci, je nutno krátit
vzniklou nemajetkovou újmu na polovinu z důvodu údajně sdílené újmy, respektive
zda se v takovém případě považuje uvedené krácení za přiměřené;
l. zda se k tíži poškozených přičítá, pokud požádali o odročení
jednání z důvodu kolize jednání jejich právního zástupce;
m. zda nelze k tíži soudu přičítat, pokud jednání bylo odročováno pro
nemoc soudce nebo skutečnost, že rozsudek byl odvolacím soudem vrácen
prvoinstančnímu soudu pro odstranění chyb vzniklých v důsledku vadného postupu
prvoinstančního soudu;
n. zda je nutné k tíži poškozených (pro procesní složitost) přičíst
skutečnost, že soud ve věci zadal zpracování znaleckého posudku, aniž by to
poškození navrhovali;
o. zda je soud povinen aktivitám obstrukčního charakteru ze strany
účastníka řízení (žalovaného) zabránit a zda prodloužení délky řízení v
důsledku těchto obstrukčních aktivit je nutno přičítat k tíži žalobců (nelze je
přičítat k tíži státu);
p. zda při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění je nutno zohlednit,
zda poškození byli v meritu přezkoumávané věci úspěšní;
q. zda při určení výše přiměřeného zadostiučinění je nutno i nadále
vycházet z částek uvedených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), přestože byl tento zákon zrušen a
nahrazen zákonem č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen o. z.);
r. zda v případě úspěchu odvolání do výroku o nákladech řízení
nevzniká účastníkovi i přes uvedený úspěch právo na náhradu nákladů řízení
odvolacího, neboť se nejedná o úspěch v meritu věci;
s. zda lze při výpočtu náhrady nemajetkové újmy aplikovat nález
Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15.
12. Přípustnost dovolání dále dovolatelé spatřují v tom, že napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu nebyla řešena, a to zda náleží přiznání přiměřeného zadostiučinění
nemajetkové újmy v penězích dle OdpŠk zákonným zástupcům nezletilých účastníků
řízení při zohlednění zákonné povinnosti zástupců nezletilých účastníků takto
jednat, zohlednění nemožnosti jiné volby zástupců nezletilých účastníků, dále
zohlednění věku dovolatelů, jejich postavení v řízení a významu řízení pro
dovolatele.
13. Dovolatelé přípustnost dovolání spatřují rovněž v tom, že napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky, jež by měla být dovolacím soudem posouzena
jinak, a to zda, přestože délka řízení před opatrovnickým soudem nemůže být v
žádném případě přičítána k tíži dovolatelů, je tuto délku řízení nutné
zohlednit (výhradně) v rámci kritéria složitosti věci podle § 31a odst. 3 písm.
b) OdpŠk. Dovolací soud by se tak měl odchýlit od řešení dosaženého v rozsudku
ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, neboť v takovém případě by
zákonitě všechny věci, ve kterých vystupují jako účastníci nezletilci, byly
složitější oproti věcem, kdy vystupují zletilí účastníci, což by vedlo k
diskriminaci nezletilých účastníků řízení, a to s ohledem na výši přiznaného a
následně zkráceného peněžitého zadostiučinění.
14. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení
věci. Namítají, že nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívá v ignorování či
přehlížení dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Nalézací soudy měly vyjít
ze zjištění, že dle náletu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
19/16, vnímají děti zejména emoce a v případě nezletilých účastníků řízení je
dán nadstandardní význam řízení. Při posouzení významu řízení měly soudy dále
zohlednit nejlepší zájem nezletilých dětí na co nejrychlejším projednání věci
(nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3598/14). Nalézací
soudy měly dále vyjít ze zjištění, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, nelze délku řízení před opatrovnickým soudem
přičítat k tíži žalobců. Měly též vyjít ze zjištění, že při výpočtu náhrady za
nemajetkovou újmu je nutno zohlednit délku odškodňovacího řízení a dále výši
příslušenství žalované částky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). Při posouzení významu řízení pro dovolatele měly
soudy zohlednit, co vše bylo pro ně v sázce, že s narůstající délkou řízení
narůstal rovněž význam řízení a konečnou výši vypočteného zadostiučinění měl
soud porovnat s částkou odpovídající součtu jistiny a jejího příslušenství v
době vydání konečného rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Těž měly soudy přihlédnout k judikatuře ESLP, dle
níž soud má povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě bez ohledu na
obstrukční aktivity účastníků řízení. V tomto ohledu dovolatelé poukazují také
na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14. Rovněž měly
soudy vzít v potaz, že OdpŠk zakládá absolutní odpovědnost státu za škodu/újmu
a nepřipouští jakékoli možnosti liberace (nález Ústavního soudu ze dne 13. 3.
2012, sp. zn. I. ÚS 529/09). Soudy měly respektovat nález Ústavního soudu ze
dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a při výpočtu újmy vzít v potaz o. z.,
který nově konstruuje náhradu nemajetkové újmy. Měly dále vyjít ze zjištění, že
též zástupci žalobců a) a b) soudní řízení velmi intenzivně vnímali. Řízení
mělo pro dovolatele a) a b) v době jejich dospívání značný význam, neboť přímo
ovlivňovalo jejich mravní a psychický názor na fungování právního státu, týkalo
se jejich jediného majetku, ovlivňovalo jejich křehkou dětskou psychiku, kdy
tito intenzivně vnímali rozpory mezi rodiči, což ve svém důsledku vedlo k tomu,
že vyrůstali v neúplné domácnosti, a v návaznosti na to jim přiznat daleko
vyšší náhradu nemajetkové újmy v penězích, než které se jim dostalo. Uvedené
námitky dovolatelé v obsáhlém dovolání dále podrobně rozvíjejí.
15. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
19. V první řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud setrvává na svém
opakovaně judikovaném závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se onou formou či výslednou výši
přisouzeného zadostiučinění zabývá až tehdy, byla-li by pro konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2495/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn.
30 Cdo 460/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30
Cdo 3331/2012).
20. V rozsudku ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, Nejvyšší
soud dospěl k následujícímu závěru: „Jestliže v posuzované věci byl návrh na
schválení podání žaloby opatrovnickým soudem podán současně s podáním této
žaloby, nelze soudu vyčítat, že vyčkal výsledku opatrovnického řízení, neboť
tím žalobce ušetřil obtíží spojených s opětovným podáním žaloby v případě, že
by řízení zastavil pro neodstraněnou vadu řízení a opatrovnický soud by
následně podání této žaloby schválil. Nepokračování v řízení, směřující k
odstranění daného nedostatku podmínky řízení, bylo činěno ve prospěch žalobců,
tj. nelze je při úvaze o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v
nepřiměřené délce řízení přičíst k tíži státu (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011). Jde o okolnost
zohlednitelnou v rámci kritéria složitosti věci podle § 31a odst. 3 písm. b)
OdpŠk.“
21. Dovolací soud předně podotýká, že neshledává důvod se od výše
citovaného závěru odchýlit (otázka vymezená v bodě 13 tohoto dovolání), neboť
je zjevné, že každé řízení, v němž je nutné vyčkat schválení úkonu nezletilého
účastníka řízení, je procesně složitějším oproti řízení, v němž nezletilý
účastník nevystupuje. Jde tak objektivní skutečnost, již nelze považovat za
diskriminační vůči nezletilým účastníkům řízení.
22. Pokud jde o zohlednění potřeby znaleckého posouzení v rámci
složitosti řízení [otázka vymezená v bodě 11 písm. n)], nepředstavuje rozsudek
odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
679/2017, nebo rozsudek ESLP ve věci G. proti Itálii ze dne 27. 2. 1992,
stížnost č. 12172/86, § 17).
23. Z hlediska posouzení kritéria chování poškozeného dovolací soud
připomíná, že v odškodňovacím řízení nejde o to, že by soud zvolený procesní
postup v posuzovaném řízení účastníkům vytýkal, resp. „přikládal jim k tíži“,
ale o to, že tento postup objektivně vedl k prodloužení řízení, čehož si
účastníci museli být při zvolení tohoto postupu vědomi. Nelze tak přičítat k
tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy,
opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek ESLP ve věci
D. proti České republice ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 52859/99, § 209 a §
220, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009). Odvolací soud poukázal na řadu procesních úkonů dovolatelů v
posuzovaném řízení, na jejichž základě dospěl ke snížení zadostiučinění o 10 %.
Mezi tyto okolnosti však oproti soudu prvního stupně nezařadil skutečnost, že
žalobci k žalobě nepřipojili rozhodnutí opatrovnického soudu. Otázky vymezené v
bodě 11 pod písm. a), b), e) a l) tak přípustnost dovolání nezakládají.
24. V nálezu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14, Ústavní soud
uvedl: „Soudy mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo
k porušování práv stěžovatele na přiměřenou délku řízení. Jde o součást
pozitivních závazků státu ochránit osoby před porušeními jejich práv ze strany
třetích soukromých osob. V situaci, ve které je celková délka řízení
nepřiměřená, či její nepřiměřenost bezprostředně hrozí, je povinností soudů
jednat se zvláštní pečlivostí a přijmout takové kroky, které lze od nich
rozumně očekávat, aby nadměrné délce zabránily.“ Nepřisvědčil tak závěru
Nejvyššího soudu, dle nějž stát nenese odpovědnost za délku řízení za situace,
kdy tato délka byla zapříčiněna pouze obstrukčním jednáním jednoho z účastníků
řízení. V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů poukázaly na obstrukční
jednání protistrany, nicméně i přesto shledaly posuzované řízení nepřiměřeně
dlouhým. Nikterak se tak neodchýlily od uvedeného závěru Ústavního soudu,
pročež otázka vymezená v bodě 11 písm. o) přípustnost dovolání nezakládá.
25. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci ustálená judikatura
Nejvyššího soudu stojí na závěru, že v případě bezvadného postupu soudu v
posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za
žalobcem utrpěnou újmu. Z toho důvodu, je-li řízení shledáno nepřiměřeně
dlouhým, jsou určité nesprávnosti na straně soudu zohledněny již v základní
částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění vychází (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Otázka
vymezená v bodě 11 písm. m) přípustnost dovolání nezakládá.
26. Ve vztahu k významu řízení Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uvedl: „Je možné určitým
zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to
podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení
dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda
účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti,
rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci
výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o
poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového
pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při
této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a
do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života
jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést
dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Dalším typovým
hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje
s názorem Evropského soudu, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při
vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením,
jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. např.
rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci H. proti České
republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Takový postup připustil ESLP v
citovaném rozhodnutí Zimmermann a S. proti Švýcarsku, v odstavci 29. V případě
dočasné přetíženosti je možné přednostně vyřizovat případy podle stupně
naléhavosti a důležitosti a zvláště pak podle důležitosti předmětu řízení pro
dotčenou osobu. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v
pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a
jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý
proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze
dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti
rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.“
27. Nejvyšší soud tak ve Stanovisku uvedl, z jakých důvodů je z hlediska
významu řízení pro poškozeného důležité zohlednit jeho případný vyšší věk.
Naopak v případě nezletilců ze Stanoviska, ani z další judikatury Nejvyššího
soudu, neplyne, že by nízký věk účastníka řízení obecně zakládal zvýšený význam
daného řízení. Tato okolnost může mít význam pouze z hlediska konkrétního
předmětu řízení, např. pokud jde o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé či o
řízení o určení a popření rodičovství (krom Stanoviska dále srov. rozsudek ESLP
ve věci L. proti Itálii, stížnost č. 33158/96, ze dne 18. 2. 1999, či rozsudek
ESLP ve věci E. a T. E. Ç. proti Turecku, stížnost č. 60176/00, ze dne 30. 5.
2006).
28. Jiný závěr neplyne ani z dovolateli odkazované nálezové judikatury
Ústavního soudu. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS
3598/14, se nikterak netýkal problematiky nepřiměřené délky řízení. V nálezu ze
dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, se Ústavní soud délkou řízení zabýval,
avšak řešil otázku, zda čtyřleté účastníci řízení vůbec mohla vzniknout
nemajetková újma. Dospěl k následujícímu závěru: „Nepřiměřená délka řízení a
nejistota, do které jsou uvrženy děti a jejich rodina, má v jejich případě
minimálně stejné, ne-li horší důsledky, než v případech dospělých osob. Ústavní
soud se ztotožňuje s jinak nezávaznými Pokyny Výboru ministrů, ze kterých plyne
zásada, aby prvky spravedlivého procesu (tedy i práva na přiměřenou délku
řízení a za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem) byly pro děti
zaručeny na minimálně stejné úrovni, jako jsou zaručeny pro dospělé.
Nedostatečně zdůvodněná snaha o rozlišení věci dospělého a nezletilého člověka
v právě projednávané věci nemůže obstát.“ Ústavní soud tak v otázce vzniku
nemajetkové újmy nezletilcům dospěl k totožnému řešení jako Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněném pod číslem
29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Významem řízení se však
Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval, pouze podotkl, že v případě
nezletilců může mít nepřiměřená délka řízení horší důsledky než v případě
dospělých, z čehož však nelze dovodit obecný závěr ohledně zvýšeného významu
všech řízení, jichž se účastní nezletilí účastníci. Naopak, zda tomu tak v
konkrétní věci skutečně je, je třeba dle výše citované judikatury hodnotit z
hlediska předmětu řízení. V nyní posuzované věci pak šlo o spor ohledně
relativního majetkového práva dovolatelů (konkrétně peněžitého dluhu plynoucího
z poskytnutých plnění souvisejících s užíváním bytu nájemcem). Otázky vymezené
v bodě 11 písm. c) a d) tak přípustnost dovolání nezakládají.
29. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl: „Z uvedených rozhodnutí
Evropského soudu, stejně jako např. z jeho rozsudku ze dne 11. 4. 2006, ve věci
K. K. a ostatní proti České republice, stížnost č. 77530/01, lze však dovodit,
že v případě většího počtu poškozených je jim přiznávána nižší částka
odškodnění na osobu, než by bylo přiznáno v případě jediného poškozeného.
Takový přístup považuje Nejvyšší soud za správný, neboť v případě více
poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako
procesní stranou – sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím k počtu
poškozených odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně
snížit, a to u vysokého počtu poškozených i podstatně. Zvláště významné v této
souvislosti může být, zda šlo v řízení o společenství samostatné (§ 91 odst. 1
o. s. ř.) či nerozlučné (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), popř. zda společníci vedli
spor ve shodě jako manželé či v jiném zájmovém souladu.“ Soudy nižších stupňů
tak nepochybily, když přihlédly k sourozeneckému vztahu dovolatelů a k jejich
postavení v posuzovaném řízení, přičemž z důvodu sdílení újmy krátily přiměřené
zadostiučinění na polovinu, a to ani pokud tak učinily po limitaci přiměřeného
zadostiučinění částkou, jež byla předmětem posuzovaného řízení (ač tato
limitace byla nesprávná z jiného důvodu, srov. níže). Otázky vymezené v bodě 11
písm. j) a k) přípustnost dovolání nezakládají.
30. Otázkou posouzení délky samotného kompenzačního řízení se dovolací
soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016,
v němž mimo jiné uvedl, že je především v poměrech dispoziční zásady občanského
soudního řízení nadále na poškozeném, aby požadavek na navýšení zadostiučinění
z důvodu pozdního poskytnutí zadostiučinění projevujícího se nepřiměřenou
délkou odškodňovacího řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod uplatnil, jakmile jeho celkovou délku začne
jako nepřiměřenou pociťovat. Z dovolacích námitek ani z odůvodnění rozhodnutí
soudů nižších stupňů neplyne, že by dovolatelé v průběhu řízení takový návrh
učinili. Soudy nižších stupňů tudíž nepochybily, pokud se délkou kompenzačního
řízení nezabývaly. Otázka vymezená v bodě 11 písm. i) přípustnost dovolání
nezakládá.
31. Ohledně námitky dovolatelů, že soudy nižších stupňů při svojí
rozhodovací činnosti přihlížely k meritornímu rozhodnutí v posuzovaném řízení,
je třeba uvést, že soud prvního stupně sice při posuzování přiměřenosti délky
řízení uvedl, že „si nelze nepovšimnout, že ani ohledně jistiny nároku, nebyli
žalobci ve své žalobě úspěšní (byli úspěšní toliko v části příslušenství)“. I
přesto však řízení nepřiměřeně dlouhým shledal. Při posuzování přiměřeného
zadostiučinění pak již k této okolnosti nepřihlížel ani soud prvního stupně,
ani odvolací soud. V případě otázky vymezené v bodě 11 písm. p) tak nejde o
otázku, na jejímž vyřešení by posuzované řízení záviselo, tudíž přípustnost
dovolání nezakládá.
32. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelů ohledně
překonání Stanoviska a v něm obsaženého postupu určení přiměřeného
zadostiučinění [otázky uvedené v bodě 11 písm. q) a s)]. Nález Ústavního soudu
ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, na který poukazují dovolatelé,
neobsahuje žádný konkrétní postup, který by se obecně dal aplikovat. Krom toho
se týká konkrétní specifické věci, a to nepřiměřené délky trestního řízení, kdy
Ústavní soud dovodil, že obecné soudy v tomto případě pochybily, když případ
neposoudily s náležitou mírou soudní diskrece. Ústavní soud v dané věci
konstatoval, že soudci jsou při své rozhodovací činnosti vázáni nikoliv toliko
Stanoviskem, nýbrž vedle zákonů i vlastním vědomím a svědomím. Právo nelze
aplikovat „strojeně a automaticky“, jak podle názoru Ústavního soudu v daném
případě provedly soudy obecné. Ústavní soud však v předmětném rozhodnutí
nikterak obecně nezpochybňuje postup ohledně přiznávání přiměřeného
zadostiučinění v konkrétních případech, ve kterých Stanovisko zaujímá zásadní
postavení. Z tohoto hlediska tak nelze přisvědčit dovolatelům, že Stanovisko je
v souvislosti s účinností o. z. překonané. Tím spíše, když závěry Stanoviska
nevyvěrají z ustanovení obč. zák. vztahujících se k přiměřenému zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, nýbrž z judikatorních závěrů ESLP, jež účinností o. z.
nedoznaly změny.
33. Dovolací soud se již ve své judikatuře zabýval otázkou, zda
nemajetková újma může vznikat v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení též
jiné osobě než účastníkovi. V rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
675/2011, Nejvyšší soud uvedl: „Může sice nastat situace, jako v posuzovaném
řízení, kdy další osoby, v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému,
rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v jejich
nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní. Je to
však nikoli přímo, ale zprostředkovaně skrze jejich vztah k primárnímu
poškozenému. Nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovaly. Z toho plyne,
že v případě členů družstevní záložny, které vznikla újma v důsledku
nepřiměřeně dlouhého řízení, jehož byla účastníkem, je příčinná souvislost mezi
uvedeným nesprávným úředním postupem a jimi utrpěnou újmou přerušena jejich
vztahem k primární poškozené, od kterého, nikoli od nesprávného úředního
postupu, svoji újmu oni osobně odvozují.“ Byť uvedený závěr byl dosažen ve
vztahu k členům právnické osoby, je zřejmé, že jej lze vztáhnout ke všem
osobám, jež svou újmu odvozují od vztahu k účastníku řízení jakožto primárnímu
poškozenému, tudíž rovněž k zákonnému zástupci poškozeného (obdobně srov.
Hadamčík, Lukáš: V přiměřené lhůtě. Odčinění nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou soudního řízení. Praha: Leges, 2016, s. 82).
34. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo
34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek: „Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení,
zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu
takto dovolateli podle dovolání odepřely.“ Dovolatelé uvádějí, že náklady
řízení před odvolacím soudem představují celkem částku 46 575 Kč vč. DPH.
Otázka vymezená v bodě 11 písm. r) přípustnost dovolání nezakládá.
35. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázek
vymezených v bodě 11 písm. f), g) a h), neboť při jejich řešení se soudy
nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
36. Dovolání je důvodné.
37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
38. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011, dovodil, že „[z]adostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se
poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím
větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli
významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu,
vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z
toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného
odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně
narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud v rámci hodnocení
významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok z prodlení není pro posouzení
věci významný, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a
tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění nevyplývá, zda a popř. do jaké
míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu pro žalobkyni zvyšována. Stejné
pak platí i pro další příslušenství předmětu řízení, kterým jsou náklady řízení
(§ 121 odst. 3 obč. zák.), jejichž úhrada může být v konečném rozhodnutí
žalobkyni uložena.“ Rovněž v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5413/2014, Nejvyšší soud zopakoval, že při posuzování významu předmětu řízení
pro poškozeného nelze odhlédnout ani od příslušenství plnění, které je
předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016).
39. Z výše uvedeného plyne, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v
závěru, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení, jehož předmětem byla peněžitá pohledávka, je nutno přihlížet k výši
této pohledávky včetně jejího příslušenství.
40. Jelikož soudy nižších stupňů při limitaci přiměřeného zadostiučinění
nepřihlížely k příslušenství žalované pohledávky, jsou jejich rozhodnutí v
tomto rozsahu neúplná, a tudíž nesprávná.
41. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také
tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu