30 Cdo 2495/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Na Příkopě 15, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
922.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 10 C 23/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 17. 4. 2012, č. j. 16 Co 74/2012 - 299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 1. 2012, č. j. 10 C 23/2011 –
279, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 129.187,-
Kč s příslušenstvím, ve výroku II. zamítl žalobu na zaplacení částky 792.813,-
Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy,
která mu měla být způsobena nesprávným Praze pod sp. zn. 49 T 4/2007 (dříve
pod sp. zn. 56 T 11/2000, dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku I. rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci dalších 100.000,- Kč s příslušenstvím z této částky, jinak rozsudek v
zamítavém výroku potvrdil, ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to co do rozsahu změny rozsudku soudu
prvního stupně, co do jeho potvrzení i co do výroku o nákladech řízení, podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost proti měnícímu výroku odvolacího soudu
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), proti potvrzujícímu
výroku z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvody uplatňuje podle §
241a odst. 2 písm. a), b), § 241a odst. 3 o. s. ř. V dovolání žalobce odkazuje
na svá tvrzení v předchozích podáních, namítá nedostatečnou výši mu přiznaného
zadostiučinění, když odvolací soud nesprávně interpretuje základní výši
zadostiučinění stanovenou ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) jako
nepřekročitelnou. Namítá nesprávné posouzení kritéria složitosti řízení, dále
skutečnost, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a
nezohlednění tříleté nečinnosti soudu v posuzovaném řízení. Navrhuje
přehodnocení základní výše zadostiučinění stanovené ve Stanovisku a zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. 4. 2012, Nejvyšší
soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné v rozsahu, ve
kterém odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak,
že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč s
příslušenstvím z této částky. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí,
že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků
řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a
tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalobce v uvedeném rozsahu takovou osobou není, neboť bylo daným výrokem
rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto v jeho prospěch. Dovolací soud proto
dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5, § 218
písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak
absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto
dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho
přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu
(srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné v té části, v
níž je napaden potvrzující výrok rozsudku soudu odvolacího ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn.
IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Ohledně obecné námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší
soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí
od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat
jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá
až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazované
rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho
webových stránkách www.nsoud.cz).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše
přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu
pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za
každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom
částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení
všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7.
2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití
výchozí částky ve výši 20.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a to s
ohledem na předmět posuzovaného řízení a na celkovou délku řízení,
nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř.
Zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému
rozsudku ani posouzení účelu zadostiučinění, neboť i ten byl odvolacím soudem
posouzen v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010), když odvolací
soud z právní úpravy nedovodil sankční charakter zadostiučinění.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s posouzením otázky
složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), neboť rozsudek odvolacího
soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy odvolací soud přihlédl k počtu instancí, v nichž byla věc řešena, stejně
jako k právní a skutkové složitosti věci (srov. část IV. Stanoviska a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
Ani v otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a
odst. 3 písm. d/ OdpŠk) neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), pokud
odvolací soud procentuálně zvýšil výši základního zadostiučinění s přihlédnutím
k celkové délce řízení za situace, kdy v posuzovaném řízení došlo k tzv.
průtahu v řízení v podobě bezdůvodné nečinnosti v délce téměř tří let (srov.
část IV. Stanoviska).
Žalobce dále v dovolání namítá, že závěry odvolacího soudu o složitosti řízení
nemají oporu v provedeném dokazování. Tato námitka žalobce míří proti skutkovým
zjištěním. K námitkám, představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů a vzhledem k dovolatelem zvolené
formulaci dovolacích námitek (srov. odkaz na argumentaci obsaženou v žalobě a
dalších podáních a vyjádřeních) Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto směru nelze
– obecně vzato – považovat dovolání za odůvodněné. Jinými slovy pouhý odkaz na
jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje
požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání
bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání
(vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na
závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to,
že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání
(jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního
stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu
z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo
4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobce neobsažené v dovolání,
nepřihlížel.
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. tak
odmítl dovolání jako nepřípustné i v té části, ve které napadá rozsudek
odvolacího soudu co do potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu