30 Cdo 6056/2016-166
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobkyně M. D., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o přiměřené zadostiučinění
nemajetkové újmy (o zaplacení 225 000 Kč s příslušenstvím), vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 193/2014, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 28 Co 203/2016-142,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 28 Co 203/2016-142,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
20. 1. 2016, č. j. 22 C 193/2014-99, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 111 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části,
jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 113 750 Kč s příslušenstvím (výrok
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku I. zamítl žalobu o
zaplacení částky 66 750 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II).
3. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění.
Žalovaná se prostřednictvím žaloby domáhala přiznání odčinění nemajetkové újmy
ve výši 225 000 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 355/2005 (dále jen „posuzované řízení“). Předmětem
posuzovaného řízení byl žalobkyní uplatňovaný nárok na náhradu škody (ve výši
24 356 Kč s příslušenstvím), způsobené znehodnocením kožešinového pláště, který
si nechala žalobkyně u žalovaného vyčistit. Posuzované řízení trvalo 8 let a 5
měsíců s tím, že bylo zahájeno dne 4. 7. 2005 podáním žaloby u Obvodního soudu
pro Prahu 3 a ukončeno dne 12. 12. 2013 vydáním opravného usnesení k rozsudku
odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2013, jímž byl k odvolání účastníků potvrzen
rozsudek soudu I. stupně, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 20 811 Kč s příslušenstvím.
4. Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval zjištěný skutkový
stav podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v posuzovaném
řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě
jakožto důsledku nesprávného úředního postupu soudů rozhodujících v předmětné
právní věci a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma, kterou bylo nutno
odčinit. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), soud
prvního stupně stanovil základní částku 111 250 Kč, kterou po posouzení
jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 nikterak nemodifikoval.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Ztotožnil se rovněž s právními závěry soudu prvního stupně, k nimž dospěl na
základě aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Dále odvolací soud uvedl, že délka
posuzovaného řízení byla nepřiměřená, nikoliv však extrémní. Přisvědčil námitce
žalované, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka je kritériem
nejdůležitějším pro stanovení formy a případné výše přiměřeného zadostiučinění,
když odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje tím větší, čím větší
je význam předmětu řízení pro poškozeného. Předmětem posuzovaného řízení byla
částka 24 356 Kč a příslušenství v podobě úroků z prodlení ve výši 16 170 Kč. V
tomto případě nešlo v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva o
případ, u kterého by se zvýšený význam předmětu řízení předpokládal, a není tak
důvod, aby přiznané zadostiučinění svou výší výrazně přesahovalo částku 44 500
Kč. Odvolací soud tak uzavřel, že zadostiučinění v uvedené výši je zcela
adekvátní a spravedlivé. Připomněl, že náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit k
sankcionování státu ani k obohacení stěžovatelů, ale ke kompenzaci stavu
nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a
v níž byl udržován. Námitky žalobkyně týkající se toho, že pro ni byla v sázce
vyšší částka a posuzované řízení mělo význam pro řízení trestní, vedené proti
jejímu manželu, a pro další občanskoprávní řízení, shledal odvolací soud
nepřípadnými. Naopak soud v trestním řízení ve prospěch manžela žalobkyně,
potažmo i ve prospěch žalobkyně, zohlednil to, že žalobkyně utrpěla škodu na
věci a že částky 24 356 Kč, o kterou byl manžel poškozené žalován, a 27 586 Kč,
kterou uplatnila poškozená vůči manželu žalobkyně, jsou obdobné (tedy
posuzovaný spor pomohl manželu žalobkyně).
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně
dovoláním. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v pěti otázkách. 1)
Odvolací soud se odchýlil ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce
nutnosti odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění na základě posouzení
jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. 2) Odvolací soud
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky
významu předmětu řízení pro poškozeného, kdy jednak při limitaci výše
přiměřeného zadostiučinění výší předmětu posuzovaného řízení nepřihlédl k
náhradě nákladů řízení, jež by žalobkyně obdržela, pokud by byla ve věci plně
úspěšná, ani k případné náhradě nákladů řízení žalobkyní v případě plného
neúspěchu žalobkyně, jednak soud neměl výši zadostiučinění limitovat vůbec
vzhledem k mimořádnému významu řízení pro žalobkyni, jež mělo vliv rovněž na
trestní řízení manžela žalobkyně a na další následné občanskoprávní spory. 3)
Odvolací soud se dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně obecného
požadavku individuálního posuzování každého jednotlivého případu, neboť
přiměřené zadostiučinění stanovil v totožné výši, kterou byl odškodněn žalovaný
v posuzovaném řízení. Žalovaný však byl v odlišném postavení než žalobkyně a
řízení mělo pro obě strany zcela odlišný význam. 4) Odvolací soud se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe také v tom, že navzdory návrhu žalobkyně
nepřihlédl k délce kompenzačního řízení a k nečinnosti žalované jak v
kompenzačním řízení, tak i při nevyřízení žádosti žalobkyně o předběžném
projednání nároku na odškodnění. 5) Jako otázku dosud neřešenou žalobkyně
uvádí, zda lze v kompenzačním řízení přihlížet k nečinnosti žalované vůči
žalobkyni v rámci mimosoudního projednání žádosti na odškodnění a její
nečinnosti v rámci kompenzačního řízení. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí
nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce dovolatelka namítá,
že odvolací soud určil výši přiměřeného zadostiučinění, aniž by přihlédl k
jednotlivým kritériím dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Následně dovolatelka obsáhle
specifikuje, jakým způsobem měl odvolací soud podle jejího názoru posoudit to
které kritérium. Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka namítá, že soud měl
přihlédnout také k nákladům posuzovaného řízení a též se měl zabývat situací,
kdyby spor v posuzovaném řízení prohrála a musela tak platit náklady soudního
řízení protistraně a státu. V sázce tak pro ni byla částka 118 421 Kč. Odvolací
soud však vzhledem k mimořádnému významu řízení pro žalobkyni měl přiznat
zadostiučinění ve výši přesahující předmět posuzovaného řízení. Ve vztahu ke
třetí otázce dovolatelka namítá, že důvodem pro přiznání zadostiučinění v
přisouzené výši nemůže být to, že v této výši byl již odškodněn žalovaný. Zákon
nestanoví, že všichni účastníci nepřiměřeně dlouhého řízení jsou odškodňování
stejně. Nejsou známy okolnosti řízení, v němž byl odškodněn žalovaný. Žalovaný
byl v posuzovaném řízení v jiném postavení než žalobkyně a význam daného řízení
byl pro žalovaného jiný, nepřiměřené délka řízení žalovanému vyhovovala. Ve
vztahu ke čtvrté a páté otázce dovolatelka odkazuje na vymezení přípustnosti
7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, dovolací soud se
proto zabýval jeho přípustností.
10. Nejvyšší soud v bodě 6 Stanoviska uvedl: „Odůvodnění výše přiznaného
zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky
stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané
za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností
vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona.“
11. V rozsudku ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, Nejvyšší
soud uvedl: „Odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat
hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou
rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně
přezkoumatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS
192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I.
ÚS 1938/11).“
12. V rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, Nejvyšší
soud uvedl: „Zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.
v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž
intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li
předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění
přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro
mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a
odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“
13. V dané věci se posouzením jednotlivých kritérií dle ustanovení § 31a
odst. 3 zabýval soud prvního stupně, přičemž na základě jejich aplikace dospěl
k celkové částce přiměřeného zadostiučinění 111 250 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně
ztotožnil, avšak vzhledem k významu posuzovaného řízení výši přiměřeného
zadostiučinění omezil na základě předmětu posuzovaného řízení. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí je tak patrné, jakým způsobem odvolací soud k přiznané
výši zadostiučinění dospěl, tudíž dovolací soud neshledává napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným. První dovolatelkou vymezená otázka přípustnost dovolání
nezakládá.
14. Odvolací soud se rovněž zabýval okolnostmi, jež by případně mohly
vést k mimořádnému navýšení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že
délka posuzovaného řízení nebyla extrémní. Zabýval se také námitkou žalobkyně
ohledně vztahu posuzovaného řízení s trestním řízení vedeným s jejím manželem.
Odvolací soud souvztažnost dřívějšího konce posuzovaného řízení s trestním
řízením neshledal, neboť soud v trestním řízení i při neskončeném posuzovaném
řízení přihlédl k jeho předmětu. V tomto jde o otázku skutkovou, jež nemůže být
předmětem dovolacího přezkumu. Druhá dovolatelkou vymezená otázka v části, v
níž dovolatelka namítá mimořádný význam posuzovaného řízení, přípustnost
dovolání nezakládá.
15. V části dovolání, v níž se dovolatelka zabývá tím, jakým způsobem
měl podle jejího názoru odvolací soud posoudit to které kritérium dle
ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dovolatelka nevymezuje žádnou otázku, jež by
měla být předmětem dovolacího přezkumu, respektive nevymezuje, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k posouzení každého
kritéria.
16. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédl k tomu, jakého
zadostiučinění za délku posuzovaného řízení se dostalo druhému účastníku. Toto
hledisko dovolatelka dovozuje pouze s obdobné výše přiznané částky, avšak
odvolací soud na takovém závěru své rozhodnutí nepostavil. Třetí dovolatelkou
vymezená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o otázku, na
jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
17. Nejvyšší soud se ve své judikatuře již opakované zabýval
problematikou předběžného projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14
OdpŠk. V usnesení ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3021/2014, Nejvyšší soud
uvedl: „Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního
orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a
nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď
požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li
poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty
možnost obrátit se na soud).“ V rozsudku ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1529/2011, Nejvyšší soud uvedl: „Zákonný požadavek na předběžné projednání
nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění
nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců
běh promlčecí doby staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat
sledovat běh promlčecí doby. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu
podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu
hrozí promlčení jeho práva, neboť § 14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku
u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované.“
18. Z výše uvedeného je zřejmé, že zákon neukládá ústřednímu orgánu
žádnou povinnost se k uplatněnému nároku vyjádřit. Z uplatnění nároku plyne
pouze právo poškozeného obrátit se na soud, a to i před tím, než se ústřední
orgán případně vyjádří. Je tudíž zřejmé, že nečinnost ústředního orgánu ohledně
uplatněného nároku nemůže mít jakýkoliv vliv na posouzení tohoto nároku soudem.
Pátá dovolatelkou vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
19. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným ve vztahu k části
druhé otázky, neboť odvolací soud se při limitaci výše přiměřeného
zadostiučinění výší předmětu posuzovaného řízení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolací soud shledal dovolání
přípustným rovněž ohledně čtvrté dovolatelkou vymezené otázky, neboť odvolací
soud se v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nezabýval v
odvolacím řízením dovolatelkou uplatněným návrhem k tomu, aby odvolací soud
přihlédl rovněž k délce kompenzačního řízení.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011, dovodil, že „[z]adostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se
poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím
větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli
významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu,
vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z
toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného
odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně
narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud v rámci hodnocení
významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok z prodlení není pro posouzení
věci významný, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a
tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění nevyplývá, zda a popř. do jaké
míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu pro žalobkyni zvyšována. Stejné
pak platí i pro další příslušenství předmětu řízení, kterým jsou náklady řízení
(§ 121 odst. 3 obč. zák.), jejichž úhrada může být v konečném rozhodnutí
žalobkyni uložena.“ Rovněž v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5413/2014, Nejvyšší soud zopakoval, že při posuzování významu předmětu řízení
pro poškozeného nelze odhlédnout ani od příslušenství plnění, které je
předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení.
23. Z výše uvedeného plyne, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v
závěru, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení, jehož předmětem byla peněžitá pohledávka, je nutno přihlížet k výši
této pohledávky včetně jejího příslušenství.
24. Příslušenství pohledávky vymezoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v posledním znění, v ustanovení § 121 odst. 3 tak, že příslušenstvím
pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené
s jejím uplatněním. Obdobně podle ustanovení § 513 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a
náklady spojené s jejím uplatněním.
25. Obě ustanovení obsahují taxativní výčet příslušenství pohledávky,
přičemž vždy jde o další pohledávku související s pohledávkou hlavní. Občanský
zákoník nepředpokládá, že by příslušenstvím pohledávky mohl být také dluh
spočívající v povinnosti věřitele uhradit náklady řízení protistraně. Ostatně
vzhledem k akcesorické povaze příslušenství by byl takový závěr rovněž
nesmyslný. Argument dovolatelky, že je třeba přihlížet také k potenciální
povinnosti nahradit náklady řízení protistraně, případně státu, tak neodpovídá
dosavadní ustálené soudní praxi Nejvyššího soudu.
26. Z hlediska čistě matematického nelze upřít určitou logiku výpočtům,
jež dovolatelka nabízí. Nelze však odhlédnout od okolnosti, že prostřednictvím
hlediska „co bylo pro poškozeného v sázce“ stále posuzujeme význam předmětu
řízení. Byť při posuzování významu předmětu řízení není rozhodující výsledek
posuzovaného řízení, je zřejmé, že žalobce do řízení vstupuje s přesvědčením,
že právo, jehož se domáhá, mu svědčí. Právě ono právo, o nějž v řízení jde,
včetně případného příslušenství, představuje význam daného řízení pro žalobce.
Riziko spojené s případným neúspěchem v daném řízení a následnou povinností
uhradit náklady protistraně či státu, je již běžným rizikem, které nese každý
žalobce, aniž by toto jakkoliv posilovalo význam daného řízení. Obdobně z
pohledu žalovaného představuje význam řízení případná povinnost, jež mu může
být uložena, odpovídající právu, kterého se žalobce v řízení domáhá, včetně
příslušenství. Okolnost, že žalovaný sám v řízení ponese své náklady, jež mu
následně nemusí být uhrazeny, význam předmětu posuzovaného řízení nikterak
nemění.
27. Dovolací soud neshledal důvod se od výše uvedeného závěru ohledně
významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného jakkoliv odchýlit. Jelikož
odvolací soud ovšem nepřihlížel plně k příslušenství žalované pohledávky, je
jeho rozhodnutí v tomto rozsahu neúplným, a tudíž nesprávným.
28. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že „soud prvního stupně ani soud odvolací nemůže
nepřihlížet k tomu, že poškozený žalobce v průběhu kompenzačního řízení uplatní
skutečnost nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. Se zřetelem ke
konstrukci presumpce vzniku nemajetkové újmy je pak na žalovaném státu, aby ke
své obraně tento odpovědnostní předpoklad případně popřel. Je pak na soudu, aby
svůj závěr promítl do zjištění skutkového stavu věci a do výroku svého
rozhodnutí. Pokud soudy přistoupí k přiznání a popř. i k nepřiznání
zadostiučinění v důsledku jeho zjištěného, popř. úspěšně popřeného, pozdního
poskytnutí (jehož předpokladem je nepřiměřená délka samotného kompenzačního
řízení), musí to, včetně uvedení jeho rozsahu, v odůvodnění svého rozhodnutí
vyjádřit nejen v zájmu přezkoumatelnosti svého rozhodnutí, ale i pro to, aby
byl dán identifikovatelný rámec předmětu nejen tohoto řízení, ale i případných
řízení dalších.“
29. Z odvolání je patrné, že žalobkyně poukazovala rovněž na délku
samotného kompenzačního řízení a požadovala, aby odvolací soud k této délce
přihlédl. Odvolací soud se však tímto návrhem nikterak nezabýval, čímž se
odchýlil od výše uvedeného závěru odvolacího soudu, a tudíž i v tomto je jeho
rozhodnutí neúplným, a tudíž nesprávným.
V. Závěr
30. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
31. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu