30 Cdo 901/2021-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce J. B.,
nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 312/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 17 Co 170/2018-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 42 C 312/2017-62, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobci částku 234 750 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost
k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II). K odvolání žalobce (podaném proti výroku o věci samé co do částky 100 000 Kč)
rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem
tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I ohledně částky 100
000 Kč a ve výroku II (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Konečně rozhodl, že po právní moci
rozsudku bude žalobci vrácen soudní poplatek z odvolání (výrok III rozsudku
odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal (po
částečném zpětvzetí) zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 234 750 Kč,
která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhé délky (kompenzačního)
řízení vedeného před Okresním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 176/2011
(dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, kterou byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč,
napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz
čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl. Námitka žalobce, že pro posuzování délky kompenzačního řízení se nepoužijí
tatáž kritéria než ta, kterými se posuzuje délka řízení původního (nikoliv
kompenzačního), a navazující námitka, že je v těchto řízeních od státu
vyžadována zvláštní péče, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř., neboť takový závěr z žalobcem odkazované judikatury Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nevyplývá. Pokud se při posuzování délky
kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP
ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12,
odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky
kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna
a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním
nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria
nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že
ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při
posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací
praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo
skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své
podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp.
zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými
kritérii, než jaká jsou uvedena v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“). Ve vztahu k námitce, že výše odškodnění by se za první dva roky nepřiměřeně
dlouhého kompenzačního řízení neměla krátit o polovinu, neboť judikatura ESLP v
těchto případech výslovně určuje lhůtu, během které nárok má být projednán, se
odvolací soud neodchýlil od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Již ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud uvedl, že není
možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu
§ 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba
přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Ve vztahu k
italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni
povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud
opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež
stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání
kompenzačního řízení před orgány České republiky (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z
žalobcem akcentované judikatury ESLP je zřejmé, že tam uvažovaná délka řízení,
jež by mohla být považovaná za přiměřenou pro jeden stupeň a pro dva stupně
soudní soustavy, není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by
v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není
odůvodněna zvláštními okolnostmi. Tvrdí-li žalobce, že ESLP takto stanovil
objektivní přiměřenost délky kompenzačního řízení, přičemž z toho důvodu není
na místě krátit základní částku zadostiučinění o polovinu za první dva roky
trvání řízení, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u
kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní
nejvyšší možnou délku řízení určit nelze. Naopak i zde je třeba vycházet z
konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší nebo formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku
hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst.
3 OdpŠk a posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy, popř. výše přiměřeného
zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace toho kterého kritéria
měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což se v projednávaném případě nejeví. Otázka posouzení kritéria složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od
řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž se při hodnocení
složitosti řízení přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či
hmotněprávní složitosti daného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Považoval-li odvolací soud posuzované řízení
za složitější právě z důvodu procesních komplikací ohledně místní příslušnosti
soudu (pročež byla ostatně věc projednávána na více stupních soudní soustavy) a
též z důvodu nutnosti zabývat se obsáhlejším spisovým materiálem, není jeho
právní posouzení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. část IV písm.
a) Stanoviska či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2595/2018].
Otázka žalobce týkající se (vadného) postupu soudu v posuzovaném řízení a jeho
promítnutí do částky přiznaného zadostiučinění přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu
jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud
odvolací soud shledal postup soudu v posuzovaném řízení jako nikoliv plynulý,
zatížený jednotlivými dílčími průtahy, na základě čehož přistoupil ke zvýšení
základní částky o 10 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 424/2018.). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která podle §
241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, se přitom nepodává, že
by rozhodnutí soudu prvního stupně učiněná v posuzovaném řízení byla zrušena
pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování závazného právního názoru (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Domáhá-
li se pak žalobce prostřednictvím dovolání většího navýšení základní částky s
ohledem na toto kritérium, nelze než odkázat na výše uvedené závěry, dle nichž
platí, že není úkolem dovolacího částku revidovat procentuální modifikaci
základní částky učiněnou soudy nižších stupňů z hlediska jednotlivých kritérií,
když úvahy, kterými se řídily, nebyly jinak zcela zjevně nepřiměřené.
Ani při řešení otázky vlivu žalobce na délku řízení se odvolací soud neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud při svém hodnocení vzal v
úvahu jednání žalobce v průběhu posuzovaného řízení spočívající v opakovaných
doplněních žaloby o skutková tvrzení a v četných návrzích důkazů, které mohlo
mít negativní vliv na jeho délku, na základě čehož přistoupil ke snížení
základní částky o 10 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 2914/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo Stanovisko).
Otázka principu proporcionality, kdy žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, dle nějž se na závěru o
nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši
zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve
stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela, přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. též založit nemůže. Žalobce v tomto směru totiž
toliko „kvantifikuje“ jednotlivá modifikační kritéria, v důsledku čehož jim
oproti odvolacímu soudu přikládá rozdílnou váhu, a de facto tak konstruuje své
odlišné právní posouzení věci na jiných skutkových zjištěních, než odvolací
soud, který na základě skutkových zjištění považoval posuzované řízení za
nepřiměřeně dlouhé stejnou měrou z důvodu složitosti věci, chování účastníka i
postupu soudů v posuzovaném řízení, z kteréhož důvodu pak modifikační kritéria
i stejnou měrou promítl do výše přiznaného zadostiučinění, čímž dostál
požadavku na něj kladenému výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nejsou s to založit ani výhrady
žalobce k posouzení kritéria významu posuzovaného řízení odvolacím soudem.
Žalobce nebyl v době trvání posuzovaného řízení osobou vysokého věku (nad 75
let) a rovněž v posuzovaném řízení nevyšel najevo jeho zvláště nepříznivý
zdravotní stav. Z žalobcem odkazovaného rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci
Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, navíc nevyplývá, že by
s kompenzačním řízením byl spojován bez dalšího vyšší význam řízení pro
účastníka. Tvrdí-li pak žalobce, že posuzované řízení bylo „svou podstatou
řízením o nároku na ochranu osobnosti“, s nímž se pojí pravidelně závěr o
zvýšeném významu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 3725/2014), pak ani typově zvýšený význam předmětu řízení a
priori nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné
újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017).
Konečně ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání
podle § 237 o. s. ř. rovněž přípustné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním
okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické
aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na
přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny
v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI.
Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první
dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení
je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného
práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č.
64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od této své ustálené
rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem),
přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu
hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s
čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu