30 Cdo 2914/2020-188
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce L. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 63 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 17 C 199/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 62 Co 353/2018-149, 62 Co 359/2018, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 62 Co 353/2018-149,
62 Co 359/2018, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s
příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 458/2013 (dále jen „posuzované
řízení“). Žalovaná jeho nárok odmítla.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
9. 4. 2019, č. j. 17 C 199/2018-78, ve znění rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j.
17 C 199/2018-106, a usnesení ze dne 14. 6. 2019, č. j. 17 C 199/2018-110, a ze
dne 11. 9. 2019, č. j. 17 C 199/2018-128, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci 63 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 9. 6. 2018
do zaplacení (výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 86
250 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II a IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval
porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že posuzované
řízení bylo zahájeno dne 29. 3. 2013, kdy žalobce uplatnil u žalované svůj
nárok na náhradu škody ve výši 800 000 Kč, která mu měla být způsobena
nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 6 T 5/2005. Dne 27. 9. 2013 podal žalobce žalobu u Obvodního soudu
pro Prahu 4, který usnesením ze dne 25. 11. 2013, č. j. 19 C 458/2013-22,
vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Poté, co Městský soud v Praze rozhodl, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 5
s postoupením věci je důvodný, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27.
10. 2015, č. j. 19 C 458/2013-91, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc
postoupil Okresnímu soudu v Hradci Králové. Poté, co Městský soud v Praze toto
usnesení změnil tak, že se místní nepříslušnost nevyslovuje, Obvodní soud pro
Prahu 4 nařídil jednání. Dne 31.7. 2017 vydal rozsudek, který byl k odvolání
obou účastníků částečně změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2017,
č. j. 54 Co 212/2017-226. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání.
Dovolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením
soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2018, č. j. 19 C 458/2016-247, ve spojení s
usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 54 Co 11/2018-261, které
nabylo právní moci dne 2. 8. 2018.
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka
řízení v trvání 5 let a 4 měsíce je nepřiměřená. Měl za to, že řízení bylo
průměrně složité, probíhalo na dvou stupních soustavy, jeho význam pro žalobce
byl standardní. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že na
celkové délce řízení se nemalou měrou podílel žalobce. Sice připustil, že
Obvodní soud pro Prahu 4 nesprávně vyslovil svou místní příslušnost, avšak
stalo se tak na základě žalobcova návrhu. Žalobce pak k prodloužení délky
řízení přispěl i tím, že podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
nezaplatil však soudní poplatek. Uzavřel proto, že žalobci nevznikl nárok na
přiměřené zadostiučinění v penězích, nýbrž za dostačující formu zadostiučinění
považoval konstatování porušení práva [§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“].
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž vymezil
rozsah dovolání „jen částkou 99 999 Kč s příslušenstvím“.
7. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud se při řešení
hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se
týká předpokladů pro přiznání „pouze“ konstatování práva (rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, 30 Cdo 4362/2013, 30 Cdo 958/2009, 30 Cdo
3007/2010, 30 Cdo 3643/2017, 30 Cdo 2531/2016, 30 Cdo 4360/2018 i stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
8. Dále měl za to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího
soudu i při řešení otázky významu věci pro poškozeného (sp. zn. 30 Cdo
1382/2014), otázky vlivu „zmatků“ soudu ohledně místní nepříslušnosti (sp. zn.
30 Cdo 2301/2009) a otázky vlivu jednotlivých kritérií na závěr o
nepřiměřenosti délky řízení (sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). Podle dovolatele
Nejvyšší soud dosud neřešil otázku „aplikace principu proporcionality, která se
týká vzájemného porovnávání jednotlivých skutečností podle § 31a odst. 3 OdpŠk
ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 ve vztahu postup
rozhodujícího orgánu a postup účastníka řízení.“
9. Vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s ustanovením § 13
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy s principem právní jistoty, neboť
výše zadostiučinění by měla odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v
případech, které se v podstatných znacích shodují (sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
10. Také namítal, že dovolací soud dosud nerozhodoval právní otázku
týkající se náležitostí poskytnutého odškodnění ve formě konstatování porušení
práva, a to, „zda konstatování porušení práva musí obsahovat popis
kauzy/uvedení specifikace soudní věci, ve které bylo porušeno právo.“
11. Podle dovolatele došlo i k porušení jeho základních práv, práva na
spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné
moci (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15, II. ÚS 862/10 či I. ÚS
1536/11, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3044/2016). Navíc je
rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a není přesvědčivé.
12. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod
1 zákona č. 296/2017 Sb.).
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Otázka významu věci pro poškozeného přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení, které
bylo řízením kompenzačním, mělo standardní význam pro poškozeného (srov. bod 15
odůvodnění napadeného rozsudku). Při řešení této otázky se tak odvolací soud
neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu [srov. část IV
písm. d) Stanoviska, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30
Cdo 4320/2014].
19. Také otázka náležitostí výroku rozsudku, kterým soud poskytuje
poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě
konstatování porušení práva poškozeného (uvedená pod bodem 10), kterou
dovolatel pokládá za dosud neřešenou, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá. Touto otázkou se judikatura Nejvyššího soudu již zabývala a
dovodila, že ve výroku takového rozsudku musí být výslovně uvedeno, k porušení
kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo
269/2012, či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Jestliže tedy
odvolací soud konstatoval, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci
v přiměřené lhůtě (jež odpovídá způsobené újmě), od ustálené soudní praxe se
neodchýlil.
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani otázky
vlivu jednotlivých kritérií na závěr o nepřiměřenosti délky řízení a rozporu s
principem právní jistoty (uvedené v bodech 8 a 9), neboť na řešení takových
otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání
vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení
závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
21. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení
otázky formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délku řízení, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
22. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
23. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
24. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší
soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na
projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s
přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající
odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená
poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování
porušení daného práva. Rovněž ve Stanovisku (část V.) Nejvyšší soud s odkazem
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že
ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu
je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace
porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam
předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
25. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, Nejvyšší soud uvedl, že „samotné konstatování
porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy,
byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním
poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný,
a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout
psychickou sféru žalobce.“
26. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil také např. v
rozsudcích ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017, či ze dne 30. 5. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2531/2016.
27. Z výše uvedeného vyplývá, že aby bylo možno odškodnit nemajetkovou
újmu formou konstatování porušení práva, musí být splněn alespoň jeden ze dvou
předpokladů – buď musí být délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena
vlastním chováním poškozeného, nebo význam předmětu řízení pro poškozeného musí
být pouze nepatrný. V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že význam
řízení pro žalobce byl standardní, a poskytnutí zadostiučinění ve formě
konstatování porušení práva odůvodnil výlučně tím, že poškozený podstatnou
měrou přispěl k délce posuzovaného řízení.
28. K otázce chování poškozeného Nejvyšší soud v části IV b) Stanoviska
uvedl, že „[ch]ování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou
délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může
poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností
(např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze
obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování
provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným,
tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto
pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu
§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený
jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke
zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků
způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího
orgánu.“
29. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší
soud uvedl, že poškozený může přispět k prodloužené délky projednávání věci
podáním vadné či neúplné žaloby nebo jiného procesního úkonu, které si vyžádá
potřebu jeho opravení či doplnění, častými změnami předmětu sporu nebo
upřesněním či doplňováním svých podání (viz rozsudek ESLP ve věci Patta proti
České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 67). Může k délce řízení
přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků
či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné
nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu
právní řád poskytuje. Může také přispět k prodloužení řízení tím, že podá
žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat
k tíži (rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006,
č. 12605/02, § 69), nelze je ale přičítat k tíži ani státu (rozsudek ESLP ve
věci Vladimír Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, §
220), je-li na vzniklou situaci ze strany soudu adekvátně reagováno.
30. Odvolací soud založil svůj závěr o podstatném podílu žalobce na
délce řízení na dvou skutečnostech. Za prvé na skutečnosti, že žalobce v podání
označeném jako „oprava zjevných chyb v žalobě“ soudu sdělil, že žalobu podal k
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 chybně a že jeho úmyslem bylo podat ji u Obvodního
soudu pro Prahu 5, ačkoli ze samotných žalobních tvrzení takovýto úmysl dovodit
nelze, nýbrž naopak žalobce se v nich dovolává místní příslušnosti Obvodního
soudu pro Prahu 4 na výběr dané podle § 87 písm. b) o. s. ř. V návaznosti na
tento návrh pak Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou místní nepříslušnost. Za
druhé na skutečnosti, že žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, avšak nezaplatil soudní poplatek za dovolání a dovolací řízení tak
muselo být následně zastaveno. V této souvislosti však vůbec nehodnotil, zda
soud v posuzovaném řízení na vzniklou situaci adekvátně reagoval.
31. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, jak sdělení žalobce, že
žalobu podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 chybně, přispělo k prodloužení
celkové délky řízení, když současně odvolací soud (v bodě 17. odůvodnění
napadeného rozsudku) připustil, že Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou
místní nepříslušnost nesprávně. I když lze souhlasit s odvolacím soudem,
žalobce se nepochybně na délce řízení podílel tím, že nezaplatil soudní
poplatek za podané dovolání, bez dalšího tím není možné odůvodnit jeho zásadní
podíl na délce řízení v trvání 5 let a 4 měsíce.
32. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepostupoval zcela v
souladu se závěry shora citované judikatury. V projednávané věci dosud nevyšly
najevo okolnosti, s nimiž tato judikatura spojuje možný závěr, že jako
přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva, resp.
existence takových okolností se z napadeného rozsudku nijak nepodává. Jestliže
tedy odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení práva, aniž
by k tomu byly dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené, není jeho právní
posouzení správné.
33. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I když dovolatel omezil
rozsah dovolání částkou 99 999 Kč s příslušenstvím, nelze přehlédnout, že
předmětem odvolacího přezkumu byla pouze částka 63 750 Kč.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu