30 Cdo 336/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v
Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C
367/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 Co 423/2016-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 500 000 Kč jako
náhrady imateriální újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené
délce řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 367/1993,
které trvalo více než dvacet let a devět měsíců. Nemajetková újma měla mít
podobu dlouhodobé nejistoty z nekončícího soudního řízení, kdy požadovaná
částka sestávala ze základní sazby odškodnění a ze zvýšení za velký význam
řízení pro žalobkyni s ohledem na její věk, zdravotní stav a charakter řízení. Žalobkyně vyzvala žalovanou k mimosoudní formě vypořádání žalovaného nároku,
žalovaná požadavek žalobkyně na peněžité odškodnění odmítla, a ve svém
stanovisku konstatovala porušení práv žalobkyně a poskytla omluvu. V
posuzovaném řízení byli žalobkyně a její manžel žalovaní v rámci odpovědnosti
za schodek na svěřených majetkových hodnotách, kde nynější žalobkyně byla
žalována o částku ve výši 852 Kč s příslušenstvím a její manžel o částky ve
výši stovek tisíc korun. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který
rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím se zamítá a
že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud dále
rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve
výši 1 676 Kč. Soudy uzavřely, že ačkoliv v přezkoumávané věci se jedná o pracovní spor, je
třeba individualizovaně posuzovat tento konkrétní případ s důrazem zejména na
zákonné hledisko významu řízení pro poškozeného. V posuzované věci se jednalo o
drobný majetkový nárok zaměstnavatele vůči žalované jako zaměstnanci, navíc v
době, kdy žalovaná již u tohoto zaměstnavatele nepracovala a žádná újma v
jejích právech nehrozila. Zvýšený význam řízení pro žalobkyni z uvedeného
důvodu ani odvolací soud neshledal. Sama žalobkyně považovala za zvýšený význam
přezkoumávaného řízení skutečnost, že v něm byl žalován, a to o daleko vyšší
částky, její manžel, což mělo nepříznivý vliv na její psychiku a potenciálně
likvidační vliv na jejich společné jmění. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že určitá morální újma
žalobkyni vznikla nepřiměřené dlouhým řízením, nebylo však prokázáno, že by
založila zvýšený význam věci pro osobu žalované, jako správný se tak jeví i
závěr, že nesprávným úředním postupem způsobená míra zásahu do nemajetkových
práv žalobkyně nebyla nijak vysoké intenzity a dostačující formou
zadostiučinění v projednávaném případě bylo samotné konstatování porušení práva
podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jak ho žalovaná vyjádřila ve
stanovisku ze dne 11. 7. 2014 spolu s omluvou žalobkyni. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená
advokátem, včasným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka brojí proti určení výše a formy morálního zadostiučinění, když
namítá, že názor odvolacího soudu, že význam sporu pro žalovanou nelze
považovat za zvýšený pouze s odkazem na pracovněprávní charakter věci, je
chybný, neboť správnost opačné úvahy žalobkyně je podložena právním názorem
dovolacího soudu obsaženým ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, z kterého cituje „Typicky se jedná o trestní řízení
(zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž
předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména
řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního
stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany
státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního
pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).“ Odvolací soud se však od uvedeného
závěru neodchýlil, když se v napadeném rozhodnutí významem řízení pro žalobkyni
zabýval, a s ohledem na další okolnosti (zejména žalovanou částku 852 Kč s
příslušenstvím a skutečnost, že pracovněprávní vztah již před zahájením
posuzovaného řízení skončil) seznal jako dostatečné zadostiučinění konstatování
porušení práva a omluvu. Na otázce zvýšení či jiných úprav náhrady z důvodu sdílené nemajetkové újmy pak
rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně a její manžel
byli účastníky jednoho řízení, v němž ale byl každý žalován samostatně, přičemž
žalobkyně sama význam tohoto řízení ve vztahu k sobě pomíjí a zaměřuje se na
újmu, která mohla být způsobena jejímu manželovi a kterou mohla sdílet také
ona. Jestliže odvolací soud k takto pociťované újmě žalobkyně, skrze její vztah
k manželovi a jejich společné jmění manželů, při posuzování významu řízení pro
žalobkyni nepřihlížel, není jeho řešení této otázky v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně totiž tvrzenou újmu nepociťovala
v důsledku svého účastenství na řízení, nýbrž zprostředkovaně skrze svůj
hmotněprávní poměr k dalšímu účastníkovi řízení, manželovi, který byl žalován o
podstatně vyšší částku než ona. Je totiž zřejmé, že nebýt existence tohoto
právního poměru, takovou újmu by v důsledku nepřiměřené délky řízení
nepociťovala, neboť výsledek řízení (o zaplacení částky 852 Kč s
příslušenstvím) by její právní postavení nemohl nijak zásadně ovlivnit.
Z toho
vyplývá, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v
nepřiměřené délce řízení (ve vztahu k manželovi), a vznikem nemajetkové újmy na
straně žalobkyně (nad rámec újmy, kterou mohla sama pociťovat ohledně řízení
pro částku 852 Kč s příslušenstvím) je přerušena právním poměrem žalobkyně k
jejímu manželovi, neboť právě od trvání řízení proti manželovi žalobkyně svoji
újmu osobně odvozuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015). Dovolatelka dále ve svém podání cituje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, ze kterého vyplývá obecný
závěr, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka je nejdůležitějším
kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odvolací soud se však
posouzením významu řízení pro žalobkyni zabýval, a neodchýlil se tak od
rozhodovací praxe dovolacího soudu. K nesouhlasu dovolatelky s výší a formou zadostiučinění Nejvyšší soud dodává,
že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem
soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje
právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk,
přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně
aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Jakkoliv je poskytování peněžitého zadostiučinění v případě
nepřiměřené délky řízení pravidlem a navíc obecně pracovněprávní spory mají
typově zvýšený význam, nejeví se závěr odvolacího soudu o formě přiměřeného
zadostiučinění ani přes mimořádnou délku posuzovaného řízení jako zjevně
nepřiměřený.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje
zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze
pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. červenec 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu