30 Cdo 424/2018-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně O.
H., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Pellicova 29/8, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 72/2013, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15
Co 237/2017-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým
rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 25 C 72/2013-304, uložil žalované, aby
zaplatila žalobkyni částku 140 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok
I), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 948 551 Kč s
příslušenstvím, jakož i přesně specifikované části příslušenství z částky 140
000 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15
Co 237/2017-371, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Zaplacení uvedené částky se žalobkyně domáhala coby zadostiučinění nemajetkové
újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, spočívajícím v nepřiměřené
délce řízení o odškodnění za majetek zanechaný právními předchůdci žalobkyně na
území Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „posuzované řízení“), když toto řízení
bylo podle žalobkyně zahájené dne 30. 4. 1959 a ke dni podání žaloby (30. 8. 2013) nebylo doposud skončené. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti
té části potvrzujícího výroku, kterou odvolací soud potvrdil vyhovující výrok I
ve věci samé a výrok III o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné. Otázka, zda posuzované řízení trvá nepřetržitě od roku 1959 a jedná se tak o
řízení jediné, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
na tomto řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, jelikož jako počátek
posuzovaného řízení, za jehož nepřiměřenou délku žalobkyni náleží
zadostiučinění, stanovil den 12. 9. 2006, kdy byla správnímu orgánu
(Ministerstvu financí) doručena žádost žalobkyně o poskytnutí náhrady za
dotčený zanechaný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Otázka, zda je třeba na posuzované řízení v době od 12. 9. 2006 do data podání
žaloby v této věci (30. 8. 2013) nahlížet pro účely odškodnění jeho nepřiměřené
délky jako na řízení jediné, nebo zda se jedná o různá navazující řízení vedená
před různými státními orgány, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení
přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu že nepřiměřená
délka správního řízení může způsobit účastníku řízení nemajetkovou újmu, jde-li
o takové řízení, jež podléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních
věcí pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího
soudu odpovídá závěr, že v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení probíhajících postupně před správními orgány a soudy
je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení
dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 4728/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 2836/2017). Nejvyšší soud již v minulosti také postavil najisto,
že řízení o vydání náhrady za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny
podléhá Úmluvě a potažmo i stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen
„Stanovisko“ (k posuzování povahy restitučních řízení srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4351/2017). Odvolací soud se tak
nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud
řízení o žádosti žalobkyně ze dne 12. 9. 2006 posuzoval z hlediska jeho délky
jako jeden celek bez ohledu na to, že postupně probíhalo před správním orgánem,
soudy v režimu civilního soudnictví, Ústavním soudem a opětovně před civilním
soudem. Na tom nemohou nic změnit ani obsáhlé úvahy dovolatelky o povaze a
charakteru řízení podle části páté občanského soudního řádu. Ani otázka, zda je Ministerstvo financí správně určenou organizační složkou
příslušnou jednat v soudním řízení za stát podle § 6 odst. 3, 6 OdpŠk,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní
nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl ke shora uvedenému
závěru, že se na posuzované řízení vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jedná se z
pohledu Úmluvy a Stanoviska o „jedno“ řízení o jednom a témže nároku. Nejedná
se tak o případ objektivní (žalobou provedené) kumulace jinak samostatných
nároků, ohledně nichž za stát v řízení jednají různé úřady (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, jakož i
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva tam citovanou). Námitka
dovolatelky, že v řízení došlo k porušení práva „příslušné“ organizační složky
(Ministerstva spravedlnosti) na spravedlivý proces, neboť s ní nebylo jednáno,
tak nemá opodstatnění, stejně jako návrh na „přibrání“ této organizační složky
státu do řízení, k němuž dovolací soud jako k nepřípustnému nepřihlížel (§ 41a
odst. 3, § 243b o. s. ř.), protože podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu je soud podle § 21a odst. 1 o. s. ř. povinen správnou organizační složku
zjistit z úřední povinnosti a začít s ní jednat, aniž by vydával usnesení o
přibrání do řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004,
sp. zn.
33 Odo 67/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005). Rovněž při řešení otázky, zda je nárok žalobkyně promlčen, se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když se výslovně
přihlásil k závěru soudu prvního stupně, že promlčecí lhůta u nároku žalobkyně
na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení
nemůže uplynout, dokud není posuzované řízení skončeno. Tento závěr jednak
přímo vyplývá z § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, jednak je v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, podle níž lze přiměřené zadostiučinění přiznat i
tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §
13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno (srov. pátá
právní věta Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Dovolatelka při vznesení námitky promlčení zjevně
vycházela z nesprávného úsudku o tom, že posuzované řízení nelze pro účely
odškodnění jeho nepřiměřené délky posuzovat jako celek, neboť za počátek
promlčecí lhůty „ve vztahu k České republice – Ministerstvu financí“
dovolatelka považovala den po právní moci konečného rozhodnutí vydaného ve
správním řízení. Otázka, zda odvolací soud správně zhodnotil kritérium postupu orgánů veřejné
moci v posuzovaném řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vyšel
z toho, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď
jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování
zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy v řízení) [srov. bod IV ad c) Stanoviska, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod
číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Odvolací soud přitom
ve shodě se soudem prvního stupně shledal průtahy v posuzovaném řízení nejen ve
fázi správního řízení (proti čemuž dovolatelka brojí), ale též (a zejména) ve
fázi soudního řízení před tamějším soudem prvního stupně, což samo o sobě vede
k závěru, že toto kritérium je třeba hodnotit k tíži státu. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda za
první dva roky posuzovaného řízení měla žalobkyni náležet snížená (poloviční)
částka ze základní roční částky peněžitého zadostiučinění (z 15 000 Kč ročně),
neboť ani odlišné vyřešení této otázky by nevedlo k příznivějšímu výsledku
řízení pro dovolatelku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jak soud prvního stupně ozřejmil (a odvolací soud se k jeho
právním závěrům přihlásil), základní částka peněžitého zadostiučinění je v dané
věci zvyšována na základě hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk až
nad rámec toho, čeho se žalobkyně za uvedené období žalobou domáhala, avšak
soud vázaný petitem nemohl žalobní návrh překročit (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Konečně není dovolání přípustné ani v části, v níž směřuje proti nákladovému
výroku týkajícímu se náhrady nákladů řízení žalobkyně ve výši 54 102 Kč za
řízení před soudem prvního stupně. Otázka, zda žalobkyni náleží plná náhrada
nákladů řízení, ačkoliv převážný úspěch v řízení (měřeno porovnáním částky
žalobou požadované a částky přiznané soudem prvního stupně) měla dovolatelka,
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím
řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího
soudu, pokud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobkyni přiznal
plnou náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žalobkyně byla co do základu
nároku úspěšná a výše plnění záležela na úvaze soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný pod číslem
40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkaz dovolatelky na
nálezovou judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý, neboť žalobkyně neobchází
restituční zákonodárství tím, že by (totožný) nárok požadovala z titulu náhrady
újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž žalobkyně požaduje nárok jiný (náhradu
újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení), který ji ostatně náleží
zásadně bez ohledu na výsledek posuzovaného restitučního řízení. Další argumentace dovolatelky obsažená v jejím obsáhlém a podrobném dovolání
(např. část VI. Právní důsledky sloučení více řízení v jediné, s. 12-20
dovolání, nebo část XI. K charakteru přihlášky k soupisu majetku, s. 25-30
dovolání) již neobsahuje další samostatně formulované dovolací důvody, nýbrž
představuje právní rozbory dovolatelky, jimiž se snaží podpořit svůj procesní
postoj. Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá
o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.