30 Cdo 2836/2017-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyň a) N. V., narozené XY, bytem XY, b) Y. S., narozené XY, bytem XY, c)
V. R., narozené XY, bytem XY, d) T. H., narozené XY, bytem XY, všech
zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova
8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 525/15, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v
Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 5 327 732 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 92/2013, o dovolání žalobkyň a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č. j. 35 Co
475/2016-334, takto:
I. Dovolání žalobkyň se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se [spolu s nimi též původní žalobce e) J. N., který v průběhu řízení
zemřel a s ohledem na délku projednávání dědictví byl jeho nárok vyloučen k
samostatnému řízení] domáhaly zaplacení každá částky 1 331 933 Kč jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem
orgánů žalované v rámci postupu při odškodnění za majetek zanechaný na území
Zakarpatské Ukrajiny. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 89 250 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit
žalobkyni a) částku 1 242 683 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II
bod a)], zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni b) částku
1 331 933 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II bod b)], zamítl
žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni c) částku 1 331 933 Kč s
tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II bod c)], zamítl žalobu, aby byla
žalovaná povinna zaplatit žalobkyni d) částku 1 331 933 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím [výrok II bod d)], uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
a) na náhradě nákladů řízení částku 28 576,50 Kč (výrok III), uložil žalobkyním
b), c) a d) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč
(výrok IV) a rozhodl, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok V). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň, žalované a
vedlejší účastnice napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s
tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) náklady řízení společně a
nerozdílně s vedlejší účastnicí, ve vztahu mezi žalobkyněmi b), c) a d) a
vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok I),
uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobkyni a) společně a
nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 377 Kč (výrok II),
uložil každé ze žalobkyň b), c) a d) povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč; a rozhodl, že ve vztahu mezi
žalobkyněmi b), c) a d) a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně, zastoupené advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním co do výroků I a
II. Obě dovolání Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustná odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv,
o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání účastníků do výroků o náhradě nákladů řízení nejsou objektivně
přípustná podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovoláním napadenými
výroky, a to i v souhrnu za řízení před soudem prvního stupně i řízení
odvolací, bylo ve vztahu ke každému jednotlivému účastníkovi rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. První žalobkyněmi položená otázka, „Zda lze ve světle předchozí judikatury
Nejvyššího soudu považovat náhradové řízení podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. o
vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb.,
týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, za skončené neformálním přípisem z roku
1962, i když žalovaná dle požadavku veřejného ochránce práv v řízení
pokračovala a v řízení o náhradě nemajetkové újmy nebylo prokázáno ze strany
žalované, že by účastníci vnímaly toto řízení za skončené?“, přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť uzavřel-li odvolací
soud, že od doručení přípisu ze dne 19. 4. 1962 bylo právnímu předchůdci
žalobkyň i žalobkyním zřejmé, že žádná náhrada poskytnuta nebude a do 12. 5. 2005, tedy po dobu 43 let, žádné konkrétní řízení o odškodnění za majetek
zanechaný na Zakarpatské Ukrajině neprobíhalo, a tudíž nemohla v tomto období
vznikat žalobkyním ani jejich právnímu předchůdci újma z důvodu nepřiměřené
délky řízení, nijak se tím ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud již v usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz), vydaném v obdobné věci, mimo jiné konstatoval, že: „Napadené
rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že řízení vedené na základě vyhlášky
č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, podle přihlášky otce žalobkyně
k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947 (podané dle vládního nařízení č. 8/1947
Sb.), bylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, kterým
byla stanovena konkrétní výše náhrady s poukazem na to, že tímto se má celý
nárok právních předchůdců žalobkyně za vypořádaný… Po tomto datu zcela
nepochybně již žádné řízení fakticky neprobíhalo.“ Dále se v tomto rozhodnutí
uvádí, že je „zřejmé, že odvolací soud skončením řízení má na mysli jeho
faktický průběh, nikoliv právní závěr, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve
smyslu příslušných procesních předpisů, když sám připouští, že skončeno
bylo‚ třeba nikoli správně po formální stránce.“ Ani v citovaném usnesení
dovolací soud nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že původní náhradové řízení
bylo ukončeno v roce 1961 výměrem Ministerstva financí. Proti tomuto usnesení
byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 4061/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
nalus.usoud.cz), odmítnuta s tím, že: „Je pochopitelné, že se stěžovatelka
domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli
činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení,
jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena…“ Lze tedy uzavřít, že žalobkyněmi
vymezená právní otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a
odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem se od této rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil. V rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, na který samy
žalobkyně odkázaly, dovolací soud konstatoval, že „počátek a konec řízení z
hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení
dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě
ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné
nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako
trvající vnímá.“ Při interpretaci této právní věty je třeba přihlížet k
okolnostem, za kterých byla dovolacím soudem formulována. Dovolací soud ve
shora citovaném usnesení odkázal i na další svá rozhodnutí, tj. především na
své rozsudky ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, ze dne 24. 4. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, nebo na své usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30
Cdo 664/2013. Ve všech těchto dovolacích věcech šlo o situaci, kdy procesní
řízení svou délkou přesahovalo období, v němž mohl účastník vnímat nejistotu
ohledně jeho výsledku. Pokud v posledně zmíněném usnesení (ve věci 30 Cdo
664/2013) dovolací soud konstatoval, že újma spojená s nejistotou „může vznikat
jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá“, pak
podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy)
je stále probíhající řízení. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tak plyne,
že probíhající řízení je condicio sine qua non pro s ním spojený pocit
nejistoty. Pokud tedy takové řízení neprobíhá, a i sám účastník jej dlouhá
desetiletí považuje za skončené, byť s takovým výsledkem možná není vnitřně
smířený, nemůže mu vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně
výsledku takového řízení. Z uvedeného tak vyplývá, že ani takové řešení předestřené právní otázky, podle
kterého by řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské
Ukrajině nebylo řádně skončeno přípisem Ministerstva financí ze dne 19. 4. 1962, by nemohlo žalobkyním přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani druhá
žalobkyněmi položená otázka, „Zda lze při posuzování splnění podmínek pro
přiznání náhrady za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., pro
nepřiměřenou délku správního řízení podle vyhlášky č. 159/1959 Ú.
l., které
bylo zahájeno podáním přihlášky v roce 1947 a formálně dosud nebylo ukončeno,
vyloučit existenci nejistoty účastníků řízení ohledně výsledku tohoto řízení s
odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody?“, neboť na jejím
vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud v
rozhodnutí nekonstatoval, že s ohledem na společensko-politické poměry nemohly
být dotčené osoby ve stavu nejistoty ohledně výsledku náhradového řízení, nýbrž
vyložil, že nejistota nebyla dána s ohledem na okolnost, že právnímu předchůdci
žalobkyň bylo dopisem sděleno, že mu náhrada poskytnuta nebude. Pokud žalobkyně požadovaly, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku, že
účastníku řízení může vzniknout újma jen tehdy, pokud řízení trvá a účastník je
takto vnímá, neboť žalobkyně resp. jejich právní předchůdce byli v nejistotě
ohledně toho, zda v budoucnu získají zpět majetek zanechaný v Zakarpatské
Ukrajině, tak kromě jistě pochopitelného konstatování, že žalobkyně cítí
křivdu, zde nebyla předložena žádná právní argumentace, která by měla vést ke
změně rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rovněž dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Přípustnost
dovolání nemůže založit nesouhlas žalované s právním názorem odvolacího soudu,
že se v daném případě jednalo o obnovení původního řízení ukončeného v roce
1962, neboť i přes toto konstatování vyšel odvolací soud z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, když uzavřel, že od
doručení přípisu ze dne 19. 4. 1962 bylo právnímu předchůdci žalobkyň i
žalobkyním zřejmé, že žádná náhrada poskytnuta nebude a do 12. 5. 2005, tedy po
dobu 43 let, žádné konkrétní řízení o odškodnění za majetek zanechaný na
Zakarpatské Ukrajině neprobíhalo, a tudíž nemohla v tomto období vznikat
žalobkyním ani jejich právnímu předchůdci újma z důvodu nepřiměřené délky
řízení. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že v daném případě
obecné soudy nesprávně slučují v jeden celek řízení před správním orgánem,
řízení podle části V. o. s ř. a řízení vedené u Ministerstva vnitra podle
zákona č. 212/2009 Sb., neboť touto otázkou se Nejvyšší soud již zabýval v
rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem
113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal závěr, že
nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou
újmu, jde-li o takové řízení, jež podléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Pro řešení této otázky
je třeba zohlednit, 1) zda jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek,
který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci,
rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) zda má toto právo nebo
závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a 3) zda je právo nebo závazek, o
které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Na uvedený závěr Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn.
30 Cdo 1876/2014: „V případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a správními
soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní
řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skončení řízení dle § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. [o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále též „OdpŠk“)] nastává dnem právní moci posledního rozhodnutí v řízení.“ Z
citované právní věty se sice podává návaznost řízení před správními orgány a
následně před správními soudy (neboť v dané věci šlo právě o tento případ), z
odůvodnění rozhodnutí však je zřejmé, že rozhodující je splnění výše uvedených
podmínek, přičemž zda řízení pokračuje v linii civilního nebo správního
soudnictví již rozhodující není (srov. též Simon Pavel. Nepřiměřená délka
řízení a průtahy jako příčina vzniku újmy a její odškodnění – část 1. Bulletin
Stavební právo, 2017, č. 1, s. 31). Ostatně právě třetí podmínka
(soukromoprávní povaha práva či závazku z hlediska autonomního výkladu Úmluvy)
zásadně povede k tomu, že projednávaný nárok bude mít také soukromoprávní
povahu z hlediska českého práva, a tudíž bude řízení pokračovat v linii
civilního soudnictví. Odlišný závěr by znemožnil dostát požadavkům, jež na
posuzování délky řízení plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“). V posuzovaném řízení se žalobkyně domáhají vydání náhrady za zanechaný majetek
na území Zakarpatské Ukrajiny jejich právními předchůdci. Zda takové řízení
podléhá Úmluvě a přeneseně i stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, již Nejvyšší soud v minulosti
postavil na jisto, když dospěl ke kladnému závěru v obdobných případech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, též
rozsudek ESLP ve věci C. proti Slovensku a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Nemůže-li přípustnost dovolání založit nesouhlas žalované s posouzení řízení
jako jednoho celku, nemůže obstát ani její nesouhlas s právním posouzením
námitky promlčení, která se odvíjí právě od konce samostatně posuzovaného
správního řízení. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro posouzení otázky,
která organizační složka má za stát v řízení jednat. Tuto otázku Nejvyšší soud
vyřešil v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, v němž
konstatoval, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla
vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i
soudy (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), je úřadem příslušným jednat jménem státu
ve smyslu § 6 odst. 3 OdpŠk Ministerstvo financí. Uvedený závěr byl následně
potvrzen další judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2582/2017, ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 124/2017, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 47/2017, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4842/2017). Uvedená otázka tak byla rovněž v judikatuře
Nejvyššího soudu opakovaně řešena. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalované se závěrem dovolacího
soudu obsaženým v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015,
že přihláškou k soupisu majetku bylo na základě vyhlášky zahájeno náhradové
řízení. Důvody, proč přihláška z roku 1947 vedla k zahájení řízení, se Nejvyšší
soud obsáhle zabýval v žalovanou odkazovaném rozsudku, v němž mimo jiné
poukázal na požadavky Ústavního soudu kladené na postup soudních orgánů v
oblasti restitučních předpisů a nutnost vyvarovat se extrémnímu formalismu v
jejich rámci, přičemž rovněž odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu,
která v dané otázce vychází z téhož závěru (srov. nález Ústavního soudu ze dne
20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14). Dovolací soud tak neshledává důvod, aby
se od uvedeného závěru odchýlil. Otázka, zda z pohledu posouzení délky řízení
lze považovat řízení za zahájené již ke dni podání přihlášky v roce 1947, anebo
až ke dni účinnosti vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., vzhledem k závěru odvolacího
soudu, že za tuto část řízení žalobkyním zadostiučinění nepřísluší, není
rozhodující. Nejde tak o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí
záviselo. Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani nesouhlas žalované s posouzení
kritéria jednání poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Odkazuje-li žalovaná na skutková zjištění soudu prvního stupně (na straně 6
rozsudku soudu prvního stupně), pak pokud tam uvedené jednání žalobkyně a),
které mohlo prodloužit řízení v řádu desítek dnů, odvolací soud (ve spojení s
rozsudkem soudu prvního stupně) nijak nezohlednil při posouzení přiměřenosti
celkové délky řízení, které trvalo 11 let a 8 měsíců, a při stanovení výše
zadostiučinění žalobkyně a), nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, podle které se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení
a v návaznosti na něm i o případně výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená
v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové
délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.