30 Cdo 2595/2018-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní
věci žalobkyně A. L. Z., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrou
Veruňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Stráži 5, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
133 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
15 C 148/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 4. 10. 2017, č. j. 18 Co 246/2017-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 133 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 47 250 Kč s příslušenstvím, potvrdil
rozsudek co do částky 86 350 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vůči žalobkyni bylo dne 1. 6. 2007 zahájeno řízení o rozvod manželství, jež
bylo vedeno u Obvodního soud pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 195/2007. O rozvodu
manželství však nemohlo být rozhodnuto dříve, než byla vyřešena úprava práv a
poměrů k nezletilým dětem manželů, přičemž o tomto rozhodoval totožný soud pod
sp. zn. P 135/2007. Rozvodové řízení trvalo celkem přibližně 5 let a 6 měsíců,
když dne 22. 11. 2012 potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a
tímto řízení ukončil. Jak v opatrovnickém, tak v rozvodovém řízení probíhalo
řízení na dvou stupních soudní soustavy, a v opatrovnickém řízení musel být
rozsudek soudu prvního stupně pro vady zrušen a věc tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení, které trvalo ještě další dva roky. V opatrovnickém řízení navíc
soud musel opakovaně rozhodovat o návrzích na vydání předběžného opatření,
proti rozhodnutím o těchto předběžných opatřeních byla podávána odvolání, bylo
nutné řešit i problematiku styku otce s nezletilými, provádět důkaz znaleckým
posudkem a též rozhodnout o výchovném opatření vůči matce. Žalobkyně též s
prodlením požádala o ustanovení tlumočníka, v průběhu řízení měnila svá
procesní stanoviska a soud pro ni nechával zpracovávat tlumočnické překlady
rozhodnutí. Soud prvního stupně po právní stránce posoudil žalobu jako nedůvodnou, když
podle něj nebylo posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobkyni tak újma
nevznikla. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožnil. Uvedl, že je nutné
vzít v potaz nesprávný postup soudu prvního stupně, který ovlivnil délku
opatrovnického řízení, v důsledku čehož byla celková délka rozvodového řízení
nepřiměřená a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma, kterou považoval za nutné
odčinit v penězích. Při výpočtu výše zadostiučinění zvážil jednak procesní
složitost věci, jednak chování žalobkyně. Na základě výše uvedených skutkových
závěrů dospěl k tomu, že řízení bylo procesně složité, a proto výslednou částku
snížil o 10 %. Podle odvolacího soudu pak žalobkyně prodloužila posuzované
řízení svým postupem, když žádala o tlumočníka se značným prodlením a soud byl
kvůli tomu nucen odročit jednání. K celkové délce řízení též přispělo to, že
soud pro matku nechával zpracovávat tlumočnické překlady rozhodnutí. Z těchto
důvodů snížil výši zadostiučinění o 20 %.
Odvolací soud neshledal, že by řízení
mělo pro žalobkyni zvláštní význam, a to i vzhledem k jejímu prokazatelně
ambivalentnímu vztahu k výsledku řízení, neboť žalobkyně v průběhu rozvodového
řízení měnila svá procesní stanoviska: nejprve souhlasila s rozvodem, posléze
navrhovala zamítnutí návrhu na rozvod manželství a proti rozsudku o rozvodu se
odvolala. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále od dovolatelkou odkazované
judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jako dovolací důvod dovolatelka
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud pochybil, když
zkrátil výši zadostiučinění z důvodu procesní složitosti, jelikož ta byla
způsobena především podáváním opravných prostředků a žalobkyni nemůže být
kladeno za vinu uplatňování procesních prostředků, které jí k ochraně jejích
práv poskytuje právní řád. Dovolatelka je dále přesvědčena o skutečnosti, že
pokud odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky o 20 % z důvodu
zajištění tlumočnických překladů, nemůže být tato skutečnost kladena k tíži
žalobkyně, jelikož předmětné listiny překládal opatrovnický soud nad zákonný
rámec (zároveň odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 A
S85/05 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. 20/05). Dále nesouhlasí se
skutečností, že odvolací soud neshledal zvláštní význam rozvodového řízení pro
žalobkyni, jelikož se jedná o věc osobního stavu a má tak zvláštní význam. Též
rozporuje obecně to, že výše zadostiučinění není adekvátní a že odvolací soud
nezohlednil délku soudního řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění, které
rovněž trvalo déle než čtyři roky. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni
částku 133 500 Kč s příslušenstvím a náklady řízení před soudy obou stupňů,
případně aby napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Ohledně základu práva na náhradu nemajetkové újmy a přiznaného práva na
odčinění újmy ve výši 47 250 Kč s příslušenstvím dovolací soud uvádí, že
judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je
účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu
procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo
jemuž byla naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost
dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154). Ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu, co do části, kterou
byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 47 250 Kč s příslušenstvím, je proto
dovolání žalobkyně subjektivně nepřípustné, neboť je podáno proti té části
rozhodnutí, kterou bylo dovolatelce přiznáno právo a která tudíž vyzněla zcela
v její prospěch.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či
formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen
„OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu
ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své
konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost
věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník
může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat
opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici
procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány
veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži
poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v
řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá
dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné
posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v
řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o
dobu za řízení před další instancí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne,
že odvolací soud zohlednil uplatňování procesních prostředků pouze v rámci
kritéria procesní složitosti řízení, nikoliv v rámci kritéria jednání
poškozeného. Dané okolnosti tak posoudil jako objektivně vedoucí k prodloužení
posuzovaného řízení, aniž by tyto skutečnosti přikládal k tíži žalobkyně. Z
hlediska posouzení procesní složitosti řízení není podstatné, který z účastníků
řízení dané procesní prostředky uplatňoval.
Vedle toho je podle Stanoviska třeba zohlednit i další okolnosti provázející
konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky
tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a
různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké
posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska
aplikační i interpretační, přičemž, jak bylo uvedeno výše, musí být zvažována i
složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost
jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky
řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Namítá-li žalobkyně, že
opatrovnický soud i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedly, že se
nejednalo o skutkově složitou věc, není tento závěr nikterak v rozporu se
závěrem odvolacího soudu o procesní složitosti řízení, neboť v případě skutkové
složitosti a procesní složitosti jde o posouzení odlišných skutečností. Odvolací soud se tak v závěru o procesní složitosti řízení nikterak neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Chování poškozeného je Stanoviskem chápáno jako subjektivní kritérium, které
může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu
stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou
nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze
obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním – zde
jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování
poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c)
OdpŠk jím způsobené. Odvolací soud při zvažování tohoto kritéria vzal v úvahu
značné prodlení žalobkyně při podání návrhu na ustanovení tlumočníka, čímž
došlo k průtahu zaviněného žalovanou, nedopustil se tedy špatného výkladu
daného kritéria a aplikoval jej správně v souladu se Stanoviskem. Ačkoliv v
souladu se stanoviskem pléna Ústavního soud ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 20/05, není překlad soudních rozhodnutí součástí práva na spravedlivý
proces a jednání před soudem v mateřštině, nic neodporuje tomu, aby soud na
žádost účastníka k tomuto přistoupil a v rámci vstřícnosti a snahy o zajištění
komplexního spravedlivého postupu ve věci překlady soudních rozhodnutí
zajistil. Tím, že si žalobkyně tuto redundantní činnost sama vymínila, tak
mohla ovlivnit délku řízení, odvolací soud se tedy od zmíněného plenárního
stanoviska neodchýlil a při základních úvahách při posuzování kritéria chování
poškozené nevybočil z ustálené judikatury dovolacího soudu. Pokud jde o posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3
písm. e/ OdpŠk), Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází ze závěru, že význam
předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají
pro účastníky větší význam než řízení jiná. Může se jednat například i o věci
opatrovnické nebo věci osobního stavu (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
Význam předmětu řízení pro poškozeného
je však také dán okolnostmi konkrétního sporu, k čemuž Nejvyšší soud ve
Stanovisku poznamenává, že dotyčné typové hledisko nemusí „se zřetelem k
okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení
vyvráceno.“ V dovoláním napadeném rozsudku se odvolací soud vypořádal i s
předmětným kritériem a zhodnotil jej především po stránce skutkové, když uvedl,
že z provedeného dokazování vyplývá ambivalentní postoj žalobkyně k předmětu
řízení. Ani v tomto závěru se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, když otázku zvýšeného významu předmětu
řízení pro žalobkyni z hlediska typového zvažoval, avšak z důvodu skutkových
okolností v dané věci zvýšený význam neshledal. Dovolací soud ve své judikatuře také již opakovaně uvedl, že není v rozporu s
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pokud poškozenému národní soudy
přiznají nižší náhradu, než k jaké by dospěl Evropský soud sám, nesmí se však
jednat o nepřiměřeně nižší náhradu (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, příp. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Také se již zabýval otázkou
zvýšení zadostiučinění v případě nepřiměřené délky kompenzačního řízení. V
souladu s dispoziční zásadou civilních sporných řízení je na poškozeném, aby
požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu pozdního poskytnutí
zadostiučinění projevujícího se nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení
uplatnil, neboť soudy nemají povinnost k této skutečnosti přihlížet z úřední
povinnosti (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5189/2016). Tento nárok má poškozený uplatnit, jakmile začne celkovou délku
kompenzačního řízení pociťovat jako nepřiměřenou, a soud prvního stupně či soud
odvolací musí k tomuto uplatnění přihlédnout a vypořádat se s ním při svém
rozhodování. Jak však plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, namítne-li zvýšení odškodnění z tohoto důvodu
poškozený až v dovolacím řízení, není takový nárok uplatnitelný vzhledem k
jedinému dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení věci a
vzhledem k zákazu uplatňování nových skutečností ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Ze spisu však nevyplývá, že by daný požadavek dovolatelka uplatnila v rámci
řízení před soudem prvního stupně či v rámci řízení odvolacího. Ani tyto
námitky dovolatelky tedy nezakládají přípustnost dovolání. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.