U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce L. G., zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kosmova 961/20, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 26.110.098,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 222/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 62 Co 163/2012 – 143, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.
ÚS 29/11, je uvedené ustanovení zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012, k tomu viz i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), tedy tak, že dovolací soud, jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody ani otázka prokázání vzniku a výše škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Posouzení vzniku a výše tvrzené škody je posouzením skutkových otázek, nikoliv právním hodnocením věci. Stejně tak existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (vydání nezákonných rozhodnutí) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
K žalobcem tvrzené vadě řízení (rozsudek soudu prvního stupně a napadený rozsudek nesplňují podle názoru žalobce kritéria plynoucí z § 157 o. s. ř. a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod) nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Výjimkou jsou situace, kdy by se jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
V rozsahu, v jakém směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v nákladovém výroku, není dovolání přípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. František Ištvánek předseda senátu