30 Cdo 784/2011

30 Cdo 784/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobkyň a) M. P., a b) L. P., zastoupených Mgr. Miroslavem Burgetem,

advokátem se sídlem v Prostějově, T. G, Masaryka 11, proti žalované FAST MONEY

CORPORATION, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Výstavní 1928/9, identifikační

číslo osoby 25835858, zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v

Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o určení vlastnictví, vedené u Okresního

soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 140/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, č.j. 17 Co 298/2008-174, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, č.j. 17 Co 298/2008-174,

se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.

června 2008, č.j. 7 C 140/2007-113, určil, že (původní) žalobce a) a jeho

manželka M. P. jako žalobkyně b) „jsou vlastníky ve společném jmění manželů

domu č. p. 124 postaveném na st. pl. p. č. 34/1, zast. pl. p. č. 34/1 a pozemku

p. č. 1421/1 zahrada, zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro

Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 239 pro obec a k. ú.

B. u K.“ (dále již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů

řízení. Po provedeném řízení vzal mj. za prokázané, že dne 15. listopadu 2006

žalovaná poskytla žalobcům půjčku ve výši 640.000,- Kč, přičemž týž den

uzavřela s žalobci (převodci) také smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického

k předmětným nemovitostem. Tuto převodní smlouvu shledal soud prvního stupně

absolutně neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák., neboť se jednalo o tzv. propadnou

zástavu. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví

citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o

určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců zamítl, a dále

rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v

odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvedl, že v posuzované věci je

smlouvou o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva k předmětným nemovitostem

(dále též „převodní smlouva“) ze dne 15. listopadu 2006 zajištěno splnění

závazku žalovaných ze smlouvy o půjčce peněz uzavřené mezi účastníky téhož dne,

na jejímž základě půjčila žalovaná žalobcům částku 640.000,- Kč a žalobci se

zavázali vrátit půjčené peníze žalované ve lhůtě do 15. února 2007. V čl. IV

bodu 4.3. se účastníci dohodli, že pokud dlužníci (žalobci) řádně a včas

neuhradí zajišťovanou pohledávku v čl. I smlouvy, k přechodu vlastnického práva

k převáděným nemovitostem z vlastnictví žalované zpět do vlastnictví

(společného jmění) žalobců nedojde a ze zajišťovacího převodu se tak stane

převod trvalý. Žalovaná se poté stane výhradní vlastnicí předmětných

nemovitostí a je oprávněna s nimi disponovat tak, že je oprávněna uspokojit

svou zajištěnou pohledávku v její nesplacené výši prodejem převáděných

nemovitostí třetí osobě, a to např. formou veřejné dražby, výběrového řízení

nebo jinak podle uvážení žalované. V čl. IV bodech 4.5. a 4.6. si pak

účastníci sjednali, že žalovaná je oprávněna ponechat si výtěžek z prodeje

převáděných nemovitostí, a to až do výše zůstatku zajišťované pohledávky a

veškerých nákladů spojených s prodejem, přičemž žalobci mají nárok na vyplacení

vzniklého rozdílu (hyperochu). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně tuto

převodní smlouvu neshledal neplatnou. Konstatoval, že smlouva obsahuje všechny

zákonem stanovené náležitosti, vzájemná práva a povinnosti smluvních stran jsou

dostatečně podrobně upravena, přičemž ujednání o „trvalém“ převodu práva je

vlastně stanovením okamžiku, kdy vzniká právo věřitele uspokojit se z předmětu

převodu. Znění čl. IV bodu 4.3. smlouvy o zajišťovacím převodu práva

nevylučuje, aby smlouvou předpokládané důsledky splnění rozvazovací podmínky

(tj. úplné splnění závazku žalobců ze smlouvy o půjčce) nastaly i poté, co se

převod práv stal „trvalým“. Posuzovaná smlouva tak podle odvolacího soudu

neobsahuje žádná ujednání, která by mohla být posouzena jako ujednání o

propadné zástavě, neboť zde především chybí dohoda v tom smyslu, že vlastnické

právo přechází na věřitele (tj.

na žalovanou) až poté, co se žalobci jako

dlužníci ocitnou v prodlení se splněním svého závazku ze smlouvy o půjčce. K

probíhajícímu insolvenčnímu řízení na straně žalobců odvolací soud uvedl, že je

pro řízení v této věci zcela irelevantní a nebrání jejímu projednání, neboť k

převodu vlastnického práva k nemovitostem (podle převodní smlouvy ve prospěch

žalované) došlo již dne 15. listopadu 2006. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (prostřednictvím svého

advokáta) včasné dovolání, v němž uvedli, že jeho přípustnost odvozují z § 237

odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm (jak je zřejmé z jeho obsahu - § 41

odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval otázkou

platnosti předmětné smlouvy o půjčce, která je právním titulem zajišťované

pohledávky, ačkoliv tato byla uzavírána za nestandardních okolností a obsahuje

řadu ujednání odporujících zákonu. Tím, že soud prvního stupně zamítl pro

nadbytečnost žalobci navrhovaný důkaz výslechem svědkyně Sudové (jímž měly být

verifikovány okolnosti při uzavíraní smlouvy o půjčce) došlo k zatížení řízení

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právně

kvalifikační pochybení odvolacího soudu pak žalobci spatřují v nereflektování

nedostatků obsahových náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického

práva ze dne 15. listopadu 2006 [zejména bodu 4.3. cit. smlouvy obsahujícího

pouhé oprávnění (nikoliv povinnost) žalované předmětné nemovitosti prodat a z

výtěžku uspokojit svou pohledávku a hyperochu vyplatit žalobcům, což připouští

i možnost žalované si tyto nemovitosti ponechat], a to s přihlédnutím k

judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo

„dovolací soud“), kterou žalobci ve svém dovolání připomínají. Konečně žalobci

polemizují s právním závěrem odvolacího soudu stran probíhajícího insolvenčního

řízení, když mají za to, že řízení v této věci mělo být z uvedeného důvodu

přerušeno. Žalobci závěrem navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobců předně namítla, že

považuje dovolání žalobců za opožděně podané, a pro případ, že tomu tak není,

je shledává nedůvodným. Odvolací soud se otázkou platnosti smlouvy o půjčce

řádně zabýval, stejně jako předmětnou převodní smlouvu. Při rozhodování

vycházel i z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 495/2006, v němž

byly stanoveny obsahové náležitosti platné smlouvy o zajišťovacím převodu

vlastnického práva. Přezkoumávaná smlouva ze dne 15. listopadu 2006 všem těmto

judikovaným požadavkům dovolacího soudu vyhověla. Smlouva neumožňovala žalované

jinou formu uspokojení než prodej předmětných nemovitostí. Přitom z jednání

žalované lze úmysl předmětné nemovitosti prodat a uspokojit svou pohledávku

jednoznačně dovodit z prokázaného faktu, že měla proběhnout veřejná dražba

předmětných nemovitostí.

S názorem žalobců, že žalovaná má právo přihlásit svou

pohledávku do insolvenčního řízení a požadovat uspokojení ze zajištění,

žalovaná souhlasí. Souhlasí také s tím, že předmětné nemovitosti je oprávněna

prodat insolvenční správkyně a z výtěžku uspokojit pohledávku žalované. Tato

skutečnost ovšem nebrání soudu, aby projednal žalobu o určení vlastnictví. Protože skutkové i právní závěry odvolacího soudu považuje žalovaná za správné

a přiléhavé, v závěru svého vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání

žalobců jako nedůvodné odmítl. Z obsahu spisu a z insolvenčního rejstříku vyplývá, že Krajský soud v Brně

usneseními ze dne 2. července 2008, a to u (původního) žalobce a) pod č.j. KSBR

44 INS 1671/2008-A-16, a u žalobkyně b) pod č.j. KSBR 44 INS 1671/2008-A-20,

zjistil úpadek, povolil oddlužení žalobců a insolvenční správkyní ustanovil

JUDr. A. N., advokátku, přičemž navazujícími usneseními ze dne 31. října 2008,

a to u žalobkyně b) pod č.j. KSBR 44 INS 1671/2008-B-18 (změněném ve výroku II. usnesením téhož soudu ze dne 24. listopadu 2010, č.j. KSBR 44 INS

1671/2008-B-59), a u (původního) žalobce a) pod č.j. KSBR 44 (40) INS

1670/2008-B-19 [změněném ve výroku II. usnesením téhož soudu ze dne 24. listopadu 2010, č.j. KSBR 44 (40) INS 167/2008-B-69], schválil oddlužení

žalobců plněním splátkového kalendáře. Zmíněná insolvenční správkyně do soupisu

majetkové podstaty zapsala i předmětné nemovitosti (po smrti žalobce a/ je

přípisem adresovaným Krajskému soudu v Brně ze dne 30. ledna 2012 z tohoto

soupisu ve vztahu k žalobci a/ vyřadila), avšak bez uvedení důvodu, proč do

této podstaty zapsala nemovitosti, které podle stavu zápisů v katastru

nemovitostí jsou ve vlastnictví žalované. Protože v průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že žalobce a) dne 6. září

2011 zemřel, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. listopadu 2011, č.j. 30 Cdo

784/2011-238, rozhodl, že na straně žalující bude v dovolacím řízení

pokračováno se žalobkyněmi, které jsou uvedeny v záhlaví tohoto rozsudku. Nejvyšší soud dále uvážil, že vzhledem k obsahu soupisu majetkové podstaty ve

vazbě na § 409 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení

(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, lze v tomto dovolacím řízení

pokračovat a o podaném dovolání žalobkyň (dále též „dovolatelky“) rozhodnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a) konstatuje, že dovolání bylo podáno

včas (v tomto směru dovolací námitka žalované je nedůvodná, neboť pro žalující

stranu posledním dnem k podání dovolání bylo pondělí 2. srpna 2010, když tento

den byla zásilka obsahující dovolání původního žalobce a/ a tehdy žalobkyně b/

odevzdána poště k doručení - § 57 odst. 2, 3 o. s. ř.), osobami oprávněnými

(účastníky řízení), obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a o. s. ř.),

je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je rovněž (jak bude

rozvedeno níže) i důvodné. Vady (jiné vady) řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci a k nimž je povinen dovolací soud v případě, že dovolání je přípustné, při

přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přihlédnout (srov. §

242 odst. 3 o. s. ř.), zjištěny nebyly. Dovolací námitka dovolatelek, že soud

prvního stupně pochybil, pokud nepřistoupil k výslechu jimi navrhované

svědkyně, dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nenaplňuje. Relevanci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelky

předně spojovaly se závěrem, že předmětná smlouva o půjčce je neplatná pro

rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. V tomto směru ovšem právní

závěr odvolacího soudu o platnosti této smlouvy odpovídá zjištěným okolnostem. Lze snad doplnit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 1780/2010 [jež je pro veřejnost dostupné na internetových stránkách

Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz)] k otázce absolutní

neplatnosti smlouvy pro rozpor či obcházení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení

plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, vyložil, že „samo porušení

povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního

úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu shora

cit. zákona.“

Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. bylo dále pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu určující řešení otázky

platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným

nemovitostem, kterou účastníci, resp. původní žalobci a) a b) uzavřeli s

žalovanou dne 15. listopadu 2006. Dovolatelky z již shora vyložených důvodů

dospěly k závěru o absolutní neplatnosti této převodní smlouvy. Nejvyšší soud

této jejich dovolací argumentaci přisvědčuje. Účastníci smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným

nemovitostem, podle které M. P. a M. P. převádějí vlastnické právo k uvedeným

nemovitostem na žalovanou z důvodu zajištění specifikovaných pohledávek s

příslušenstvím, uzavřeli dne 15. listopadu 2006, přičemž inkriminovaný článek

IV. smlouvy [obsahující rozvazovací podmínku, práva a povinnosti při

(ne)splnění předmětných platebních povinností převodců] je tohoto znění

(poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud):

„IV. 4.1. Smluvní strany se dohodly, že ujednání, které je obsaženo v následující

větě, je ujednáním o rozvazovací podmínce. Smluvní strany se dohodly, že pokud

Převodci řádně a včas uhradí Zajišťovanou pohledávku uvedenou v čl. I. této

smlouvy, pak již nastalé právní účinky dle této smlouvy pominou a vlastnické

právo k Převáděným nemovitostem přejde zpět na Převodce. 4.2. V případě uvedeném v čl. IV. bod 4.1. této smlouvy je Nabyvatel povinen

poskytnout Převodcům potřebnou součinnost k tomu, aby Katastrální úřad pro

Olomoucký kraj,Katastrální pracoviště Prostějov, mohl provést záznam o zpětném

přechodu vlastnického práva k Převáděným nemovitostem zpět z Nabyvatele

na Převodce a to tak, aby v katastru nemovitostí byli na příslušném listu

vlastnictví Převodci opětovně zapsáni jako vlastníci Převáděných

nemovitostí. 4.3.

Smluvní strany se dohodly, že pokud Převodci řádně a včas neuhradí

Zajišťovanou pohledávku uvedenou v čl. I. této smlouvy, tak k přechodu

vlastnického práva k Převáděným nemovitostem z Nabyvatele zpět na Převodce

nedojde. Nabyvateli nevznikne povinnost uvedená v čl. IV. bod 4.2. této smlouvy a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane

převod trvalý, kdy Nabyvatel se poté stane výhradním vlastníkem

Převáděných nemovitostí a je poté oprávněn s Převáděnými nemovitostmi

disponovat tak, že je oprávněn uspokojit svou Zajišťovanou pohledávku

uvedenou v čl. I. této smlouvy v její nesplacené výši prodejem Převáděných

nemovitostí třetí osobě, a to např. formou veřejné dražby, výběrového řízení

nebo jinak dle uvážení Nabyvatele. 4.4. Převodci se zavazují uhradit Nabyvateli přímé náklady spojené s realizací

Převáděných nemovitostí dle čl. IV. bod 4.3. této smlouvy, zejména náklady

dražby ve smyslu ust. § 2 písm. m) zák. č. 26/2000 Sb., daň z převodu

nemovitostí, správní poplatky, inzerci, vypracování znaleckých posudků, náklady

na servis právních listin spojených s touto realizací a další přímé náklady. Převodci souhlasí s tím, aby si Nabyvatel s (z) výtěžku prodeje Převáděných

nemovitostí ponechal částku rovnající se těmto přímým nákladům. 4.5. Výtěžek z

prodeje Převáděných nemovitostí je Nabyvatel oprávněn si ponechat, a to až do

výše zůstatku Zajišťované pohledávky ke dni prodeje a veškerých nákladů

spojených s prodejem dle čl. IV. bod 4.4. této smlouvy. 4.6. Po uhrazení Zajišťované pohledávky a nákladů uvedených v čl. IV. bod 4.4. této smlouvy, mají Převodci nárok na vyplacení vzniklého rozdílu, tedy na

hyperrochu, a to ve lhůtě do 30 dnů poté,kdy bude v plné výši uhrazena kupní

cena za Převáděné nemovitosti.“

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Podle § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva

dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle druhého

odstavce téhož paragrafu smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena

písemně. V otázce výkladu smlouvy o zajišťovacím převodu práva (§ 553 obč. zák.)

sjednotil Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi i rozhodovací praxi soudů

nižších stupňů rozsudkem velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia

ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006, jenž je veřejnosti k dispozici

na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. V tomto rozsudku

formuloval Nejvyšší soud následující závěry:

1) Zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. se i bez

výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu

práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího

stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal); jde o úplatný převod

práva. 2) Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák.

nelze sjednat

jako fiduciární převod práva. 3) Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak

se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku

věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li

uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při

prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě

jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při

současném zániku zajištěné pohledávky. 4) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve

které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti

zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně

splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost

k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné

pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v

takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového

chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí

jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek

dlužníkova prodlení podstatou část kupní ceny. 5) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání,

podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a

vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání

(jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s

plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na

vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení

pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době

použity užitky vzešlé ze zajištění. Z hlediska dovoleného obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva je neplatné

(podle § 39 obč. zák.) ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva,

podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a

včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a

včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel

bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým

vlastníkem převedeného majetku. Uvažováno z obsahového hlediska vykazuje taková

smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě, jak ji má na

mysli ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. (srov. též právní názor vyslovený v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 728/2003, který byl

uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 15/2007). Obdobně je nutno pohlížet na takové ujednání, podle kterého by měl stejný

následek přivodit (v případě dlužníkova prodlení) jednostranný úkon věřitele

adresovaný dlužníku (např. oznámení, že si převedený majetek ponechá v trvalém

vlastnictví jako protihodnotu nesplacené pohledávky). Z pohledu uvedené judikatury závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o

zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi účastníky neobstojí.

Dohodly-li se

smluvní strany v článku IV bodu 4.3. (ve stručnosti uvedeno), že pokud převodci

řádně a včas neuhradí žalované (nabyvatelce) cit. převodem zajištěnou

pohledávku, ze zajišťovacího převodu práva se stane převod trvalý a žalovaná je

oprávněna s nemovitostmi disponovat, jedná se zjevně o nedovolené ujednání o

tzv. propadné zástavě, které je neplatné podle § 39 obč. zák. Na tom nic nemění

ani další obsah čl. IV bodů 4.3. až 4.6. smlouvy, neboť v něm byla sjednána

pouze možnost, resp. oprávnění (nikoliv povinnost) žalované (věřitelky)

předmětné nemovitosti zpeněžit včetně ujednání o tom, že se (pro takový případ)

převodcům - dlužníkům – v případě, že ke zpeněžení dojde ve vymezené lhůtě –

dostane hyperochy. Využití této možnosti bylo však ponecháno zcela na vůli

věřitele, ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že

nemovitosti nebudou v uvedené lhůtě zpeněženy, smlouva (v rozporu se zákonem)

neobsahuje a nebylo sjednáno ani to, jaký vliv na vlastnické právo věřitele

bude mít pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel

mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Jinými slovy a v

opačném gardu (z pohledu dlužníků) vnímáno – v případě prodlení by převodci

(dlužníci) vůči žalované (vzhledem k obsahu smluvních ujednání v převodní

smlouvě) neměli k dispozici (pro absenci právního důvodu) žádného právního

nástroje domáhat se po žalované zpeněžení takto zajištěných nemovitostí a

vyplacení hyperochy. Také pohlíženo touto optikou výkladu obsahu uvedené

převodní smlouvy zde prozařuje zjevný odklon od smyslu a účelu právního

institutu zajišťovacího převodu vlastnického práva a od shora judikovaných

závěrů dovolacího soudu. Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnily

dovolatelky po právu, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem,

odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta

první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Zatímco povaha věci ve stadiu dovolacího řízení umožňovala pokračovat v tomto

řízení, odvolací soud v dalším řízení zohlední dovolacím soudem judikovaný

právní názor, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §

80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci

náležejícího do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a

ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví, a že tedy nelze obcházet

zákonný postup při projednávání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě

podle § 80 písm. c) o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem

(spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud

neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví

bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je

nepřípustné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30

Cdo 2674/2007, a ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010, in

www.nsoud.cz).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i

o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.

s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. února 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu