USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 19 040 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 18 C 312/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2022, č. j. 56 Co 140/2022-292, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 16. 9. 2018 domáhá zaplacení částky v celkové výši 19 040 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která mu měla být způsobena trestním řízením a vzetím do vazby, jež zmařilo dojednávaný prodej pozemků zprostředkovávaný žalobcem, neboť žalobce byl z důvodu vazby nekontaktní a o předmětné pozemky se zajímala Policie ČR. Žalobce byl následně rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 T 10/2013, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2016, zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno, že se stal skutek uvedený v obžalobě.
2. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 4. 2022, č. j. 18 C 312/2018-278, zamítl žalobu o zaplacení částky 19 040 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 19 040 000 Kč od 25. 6. 2016 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II).
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 56 Co 140/2022-292, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobce prvně zakládá přípustnost dovolání na řešení právní otázky, zda rozhodnutí o koncentraci řízení ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. je v souladu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod za situace, kdy žalobce není zastoupen advokátem, ač by v okamžiku, kdy je o koncentraci rozhodováno, splňoval podmínky pro ustanovení advokáta podle § 30 o. s. ř., a to mj. z důvodu špatného zdravotního stavu, který je soudu znám, nemůže založit přípustnost dovolání. V obecné rovině se z ustálené judikatury dovolacího a Ústavního soudu podává, že koncentrace řízení podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. není v rozporu s ústavním pořádkem a sama o sobě nezasahuje do práva kteréhokoliv účastníka na spravedlivý proces (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3083/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1326/22, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1222/2020).
6. Jde-li o konkrétní námitku, jestli měl být žalobci ještě před koncentrací řízení ustanoven advokát podle § 30 o. s. ř. za situace, kdy soudu bylo známo, že jeho zdravotní stav nebyl „optimální“, a byl tak oslaben v možnosti zareagovat na poučení soudu o podstatě koncentrace podle § 118b odst. 1 o. s. ř. skrze označení skutečností a důkazů v jeho prospěch, je namístě konstatovat, že „nikoliv optimální“ zdravotní stav účastníka, jenž je plně svéprávný, sám o sobě nevede k úsudku o potřebě mu ustanovit opatrovníka z řad advokátů ve smyslu § 29 odst. 1 o.
s. ř.; zdravotní stav účastníka v těchto případech by měl být natolik zhoršený, že mu neumožňuje z důvodů nikoliv jen po dobu přechodnou účastnit se řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 883/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1721/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1249/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4078/2009). Jde-li o ustanovení zástupce z řad advokátů podle 30 odst. 2 o.
s. ř., může dojít k jeho ustanovení pouze k návrhu (§ 30 odst. 1 o. s. ř.).
7. Namítá-li tedy žalobce v rámci dovolání, aniž by upřesnil, jakým konkrétním zdravotním handicapem měl trpět v době, kdy nebyl zastoupen advokátem, a zejména jaký vliv toto údajné omezení mělo na jeho schopnost vnímat projevy a poučení soudu a reagovat na ně, není jeho námitka dostatečně specifická, aby dovolací soud mohl dovodit, že neustanovením opatrovníka z řad advokátů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Jestliže žalobce námitku svého nikoliv zcela optimálního zdravotního stavu způsobujícího jeho neschopnost jednat před soudem blíže během řízení neuplatnil a nedoložil, není na místě vyhodnotit úsudek odvolacího soudu o tom, že žalobce neustanovením zástupce z řad advokátů před koncentrací řízení nebyl zkrácen na svých procesních právech (odst. 6 dovoláním napadeného rozhodnutí), jako nesprávný.
Ani během řízení před odvolacím soudem již advokátem zastoupený žalobce nepředložil bližší tvrzení a doklady o tom, že by mu zdravotní stav v období od ukončení činnosti JUDr. Ilony Štrauchové (která zastupovala žalobce v době podání žaloby) do doby vzniku zastoupení JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem dne 4. 2. 2019 znemožňoval účinně hájit jeho zájmy před soudem. Naopak, v období, kdy žalobce nebyl zastoupen, se účastnil jednání soudu prvního stupně dne 28. 11. 2019, kde k dotazu soudu sdělil, že „doposud nemá ustanoveného zástupce, nicméně právní zastoupení ve věci má již předjednáno a domnívá se, že k příštímu ústnímu jednání již přijde společně se zástupcem“.
O okamžiku koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. byli účastníci řízení poučeni na jednání dne 28. 1. 2020. Žalobce soud ohledně svého zdravotního stavu informoval soud pouze v souvislosti s řízením o osvobození od soudních poplatků (jež mu bylo rozhodnutím ze dne 24. 9. 2019 přiznáno, o ustanovení zástupce žalobce nežádal) a následně dne 9. 3. 2020, kdy žádal soud o odročení jednání na dobu jednoho měsíce, přičemž této žádosti soud vyhověl. Z uvedeného se tedy podává, že informace podané žalobcem soudu prvního stupně a jeho chování tak zjevně nevyvolávalo potřebu postupu podle § 29 odst. 1 o.
s. ř.
8. Namítá-li dovolatel, že soudy nerespektovaly závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, když nezohlednily specifické okolnosti věci spočívající v negativních následcích způsobených přípravnou fází trestního řízení, nemůže tato jeho námitka přípustnost dovolání založit. Rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, když odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně žalobního tvrzení, že by mu v souvislosti s jakýmkoliv konáním orgánů činných v trestním řízení (včetně jejich činnosti před zahájením trestního stíhání) vznikla škoda spočívající v tom, že mu nevznikl nárok na provizi pozemků. Vznik škody nebyl podle odvolací soudu prokázán především (srov. podrobněji odst. 11 a násl. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) z důvodu, že město Nepomuk se od původního záměru prodeje pozemků za účelem výstavby fotovoltaické elektrárny odklonilo, pozemky v roce 2012 prodalo za účelem bydlení, a i společnost Antaris Solar s. r. o., jíž měly být pozemky prodány, od konce roku 2010 nerealizovala nové projekty v oblasti fotovoltaiky a od roku 2013 se této činnosti již nevěnovala.
9. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze provést výslech svědka s využitím videokonferenčního zařízení (namísto výslechu procesním či dožádaným soudem s osobní přítomností svědka) v případě, že má být zjištěno, zda svědek poznává nebo nepoznává osobu, která je účastníkem videokonference. Rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení uvedené otázky nezávisí, protože samotná okolnost, zda svědek L. Š. poznává nebo nepoznává žalobce, nebyla sama o sobě pro rozhodnutí ve věci samé zásadní. Rozhodující informací, kterou soud prvního stupně z výslechu svědka Šáchy prostřednictvím videokonference načerpal, bylo, že společnost Antaris Solar s.r.o., pro kterou měl žalobce zprostředkovat prodej pozemků, v době, kdy byl žalobce vzat do vazby (v roce 2013), již zřejmě o pozemek s ohledem na změnu náplně svého podnikání (kdy od konce roku 2010 nerealizovala nové projekty v oblasti fotovoltaiky a od roku 2013 se této činnosti již nevěnovala vůbec) neměla zájem (odst. 10 rozhodnutí soudu prvního stupně). Vzhledem k tomu, že dovolatel neuvádí jiný důvod (tj. ve vztahu k prokázání či neprokázání jeho konkrétního skutkového tvrzení), proč neměla být prováděna videokonference, nemůže ani tato jeho námitka přípustnost dovolání založit.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu