USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
Salabka, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Chlumova 313/6, identifikační číslo
osoby 01886363, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem
v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Stavební firmě JANDA, s. r.
o., se sídlem v Jablonci nad Jizerou č. p. 322, identifikační číslo osoby
25992813, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech,
Nádražní 24, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativa
pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní
665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem,
advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o zaplacení částky 3 978 945 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 117/2016, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.
12. 2019, č. j. 47 Co 172/2019-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované a vedlejší účastnici na
straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení každé částku 16 504 Kč do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupců.
Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastnicemi (výroky III a IV) a o náhradě nákladů řízení
státu (výroky V a VI).
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 1 252
320 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok) a rozhodl o
povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalované,
vedlejší účastnici i státu (druhý až šestý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání (podle jeho
obsahu pouze proti prvnímu výroku), jehož přípustnost spatřovala v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení celkem pěti otázek hmotného a procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (tři otázky), nebo jde o otázky, které dosud nebyly
vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu (dvě otázky). Přípustnost dovolání
odůvodnila též tvrzením, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý
proces. Měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a navrhovala jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Vedlejší účastnice na
straně žalované dovolání považovala za zjevně bezdůvodné a navrhla, aby je
Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka procesního práva, „zda je možné v rámci procesní obrany ze strany
žalované uplatnit úspěšně námitku nedostatku věcné legitimace žalobkyně poté,
co nastala po poučení soudem koncentrace řízení ve smyslu ust. § 118b o. s. ř.“ (první otázka), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť
oproti přesvědčení žalobkyně již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a
od tohoto řešení se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož poté, co
nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.,
účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové
rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva
povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní
povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost
tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo
se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn.
31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod
číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkázal též
odvolací soud). V této věci bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že právě jí vznikla
požárem rozestavěné stavby škoda, žalovaná v tomto směru povinnost tvrzení či
důkazní povinnost neměla. Pokud tedy žalobkyně ke své aktivní legitimaci v
žalobě tvrdila, že byla vlastníkem rozestavěné dřevostavby a investovala
prostředky do její výstavby, byla vyzvána soudem prvního stupně při jednání dne
21. 11. 2007 (poté, co při prvním jednáním byly účastnice poučeny o koncentraci
řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř.) k označení důkazů k prokázání tvrzení o
vlastnictví a k takovému tvrzení označila důkazy (k možnosti vylíčit rozhodná
skutková tvrzení a označit k nim důkazy na základě poučení daného podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. po koncentraci řízení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4497/2016, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), nebránila
koncentrace řízení žalované (ani vedlejší účastnici na její straně) popírat
správnost takového tvrzení žalobkyně (namítat nedostatek aktivní legitimace) a
vyjádřit se k důkazům, které žalobkyně označila. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka
žalobkyně prezentovaná jako procesní otázka (druhá otázka), při jejímž řešení
se měl podle žalobkyně odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (a měl tím též porušit její právo na spravedlivý proces), tedy
námitka, že „odvolací soud posoudil zjištěný stav jinak, než jak jej posoudil
soud I. stupně, přičemž neposkytl účastníkům možnost se k jeho právnímu názoru
vyjádřit, vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy, kdy tak v
souvislosti s tím absentuje i poučovací povinnost účastníka ze strany soudu ve
smyslu § 118a o. s. ř.“, a že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým
zjištěním, než jak byla zjištěna soudem prvního stupně, aniž by zopakoval
dokazování. Prostřednictvím této námitky žalobkyně ve skutečnosti nepředkládá dovolacímu
soudu k řešení otázku procesního práva, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí
řešil, ale vytýká odvolacímu soudu, že zatížil odvolací řízení vadou. Námitky
vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem
nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž
založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Vady
řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem, k jejich případné existenci by mohl
dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani námitka nedostatečného
odůvodnění právních úvah odvolacím soudem (nepřezkoumatelnosti jeho
rozhodnutí), prezentovaná v dovolání s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 1238/2013, jako otázka procesního práva (pátá
otázka). I prostřednictvím této argumentace žalobkyně ve skutečnosti
nepředkládá dovolacímu soudu k řešení otázku procesního práva, kterou odvolací
soud ve svém rozhodnutí řešil, ale namítá vadu řízení. Navíc právní závěry
odvolacího soudu o tom, že právo na převod vlastnictví rozestavěné stavby nemá
hodnotu finančních prostředků investovaných do takové stavby, jejichž
nedostatečné odůvodnění žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, nebyly pro posouzení
věci podstatné. Odvolací soud je zmínil pouze nad rámec svých úvah pro případ,
že by byla dovozena existence projevené vůle objednatele převést vlastnictví
rozestavěné stavby na žalobkyni. V rozhodnutí však vycházel ze zjištění, že
taková vůle projevena nebyla. K přípustnosti dovolání pak nemůže vést ani námitka žalované o porušení práva
na spravedlivý proces postupem odvolacího soudu odchylným od rozhodovací praxe
dovolacího soudu citované žalobkyní při formulaci druhé otázky, neboť odvolací
soud se tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva žalobkyně nedopustil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soud prvního stupně o průběhu
výstavby a o obsahu smlouvy o dílo a s jeho právním závěrem, že žalobkyně se
nestala vlastníkem rozestavěné dřevostavby. Oproti soudu prvního stupně však
dospěl k jiným skutkovým závěrům o obsahu dodatku ke smlouvě o dílo, z nichž
následně vycházel při právním posouzení aktivní legitimace žalobkyně, tj. při
závěru, že žalobkyně nebyla poškozenou požárem rozestavěné dřevostavby. Odvolací soud měl oproti soudu prvního stupně za to, že dodatek Smlouvy o dílo
uzavřený dne 3. 12. 2013 obsahující pouze text, že se ruší objednatel uvedený
ve smlouvě o dílo a nahrazuje se žalobkyní, neobsahoval projev vůle, z nějž by
vyplývala povinnosti původního objednatele převést jeho již existující
vlastnické právo k rozestavěné dřevostavbě na žalobkyni a že tato povinnost
nevyplynula ani ze žádného jiného důkazu. Vycházel přitom výlučně z hodnocení
listinných důkazů, přičemž i soud prvního stupně otázku aktivní legitimace
žalobkyně posuzoval pouze na základě hodnocení listinných důkazů. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že chce-li se odvolací soud odchýlit
od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě
bezprostředně před ním provedených důkazů, je nutno, aby takové důkazy sám
zopakoval (srov. například žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2180/2008). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je
však ustálena též v závěru, že důkaz listinou není třeba opakovat s ohledem na
jeho povahu a způsob jeho provedení, jež jsou odlišné od výslechu svědků či
účastníků (příp. znalce). Vzhledem k tomu, že se obsah listiny opětovným
přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou
znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz hodnotit jinak a dojít tak i k
jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (z četné rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu srov. například rozsudek ze dne 25. 2. 2014, sp. zn.
32 Cdo
2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 938/2005, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2401/2008, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, ze dne 25. 1. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011, ze dne
15. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1102/2013). V této věci byly předmětné listiny součástí spisu, jejich obsah (text) sám o
sobě nebyl sporný, byl účastnicím řízení znám, měly možnost se k nim vyjádřit v
předchozím průběhu řízení a sdělit svůj názor na to, zda z nich vyplývají
skutečnosti svědčící o aktivní věcné legitimaci žalobkyně. To také činily,
neboť žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na základě
vlastního hodnocení obsahu těchto listin zpochybňovala závěry soudu prvního
stupně a žalobkyně naopak v rámci vyjádření k odvolání prezentovala své
stanovisko, že z nich jednoznačně vyplývá vůle stran, kterou tvrdila. Opětovné
provedení těchto důkazů před odvolacím soudem způsobem podle § 129 odst. 1 o. s. ř. by na jejich obsahu nemohlo ničeho změnit. Nedošlo proto k tvrzenému
porušení práva na spravedlivý proces (srov. obdobně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. 7. 2021, III. ÚS 3275/20, jež je veřejnosti dostupné – stejně
jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). K závěru o porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces pak nemůže vést ani
její tvrzení o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a též o porušení
„zásady dvojinstančnosti“. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu (též Ústavního soudu) považováno takové
rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem
posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti
skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. například
nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem 134/2008
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, z rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu srov. například žalobkyní zmíněné rozsudky ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, a ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1225/2011, či rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo
2497/2013, a ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1426/2019). Vzhledem k výše zmíněnému obsahu odvolání žalované v této věci bylo všem
účastnicím zjevné, že předmětem posuzování odvolacího soudu bude mimo jiné
otázka vlastnického práva žalobkyně k rozestavěné dřevostavbě a též otázka, zda
byla sjednána povinnost objednatele díla k převodu vlastnictví na žalobkyni, z
jejíž existence soud prvního stupně dovozoval aktivní legitimaci žalobkyně. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjadřovala a k této rozhodné skutečnosti
uplatnila svou skutkovou i právní argumentaci.
Nemohla být proto následně
zaskočena (překvapena) skutečností, že odvolací soud při odvolacím přezkumu na
základě vlastního hodnocení obsahu právě těch žalobkyni známých listinných
důkazů, k nimž se vyjadřovala, přiklonil k závěrům, které se v podstatě
shodovaly s odvolacími námitkami protistrany, a že proto rozsudek soudu prvního
stupně změnil. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil,
že občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům
spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném
stupni. Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení,
ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního
stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu
odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené
rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení o náklady
odvolacího řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3046/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS
101/01). K závěru o porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces nevedou ani námitky o
nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem podle § 118a o. s. ř. Postup
podle 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci;
postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a důkazy pro objasnění skutkové
stránky věci, není třeba (i při případném jiném právním názoru soudu) k poučení
podle § 118a o. s. ř. přistupovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011). Odvolací soud nezaložil právní
posouzení věci na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k otázce
existence práva na převedení vlastnictví ke stavbě, byť v odůvodnění napadeného
rozhodnutí ne zcela přiléhavě použil formulaci „nebylo prokázáno“. Z obsahu
odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že na základě výkladu dodatku
ke smlouvě o dílo (s přihlédnutím k obsahu dalších listinných důkazů) měl za
to, že vůle stran k založení povinnosti objednatele převést na žalobkyni své
již existující vlastnické právo k rozestavěné dřevostavbě nebyla v dodatku
projevena. Zjistil tedy skutkový stav odlišně (opačně) od toho, jak jej v
průběhu řízení tvrdila žalobkyně a jak jej zjistil soud prvního stupně. V
odvolacím řízení tedy nenastala žádná z procesních situací, na něž míří
ustanovení § 118a o. s. ř.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nemůže založit otázka,
„zda v rámci uzavřené smlouvy o dílo může být aktivně legitimována k podání
žaloby na náhradu škody tato osoba, která smlouvu o dílo uzavřela, ale je
odlišná od vlastníka věci, kdy tato osoba škodnou událostí utrpěla újmu na svém
jmění“ (třetí otázka), podle žalobkyně dosud neřešená v rozhodovací praxi
dovolacího soudu, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil. Odvolací soud
nezjistil, že by žalobkyně utrpěla újmu na svém jmění, jak žalobkyně
předpokládá při formulaci této otázky. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve
smlouvě o dílo, v níž na základě dodatku ze dne 3. 12. 2013 vystupovala
žalobkyně v postavení objednatele, bylo sjednáno, že nebezpečí škod na
zhotovovaném díle nese zhotovitel od zahájení prací až do jejich dokončení a
předání díla. Investice vynaložené žalobkyní na předmět díla, který shořel před
jeho předáním, proto podle odvolacího soudu nebyly škodou žalobkyně, neboť v
tomto rozsahu jí svědčí pohledávka vůči zhotoviteli, který nesplnil svou
povinnost předat dílo za prostředky, které na jeho zhotovení od žalobkyně
obdržel.
Formuluje-li žalobkyně dále otázku, „zda postoupením smlouvy na její osobu, kdy
se stala novým objednatelem, na ni nebylo převedeno i právo domáhat se případné
náhrady škody na předmětu díla, jelikož postoupením smlouvy došlo k převodu
veškerých práv a povinností na ni jako nového objednatele“, pak ve vztahu k ní
v dovolání nevymezila žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených
v § 237 o. s. ř. K judikatuře dovolacího soudu se ve vztahu k této otázce v
dovolání nijak nevyjádřila. To stejné platí i pro tu část dovolání, v níž
žalobkyně zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a
vyjadřuje přesvědčení o svém vlastnickém právu k rozestavěné a následně požárem
zničené dřevostavbě, jež mělo vzniknout účinností dodatku ze dne 3. 12. 2013.
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího
důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou
považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce
kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře
Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že
dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov.
například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp.
zn. 32 Cdo 815/2019).
Ostatně v rámci této dovolací argumentace žalobkyně zjevně vychází z
předpokladu, že v dodatku ze dne 3. 12. 2013 byla projevena vůle k převodu
vlastnického práva na žalobkyni, případně k převodu práva na náhradu škody.
Skutkový závěr, že by dodatek obsahoval takové projevy vůle, však odvolací soud
neučinil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na
vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů
odvolacího soudu. Dovolací soud se přitom neztotožňuje s námitkou,
prezentovanou žalobkyní jako otázka procesního práva (čtvrtá otázka), při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2008 (žalobkyně v této souvislosti zmiňuje
též nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16), tím, že
část svých úvah založil na skutkových zjištěních, která mu neumožňovala
přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, neboť provedené důkazy hodnotil ve
zjevném rozporu s jejich obsahem. V posuzované věci dovolací soud neshledal
extrémní rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s obsahem důkazů
provedených v řízení, neboť zjištění odvolacího soudu o absenci projevu vůle v
dodatku ke smlouvě o dílo (či v dalších listinných důkazech) o povinnosti
objednatele převést vlastnické právo k rozestavěné stavbě na žalobkyni není v
extrémním rozporu s obsahem tohoto dodatku ani s obsahem jiných listinných
důkazů. Nenastala tedy situace předvídaná v žalobkyní zmíněných rozhodnutích a
námitky žalobkyně jsou fakticky pouhou polemikou s hodnocením důkazů odvolacím
soudem, která přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014
a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné (zčásti též jako vadné) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 11. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu