USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce D. R., narozeného XY, bytem XY, proti žalovaným 1/ Ing. Ludmile
Žáčkové, bytem ve Varnsdorfu, Studánka 291, PSČ 407 52, jako správkyni
konkursní podstaty úpadce V. B., narozeného XY a 2/ P. H., bytem XY,
zastoupenému JUDr. Janem Veselým, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 6,
Loutkářská 2416/2, PSČ 169 00, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 101/2004, o dovolání druhého
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j.
10 Cmo 6/2015-778, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 45 Cm 101/2004-695, Krajský soud v
Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“):
1/ Zastavil řízení o žalobě v části, kterou se žalobce (D. R.) domáhal vůči
žalovaným (1/ Jaroslavě Galentové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce V. B., a 2/ P. H.) určení pravosti těchto pohledávek:
a/ smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 5.835.000 Kč za dobu od 1. května 1998 do 19. října 2000,
b/ smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 6.100.000 Kč za dobu od 1. prosince 1997 do 30. dubna 1998 ve výši 921.000 Kč,
c/ smluvní pokuty ve výši 725.000 Kč, a
d/ smluvní pokuty ve výši 490.000 Kč (bod I. výroku). 2/ Určil, že žalobce má za úpadcem:
a/ pohledávku ve výši 5.095.000 Kč, s 26% úrokem z prodlení za dobu od 1. května 1998 do 20. října 2003,
b/ pohledávku z titulu 26% úroku z prodlení z částky 5.625.000 Kč za dobu od 5. února 1998 do 30. dubna 1998, a
c/ pohledávku z titulu 26% úroku z prodlení z částky 6.100.000 Kč za dobu od 1. prosince 1997 do 4. února 1998. vše pohledávky s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení označených staveb a
pozemků (bod II. výroku). 3/ Určil, že žalobce má za úpadcem pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši
0,1 % denně z částky 5.095.000 Kč za dobu od 20. října 2000 do 20. října 2003
jako pohledávku druhé třídy bez práva na oddělené uspokojení (bod II. výroku) a
zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal určení práva na oddělené
uspokojení této pohledávky ze zpeněžení označených staveb a pozemků (bod III. výroku). 4/ Zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal vůči žalovaným určení
pravosti těchto pohledávek:
a/ pohledávky ve výši 740.000 Kč s 26% úrokem z prodlení za dobu od 1. května
1998 do 20. října 2003,
b/ pohledávky z titulu úroku z prodlení ve výši 26 % z částky 475.000 Kč za
dobu od 5. února 1998 do 30. dubna 1998,
c/ pohledávky ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 740.000 Kč za dobu
od 20. října 2000 do 20. října 2003,
všechno pohledávek s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení označených
staveb a pozemků (bod III. výroku). 5/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku). 6/ Uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní
moci rozhodnutí částku 1.471,34 Kč (bod V. výroku). 7/ Uložil druhému žalovanému zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů
od právní moci rozhodnutí částku 1.471,34 Kč (bod VI. výroku). [2] Konkursní soud dospěl po provedeném dokazování ohledně bodu II. výroku k
následujícím závěrům:
[3] Žalobce pozdějšímu úpadci opakovaně poskytoval půjčky a poskytl mu zálohy
na koupi nemovitosti. [4] Dne 23. října 1997 uzavřel žalobce s pozdějším úpadcem dohodu (dále jen
„dohoda o narovnání“) podle ustanovení § 585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.), ve které potvrdili, že žalobce
má vůči pozdějšímu úpadci pohledávku v celkové výši 6,5 miliónu Kč, sestávající
jednak ze všech poskytnutých půjček ve výši 3.600.000 Kč a z poskytnuté zálohy
na koupi nemovitostí ve výši 2.900.000 Kč. Splatnost celé dlužné částky byla
stanovena do 30.
listopadu 1997 a pro případ prodlení s její úhradou byla
ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. [5] Po splacení části dluhu činil neuhrazený zůstatek k 1. květnu 1998
5.095.000 Kč. [6] V řízení nebylo prokázáno, že by smlouvy o půjčkách nebo dohoda o narovnání
byly lichevními smlouvami ve smyslu závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 [rozsudek je (stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu]. [7] Listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že pozdější úpadce
měl vícero podnikatelských aktivit. Nešlo tedy o nezkušenou osobu a nepřichází
v úvahu, že by žalobce mohl uzavírat s pozdějším úpadcem smlouvy zneužívaje
jeho nezkušenosti. Rozumová slabost úpadce nebyla tvrzena a nevyplývá ani z
provedeného dokazování. Rovněž nebyla prokázána úpadcova tíseň ani jeho
rozrušení. Pozdější úpadce se mohl obrátit i na jiné subjekty poskytující
finanční služby a své krátkodobé nedostatky likvidních prostředků řešit
půjčkami a úvěry od takových jiných subjektů; nebylo tvrzeno, ani v řízení z
ničeho nevyplynulo, že by se pozdější úpadce nacházel v situaci, která
omezovala jeho možnost volby poskytovatele finančních služeb. Jestliže si
pozdější úpadce postupně přivodil úplnou finanční závislost na žalobci (jak
tvrdil druhý), pak si tento stav přivodil sám tím, že s žalobcem stále uzavíral
další smlouvy a půjčoval si od něj další finanční prostředky. Nepřiměřený
nátlak žalobce vůči pozdějšímu úpadci nebyl zjištěn ani šetřením policie. [8] Neobstojí též tvrzení druhého žalovaného, že tíseň pozdějšího úpadce byla
dána pohrůžkou žalobce, že realizuje již dříve uzavřenou kupní smlouvu (o
převodu nemovitostí). Pozdější úpadce mohl od kupní smlouvy odstoupit a jako
vlastník vícero nemovitostí, podnikatel a společník v právnických osobách,
zajisté měl, nebo byl schopen si opatřit (např. u jiného advokáta), dostatek
relevantních informací o tom, jak dosáhnout toho, aby mu žalobce nemohl hrozit
kupní smlouvou nevloženou do katastru nemovitostí. Vzhledem k osobě pozdějšího
úpadce a jeho zkušenostem s podnikáním a s nemovitým majetkem pouhá pohrůžka
realizací uzavřené kupní smlouvy nemohla vyvolat u pozdějšího úpadce tíseň
takové intenzity, aby šlo o lichevní smlouvu. [9] K finanční likvidaci pozdějšího úpadce (tvrzené druhým žalovaným) vedla
především skutečnost, že si půjčil příliš velké množství finančních prostředků
a neudělal si dostatečně kvalitní podnikatelskou rozvahu. Druhým žalovaným
namítaný žalobcův systém směnek, zástavních práv apod. nevybočuje z obvyklých
způsobů zajišťování pohledávek subjekty podnikajícími v oblasti poskytování
finančních prostředků formou půjček a úvěrů. [10] Pozdější úpadce vstupoval do smluvních vztahů s žalobcem opakovaně,
poměrně často, po dobu více let, a to i v době, kdy již musel být dostatečně
obeznámen se způsoby půjčování finančních částek žalobcem.
Potřeboval-li
pozdější úpadce stále získávat půjčky pro financování svých podnikatelských
aktivit a vstupoval-li dobrovolně nadále do dalších smluvních vztahů s
žalobcem, pak na sebe dobrovolně bral riziko z toho vyplývající; takovému
jednání nelze přiznat právní ochranu. Lichvu nepotvrdily ani výslechy svědků K. B. (dále jen „K. B.“), T. K. (dále jen „T. K.“), J. N. (dále jen „J. N.“) a P. M. (dále jen „P. M.“). Výpověď úpadce, podporující obranu druhého žalovaného co
do lichvy, tak nebyla v řízení podpořena jiným svědectvím. [11] Smlouvy o půjčkách ani dohoda o narovnání proto nejsou neplatné. Požadované úroky pak odpovídají nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se
stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a
kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. [12] Smluvní pokutu, kterou žalobce uplatnil za období 3 let před prohlášením
konkursu na majetek úpadce, posuzoval konkursní soud podle ustálených
judikatorních závěrů jako jsou obsaženy např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, nebo v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, přičemž ji vyhodnotil jako
přiměřenou a nikoli rozpornou s dobrými mravy. Přitom vycházel ze skutkových
zjištění v dané věci o tom, že pozdější úpadce se před uzavřením dohody o
narovnání dostával do prodlení s plněním finančních závazků vůči žalobci. Při
sjednání smluvní pokuty tak žalobce oprávněně mohl požadovat výši, jež by
pozdějšího úpadce dostatečně stimulovala ke včasnému splnění závazku. Pozdější
úpadce byl podnikatelem s hodnotným majetkem, který sám půjčoval finanční
částky dalším osobám a byl tedy osobou v této oblastí dostatečně zkušenou a
schopnou vyhodnotit před uzavřením smlouvy sjednané smluvní podmínky včetně
sjednaných sankcí za nedodržení smluvního závazku. Ani vzhledem k výši dluhu
není sjednaná smluvní pokuta nepřiměřená. [13] Neprovedení dalších navrhovaných důkazů odůvodnil konkursní soud tím, že:
1/ Zjištění motivace k popření pohledávky žalobce výslechem původní druhé
žalované Z. K. (dále jen „Z. K.“) není pro daný spor rozhodné. 2/ Dokazování záznamem výpovědí pozdějšího úpadce, P. M. a P. K. (dále jen „P. K.“) na CD nosiči je nadbytečné, jelikož vzhledem k zásadě přímosti má větší
relevanci výslech těchto osob, jenž byl v řízení proveden. 3/ Dokazování listinami ze spisu konkursního soudu sp. zn. 45 Cm 100/2004,
listinami ze spisů Okresního soudu v Mostě sp. zn. 39 C 74/2009 a sp. zn. 11 C
236/2006 a listinami z označeného policejního spisu je nadbytečné, jelikož
tvrzení druhého žalovaného, která těmito důkazy měla být prokázána, se
nevztahují k předmětu sporu. Druhý žalovaný nadto přes výzvu soudu ani
neoznačil listiny, které z těchto spisů navrhuje k důkazu,
4/ Provedení důkazu výslechem svědků T. U. (dále jen „T. U.“), J. Ř. (dále jen
„J. Ř.“), P. V. (dále jen „P. V.“), K. F. (dále jen „K. F.“) a výslechem
svědkyně S. (dále jen „svědkyně S“) brání zákonná koncentrace řízení. Osoby T. U., J. Ř., P. V.
a K. F. zmiňuje ve svém podání z 19. února 2008 (doručeném
soudu 20. února 2008) pozdější úpadce, přičemž z odvolání druhého žalovaného ze
dne 14. dubna 2008 (č. l. 252 a 268) vyplývá, že obsah onoho podání znal
(dokonce je mylně označil jako vlastní podání). Provedení důkazu výslechem
označených osob je nadto nadbytečné (u T. U., J. Ř. a P. V. s ohledem na
dostatečné dokazování listinami). [14] K odvolání druhého žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 10 Cmo 6/2015-778:
1/ Potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech II., IV. a VI. výroku (první
výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok). [15] Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí uzavřel, že se
ztotožňuje se skutkovými a právními závěry konkursního soudu a v podrobnostech
na ně odkazuje. K odvolacím námitkám pak přičinil následující závěry:
[16] Konkursní soud řádně odůvodnil, proč neprovedl (další) navržené důkazy,
jimiž druhý žalovaný hodlal prokázat, že žalobce uzavíral lichevní smlouvy i v
jiných případech (s jinými osobami). Prokázání této skutečnosti ovšem nemá
přímou vazbu (souvislost) s předmětem tohoto řízení, tedy s tím, zda žalobce
uzavíral lichevní smlouvy s pozdějším úpadcem. Odvolací soud je proto stejně
jako konkursní soud názoru, že např. návrh na provedení důkazu listinami ze
spisu konkursního soudu sp. zn. 45 Cm 105/2004 [šlo o řízení o incidenční
žalobě P. V., na něhož měl žalobce (podle druhého žalovaného) fiktivně převést
pohledávky za účelem vytvoření dalšího věřitele v konkursním řízení] se
nevztahuje k předmětu sporu v projednávané věci, nehledě k tomu, že např. důkaz
listinami z policejního spisu byl proveden. [17] Ostatně, to že šlo o nadbytečné důkazy, potvrzuje obsah odvolání, z něhož
plyne, že i podle již provedených důkazů vykazují smlouvy o půjčce znaky
lichevních smluv, respektive, že žalobce poskytoval takové půjčky i řadě
dalších fyzických a právnických osob, jakož i vyjádření druhého žalovaného při
odvolacím jednání (podle něhož sice soud pochybil, neprovedl-li další
navrhované důkazy, nicméně i z takto neúplného dokazování bylo lze dovodit, že
pohledávka žalobce je založena na lichevních smlouvách). [18] Existence zástavní smlouvy (ve prospěch žalobce) k majetku, jehož hodnota
násobně přesahovala celkovou částku všech kumulovaných půjček, nesvědčí o
finanční tísni pozdějšího úpadce. Půjčky byly poskytovány od roku 1994 a kupní
smlouva z 23. ledna 1997 byla zrušena 3. března 1997. Poukaz na závěry usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2000, sp. zn. 3 To
904/99 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, část trestní), nemá odvolací soud za přiléhavý vzhledem ke
skutkovým odlišnostem případu. [19] Nadto po zrušení kupní smlouvy uzavřeli pozdější úpadce a žalobce dohodu o
narovnání (již měl konkursní soud za určující pro určení pravosti a výše
pohledávky), podle jejíhož článku V. upravili dohodou veškerá vzájemná práva ze
smluv o půjčce.
Dosavadní závazek narovnáním zaniká a je nahrazen závazkem
novým, který vyplývá z narovnání. Judikatura představovaná např. rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, přitom
dovozuje, že podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního
(narovnávaného) právního vztahu. V poměrech této věci přitom nebylo zjištěno,
že by dohoda o narovnání byla neplatná z důvodů obsažených v ustanovení § 586
obč. zák., jak bylo připuštěno ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu (jde o
rozsudek ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010, jímž Nejvyšší soud
zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci a vrátil věc odvolacímu
soudu k dalšímu řízení). [20] Při úvaze o přiměřenosti výše sjednané pokuty je třeba posoudit, zda
odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou
majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti. Závěr o přiměřenosti výše smluvní pokuty závisí i na úvaze, zda je smluvní
pokuta sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné, výši, a jaký je vzájemný
poměr původní a sankční povinnosti (je třeba přihlédnout i k výši zajištěné
částky). Zároveň je třeba posoudit, zda pokuta přiměřeně zabezpečuje věřitele
proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v
daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat. [21] Smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení je v
daném případě akceptovatelná a přiměřená a její výše nepřekračuje účel smluvní
pokuty. V dané věci byla smluvní pokuta koncipována tak, že její výše byla plně
závislá na době prodlení. [22] Co do přiměřenosti výše je třeba hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou
pevně stanovenou částkou a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za
stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši
několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění
všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na
poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v
takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů
prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní
pokuty výše zajištěné pohledávky (nebo ji několikanásobně převýší) v důsledku
dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat
z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je
nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by
své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné
nepřiměřenosti výše smluvní pokuty). [23] Poukaz na „usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33
Odo 904/99“ (míněn zřejmě dovolatelem následně zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, když usnesení uvedené
spisové značky a data neexistuje), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, má odvolací soud za nepřiléhavý vzhledem
ke skutkovým odlišnostem oněch případů. [24] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve
znění účinném do 31. prosince 2007, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený
v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [25] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel soudům nižších stupňů
především vytýká nesprávnost závěru o nadbytečnosti jím navržených důkazů,
akcentuje (i ve vazbě na závěry obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
soudu z 26. září 2012), že zamítnutí jím navržených důkazů vylučuje možnost
založit rozhodnutí na závěru, že určité skutečnosti neprokázal (že o nich
neunesl důkazní břemeno). [26] Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že se bez bližšího odůvodnění
(vzhledem k odvolacím námitkám) ztotožnil s právními závěry konkursního soudu,
že dokazování výslechem (dovolatelem navržených) svědků T. U., J. Ř, P. V., K. F. a svědkyně S je nepřípustné, vzhledem k tzv. zákonné koncentraci řízení, jež
nastala při prvním ústním jednání, jež se konalo dne 23. ledna 2008. Dovolatel
míní, že v konkurenci dvou různě nastavených koncentračních lhůt (podle § 118b
o. s. ř. a podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) se při absenci poučení dle § 118a
o. s. ř. při jednání 23. ledna 2008 a po následném zrušení původních rozhodnutí
obou soudů o věci samé prosadí ta, která uplyne později. Přitom dále poukazuje
na závěry formulované k ustanovení § 118b o. s. ř. (co do vymezení „prvního
jednání“) v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod
číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013“) [
který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný
i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. K tomu jednak namítá, že v
předvolání k jednání konanému dne 23. ledna 2008 se mu nedostalo řádného
poučení o koncentraci řízení, jednak uvádí, že v průběhu onoho jednání
nepostupoval soud způsobem předepsaným ustanovením § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. [27] Dovolatel rovněž poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku
z 26. září 2012 zdůraznil, že: „Kdyby se dovolatelem nabízenými důkazy
prokázalo, že vskutku šlo o půjčky lichvářské, pak by se (při nikým
nezpochybněném zjištění, že právě tyto půjčky byly předmětem narovnání) tvrzený
důvod neplatnosti půjček mohl případně prosadit i jako důvod plné nebo částečné
neplatnosti dohody o narovnání (srov. i § 586 obč. zák.)“. Odvolacímu soudu
dovolatel v této souvislosti vytýká, že své rozhodnutí založil též na závěru,
že „podmínkou platnosti dohody narovnání není existence původního
(narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody“, tedy že podmínkou
platnosti předmětné dohody o narovnání nebyla „platnost“ smluv o půjčkách,
respektive jejich neplatnost coby lichevních půjček hlediska § 586 obč.
zák., a
že polemizuje s opačným závěrem kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. Dovolatel
má za to, že závěr o lichvářské povaze půjček, jež byly předmětem narovnání, by
v návaznosti na ustanovení § 586 odst. 2 obč. zák. vylučoval dobrou víru
žalobce. [28] K vlastnímu posouzení toho, zda smlouvy o půjčce mohly být lichevními
smlouvami, dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěry (jimiž jednak
přitakal závěru konkursního soudu, že pozdější úpadce si úplnou finanční
závislost na žalobci přivodil sám, jednak doplnil, že existence zástavní
smlouvy k majetku, jehož hodnota násobně přesahovala celkovou částku všech
kumulovaných půjček, nesvědčí o finanční tísni, a že kupní smlouva uzavřená 23. ledna 1997 byla zrušena 3. března 1997) se (nesprávně) netýkají subjektivních
pohnutek pozdějšího úpadce k uzavírání smluv o půjčce. [29] Dovolatel napadá rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého je smluvní
pokuta sjednaná denní sazbou ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den
prodlení přiměřená (po právu), dovozuje, že takto sjednaná smluvní pokuta je
neplatná pro rozpor dobrými mravy (§ 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.). Pro naplnění
uhrazovací funkce smluvní pokuty je totiž třeba, aby její výše představovala
souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě
očekávat v důsledku porušení zajištěné povinnosti. Převyšuje-li výrazně výši
skutečně vzniklé škody, je výše smluvní pokuty nepřiměřená a ujednání o ní je
pro rozpor s dobrými mravy neplatné (potud dovolatel poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2776/2008). Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že podle těchto zásad
nepostupoval. S přihlédnutím k době prodlení, za které je smluvní pokuta
uplatňována, dovolatel dále poukazuje (s akcentem na to, že od splatnosti
pohledávky zajištěné smluvní pokutou uplynulo 16 let) na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010 co do závěru, že: „Smluvní pokuta za opožděnou
úhradu faktury, která byla vystavena před 15 lety, již zcela postrádá svůj
zajišťovací charakter, protože výpadek úhrady uvedené faktury již musel původní
oprávněný dávno vyřešit (…) a u žalobce se původní zajišťovací funkce smluvní
pokuty transformovala jen do čistě finančního plnění, které zbaveno svého
původního smyslu vede jen k přesunu finančních prostředků od žalovaného k
žalobci.“
[30] Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
[31] V průběhu dovolacího řízení původní první žalovaná zemřela (17. prosince
2017) a usnesením ze dne 20. prosince 2017 (vykonatelným téhož dne) ustanovil
konkursní soud novou správkyní konkursní podstaty úpadce Ing. Ludmilu Žáčkovou,
se kterou Nejvyšší soud dále jednal jako s první žalovanou.
[32] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci
[33] Dovolatel vymezuje v dovolání rozsah, v němž napadá rozsudek odvolacího
soudu, tak, že rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního
soudu v bodech II., IV. a VI. výroku, napadá „v plném jeho rozsahu“ (článek I. odst. 1 dovolání). Dovolání tedy směřuje proti celému prvnímu výroku napadeného
rozhodnutí, včetně té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
konkursního soudu v bodě IV. výroku o nákladech řízení a v bodě VI. výroku o
povinnosti dovolatele k náhradě nákladů řízení státu. V tomto rozsahu Nejvyšší
soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §
243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [34] Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě II. výroku (tedy ve
vyhovujícím výroku o věci samé), může být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem
b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak,
že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti
svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. [35] Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. [36] Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací
přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež
způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z
pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda
dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně
uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění
(zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). [37] Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř.
dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s
dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). [38] K závěru o nepřípustnosti dovolání lze ve vztahu k jednotlivým dovolacím
námitkám uvést následující:
I. K zákonné koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. (v rozhodném znění) a k
poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. [40] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v těchto závěrech:
[41] Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen
takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného
práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní
povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost
tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo
se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu (R 98/2013). [42] Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích
účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k
dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo
dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení (R 98/2013). [43] „První jednání“ lze pokládat ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1, věty
druhé, o. s. ř. za „skončené“ jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň
všechny úkony uvedené v ustanoveních § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. (R 98/2013). [44] Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud
poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz,
nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně
nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného
tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a
jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve
věci úspěšný (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný
pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [45] Nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, nebrání
ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby účastník rozhodné skutečnosti
vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení
i poté, kdy koncentrace nastala (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu
2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). [46] Vztah ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a ustanovení § 118b
odst. 1 o. s. ř. (jejich korelaci) lze (…) popsat tak, že ustanovení § 118a
odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.
míří na případy, kdy se v průběhu jednání ukáže, že
účastník dosud nesplnil svou povinnost tvrzení, popřípadě povinnost důkazní, a
ukládá pro takový případ soudu, aby účastníka vyzval k doplnění jeho tvrzení,
popřípadě k označení důkazů, a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy
(tj. o neunesení příslušného procesního břemene). Z ustanovení § 118b odst. 1
o. s. ř. pak pro takovou procesní situaci vyplývá, že soud smí – též v tomto
ohledu – přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na
základě poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. učinil do
skončení příslušného roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do
uplynutí lhůty, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta (nejedná-
li se o výjimku stanovenou zákonem). Jinými slovy řečeno, činí-li soud výzvu
podle ustanovení § 118a o. s. ř. v řízení, v němž se uplatní koncentrace podle
ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., pak k tvrzením a důkazním návrhům
předloženým na základě takové výzvy po uplynutí stanovené lhůty nepřihlíží
(ledaže jimi má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků,
které nastaly po příslušném roku, nebo které účastník nemohl bez své viny uvést
včas) [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4255/2011]. [47] Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu, přičemž dovolatelova
teze, že v konkurenci dvou různě nastavených koncentračních lhůt (podle § 118b
o. s. ř. a podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) se při absenci poučení dle § 118a
o. s. ř. při jednání 23. ledna 2008 a po následném zrušení původních rozhodnutí
obou soudů o věci samé prosadí ta, která uplyne později, ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu naopak odporuje (je založena na mylném chápání vztahu § 118a a
§ 118b o. s. ř.). Závěrům plynoucím především z R 98/2013 odpovídá též postup
konkursního soudu při plnění poučovací povinnosti o zákonné koncentraci řízení,
přičemž dovolací tvrzení, že v předvolání k jednání konanému dne 23. ledna 2008
se dovolateli nedostalo řádného poučení o koncentraci řízení a že v průběhu
onoho jednání nepostupoval soud způsobem předepsaným ustanovením § 118 odst. 1
a 2 o. s. ř., odporují skutečnému obsahu spisu. Srov. obsah předvolání k
prvnímu jednání konanému 23. ledna 2018 na č. l. 55 a protokol o průběhu tohoto
jednání (č. l. 84-85), z nějž rovněž plyne, že v závěru jednání se účastníkům
dostalo znovu poučení dle § 118b o. s. ř. (R 98/2013), načež druhý žalovaný
navrhl „provést důkazy, které budou doplněny ve lhůtě 8 dnů“, což ale do 13. února 2012, kdy se konalo odročené jednání (č. l. 97-99), neučinil. [48] Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je pak
především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007,
uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z
judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II.
ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod
číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. S touto judikaturou
je napadené rozhodnutí též souladné. II. K lichevní povaze smluv o půjčce. [49] Potud Nejvyšší soud především poznamenává, že tato dovolací argumentace
nemůže založit přípustnost dovolání v rozsahu částky 2.900.000 Kč představující
zálohu na koupi nemovitostí (nešlo o půjčku). Závěry napadeného rozhodnutí (že
nebyl prokázán lichevní charakter smluv o půjčce) vycházejí z řešení otázky
důkazního břemene, se kterou se Nejvyšší soud vypořádal výše. V rovině vlastní
definice lichvy pak pojetí, z nějž vyšel odvolací soud v napadeném rozhodnutí,
odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1500/2017, nebo rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018. Jak zmiňuje
např. posledně označené rozhodnutí, ve smyslu obecného významu slovo lichva
pochází z výrazu lichý, tedy nesprávný, nerovný; lichva jako činnost je tudíž
jazykově označena za jednání nesprávné, nemravné; obecně tak jde o „závazek
nepřiměřený k zisku závazkem získanému“, v případě peněžitých závazků např. „přenechání“ peněz za přemrštěný úrok. III. Ke smluvní pokutě. [50] Již ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 26. září 2012 je zmíněna
(samotným dovolatelem) judikatura, z níž plyne, že ani ujednání o smluvní
pokutě sjednané sazbou 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, není
(ve vztahu mezi podnikateli) sama o sobě (jen pro takto sjednanou sazbu)
neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 obč. zák.). Ve
zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud dále vysvětlil, že sazba 0,1 % denně z dlužné
částky za každý den prodlení tak může v závislosti na dalších konkrétních
okolnostech případu vést k závěru o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě, stejně
jako může být shledána pro poměry dané věci přiléhavou. V rozsudku velkého
senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, pak Nejvyšší soud ozřejmil, že posouzení otázky (ne)přiměřenosti
smluvní pokuty závisí na konkrétních okolnostech dané věci. Odvolací soud se v
souladu s těmito judikatorními závěry v mezích přípustné diskrece s odvolacími
námitkami řádně vypořádal, přičemž přiléhavě osvětlil, proč dovolatelem
prosazovaná judikatura Nejvyššího soudu není aplikovatelná v této věci
(skutkově odlišné). K tomu lze jen doplnit, že poukaz na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010 vybočuje ze skutkového rámce dané věci zcela
zjevně, když smluvní pokuta je požadována za období 3 let, přičemž nelze klást
k tíži žalobce, že proces jejího uspokojení na základě přihlášky pohledávky z
24. listopadu 2003 do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce není dosud
dokončen.
[51] Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto i ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci
samé odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. [52] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo
odmítnuto a u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly
zjištěny. [53] Zbývá dodat, že již ve zrušujícím rozsudku z 26. září 2012 Nejvyšší soud k
tehdejšímu návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu
vysvětlil, že žaloba o určení pravosti a pořadí pohledávky je žalobou určovací. Rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává (výkon rozhodnutí ani
exekuci podle něj nelze nařídit) a odložení jeho vykonatelnosti tudíž pojmově
nepřichází v úvahu. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti nynějším
dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, založeným na přehlížení závěrů,
jež k této otázce Nejvyšší soud přijal ve zrušujícím rozsudku, se tedy Nejvyšší
soud již nezabýval, přičemž odmítnutím dovolání se tento zjevně bezdůvodný
návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu