ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně FÉNIKS CZ, s.r.o., se sídlem v Praze, Plaská 622/3, PSČ 150 00,
identifikační číslo osoby 25067974, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem,
advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 16, proti žalované TECHNOEXPORT, a.s.,
se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3069/14, PSČ 100 31, identifikační číslo
osoby 00000841, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze
1, Karoliny Světlé 301/8, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 36 Cm 207/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 8 Cmo 301/2011-493,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce.
července 2009 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II.
výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu o zrušení předmětného rozhodčího nálezu
zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, podle něhož v řízení zahájeném dne 13.
listopadu 2009 podala žalobkyně žalobu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů
podle ustanovení § 31 písm. b) a e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“).
Odvolací soud se zabýval tím, zda byla v rozhodčím řízení žalobkyni poskytnuta
dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv, a zda se procesním
postupem rozhodčího soudu žalobkyně nedostala do nerovného postavení vůči
žalované. Vyšel přitom z toho, že v rozhodčím řízení uplatnila žalobkyně nárok
na náhradu škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním
žalované, jež bylo podle tvrzení žalobkyně porušením povinnosti žalované.
Rozhodci uplatněný nárok posuzovali jako nárok na náhradu škody. Uvedl, že
jestliže rozhodčí soud posuzoval uplatněný nárok žalobkyně tak, jak byl
uplatněn v žalobě, a v rozhodčím nálezu vyjádřil svůj právní názor o
neexistenci uplatněného nároku na náhradu škody, majícího vzniknout v důsledku
žalobkyní tvrzeného porušení právní povinnosti žalované, protože došel k
závěru, že nejsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu,
pak rozhodčí soud rozhodl o nároku, který byl v rozhodčím řízení žalobkyní
uplatněn. Vzhledem k uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že v rozhodčím
řízení nebylo třeba poskytnout poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Stejně tak došel k závěru, že nebyly splněny podmínky pro poskytnutí
poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., ani podmínky pro poskytnutí
poučení o důkazní povinnosti dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud
sice na danou problematiku aplikoval správné právní předpisy, avšak nesprávně
je vyložil. Jedná se přitom o ustanovení § 18 ZRŘ a na toto ustanovení
navazující § 118a o. s. ř. Dále v dovolání žalobkyně rozvíjí svoji argumentaci. V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že se ztotožňuje s rozhodnutím
odvolacího soudu. Dále se vypořádává s dovolacími námitkami žalobkyně. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další zákony. Dovolání žalobkyně je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
není však důvodné. Vzhledem k závěru o přípustnosti dovolání Nejvyšší soud především zkoumal, zda
řízení není postiženo vadami uvedenými v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z
obsahu spisu se žádná z vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání
Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, nepodává, dovolací soud se proto
zabýval námitkou dovolatelky nesprávného právního posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto
případě nestalo. Žalobkyně namítá, že odvolací soud správně použitá ustanovení § 18 ZRŘ a § 118a
o. s. ř. nesprávně vyložil. V dané věci šlo o posouzení otázky, zda byly či nebyly splněny podmínky pro
zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně
nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. O tom, že porušení ustanovení § 18 ZRŘ naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu
obsažený v § 31 písm. e) tohoto zákona, neboť nebyla-li zachována rovnost
zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích
práv, nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, není v
ustálené judikatuře pochyb (vedle již citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008,
sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6439 a rozsudek ze
dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008).
Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení
poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v
konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla
straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích
procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze
stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn., Ústavní soud formuloval a
odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení
ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že
účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by
byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K
provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu
zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip
rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti
pojem "rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip
rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu,
vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou
záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než
ve které je její protistrana (viz např. D. B. B. V. proti Nizozemí, 1993,
Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke
shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ)
uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelností rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží
i poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. Podle ustanovení § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li
předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných
tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej
o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Při jednání předseda senátu
poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a
povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v
rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odstavec 4).
Zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje, pročež je
namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ), v dané
souvislosti jeho § 118a (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. března
2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, a v něm obsažený odkaz na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, a ze dne 26. května
2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Přiměřenost aplikace ustanovení občanského
soudního řádu na řízení před rozhodci přitom neznamená oprávnění rozhodčího
soudu rozhodovat, zda bude nebo nebude, například s ohledem na účel zákona,
příslušná ustanovení občanského soudního řádu aplikovat, nýbrž – vzhledem k
povinnosti postupovat zákonem stanoveným způsobem (viz čl. 2 odst. 2 a čl. 36
Listiny základních práv a svobod) – může soud v rámci aplikace příslušných
ustanovení přihlížet k účelu zákona o rozhodčím řízení (k tomu srov. mutatis
mutandis nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS
179/2001). Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 118a o. s. ř., je třeba uvést, že závěr odvolacího soudu, že rozhodci neměli v
předmětném rozhodčím řízení důvod postupovat podle ustanovení § 118a o. s. ř.,
odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost
tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili
povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se
účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že
podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl
příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však
žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by
účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu,
nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup
podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení
ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení ze dne 25. května
2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří
speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro
právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního
posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné
nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i
pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy
zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod
(srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).
Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů
považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září
2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24,
ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace nenastala. Závěry
rozhodců nejsou v předmětném rozhodčím nálezu odůvodněny neunesením břemene
tvrzení či důkazního břemene na straně žalobkyně. Rozhodčí soud posuzoval
uplatněný nárok žalobkyně tak, jak byl uplatněn v žalobě (jako nárok na náhradu
škody), při rozhodování rozhodci vycházeli ze stále stejných skutkových
zjištění a i když v rámci procesu rozhodování změnili svůj právní náhled na
věc, možné jiné právní posouzení věci nevyžadovalo doplnění vylíčení
rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících), významných z
pohledu skutku, který byl předmětem řízení. Za dané situace jsou tak závěry
odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro poskytnutí poučení
podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. či ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.,
a že nebylo třeba ani poskytnout poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Důvod pro zrušení
rozhodčího nálezu pro porušení poučovací povinnosti určené ustanovením § 118a
o. s. ř. tak není naplněn. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl. Podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o
náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle
sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo
postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149
odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za
středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a
je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které
sestávají z částky 1.500,- Kč podle § 9 odst. 1 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané
vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,-
Kč dle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně
z přidané hodnoty, celkem tedy částku 2.178,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.