U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) T. S., a b)
L. S., zastoupených JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy a náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 327/2011, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014, č.
j. 51 Co 265/2014-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
327/2011- 91, v zamítavých výrocích (I a III) o věci samé a ve výroku (IV) o
náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrokem II). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém jeho rozsahu dovoláním
(posuzováno dle obsahu dovolání – na rubru dovolání sice dovolatelé označili
jako napadené rozhodnutí rovněž rozsudek soudu prvního stupně, z bodu II
dovolání, jemuž odpovídá i dovolací návrh, je však patrné, že dovolání míří
toliko proti rozsudku odvolacího soudu jako „pravomocnému rozhodnutí soudu
nižší instance“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (tak jako v
dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné. Dovolací soud připomíná v jeho judikatuře ustálené závěry (viz usnesení ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; rozhodnutí
Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz),
podle nichž má-li být dovolání přípustné podle shora cit. § 237 o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje.
Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou
otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud
nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání
zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má
(podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované
dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích
dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena. Nepostačuje-li k závěru o projednatelnosti dovolání, jak je ze shora vyloženého
zřejmé, pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, pak je tím
méně dostatečné konstatování, jímž dovolatelé vymezují přípustnost dovolání v
dané věci, tj. že s napadeným rozhodnutím „nejsou spokojeni“ a že „dovolání je
přípustné ve smyslu o. s. ř., neboť oba soudy nesprávně interpretovaly
ustanovení hmotného a procesního práva.“ Dovolatelé sice v dovolání citují
rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3485/2013-138“ jakožto rozhodnutí, jímž byla
překonána starší (blíže nijak neupřesněná) judikatura „snažící se dovodit, že
nárok na náhradu škody v případech extrémně dlouhých řízení není dán“, tato
citace však ve vztahu k napadenému rozhodnutí není z pohledu požadavků § 237 o.
s. ř. zasazena do jakéhokoliv kontextu; z obsahu dovolání tak nelze dovodit,
které z kritérií přípustnosti dovolání a ve vztahu k jakému z vícera nároků se
samostatným skutkovým základem, jichž se dovolatelé žalobou domáhají, má být
snad v souvislosti s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu naplněno.
K zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského
soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání)
řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v
občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené
lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují
případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni.
Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského
soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová
zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě
vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu
problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty
potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím
způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude,
neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že
dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit
finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem
zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího
řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele
interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit
(byť tím nebude vázán).“
Vada nevymezení přípustnosti dovolání, pro niž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, nebyla dovolateli odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.); v této souvislosti nutno upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení
neplatí (§ 243b o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím
soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, nepostačuje. Nejvyšší soud proto
dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu