U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve
věci P. Z., o návrhu na vydání předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 43 Nc 1611/2012, o dovolání J. Z., zastoupené JUDr.
Alenou Čechtickou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2015, č. j. 54 Co
367/2015 – 185, takto:
Dovolání J. Z. se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. června 2015, č. j. 43 Nc 1611/2012 – 164, ustanovil opatrovníkem P. Z. Centrum
sociální a ošetřovatelské pomoci Praha 10, p. o., Sámova 7, Praha 10. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že k návrhu J. Z., dcery
opatrovanky, byla P. Z. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. září
2013, č. j. 43 Nc 1611/2012-63 omezena ve způsobilosti k právním úkonům a
opatrovníkem jí byla ustanovena Městská část Praha 7. Ohledně ustanovení
opatrovníka byl rozsudek zrušen z důvodu místa bydliště opatrovanky. Následné
usnesení o ustanovení opatrovníka - Městské části Prahy 9 bylo rovněž zrušeno k
odvolání opatrovníka, neboť opatrovanka se na Praze 9 nezdržovala. Městská část
Praha 10 podala návrh na předběžné opatření, soud předběžné opatření nenařídil,
ale vydal přímo konečné rozhodnutí o tom, kdo bude vykonávat funkci
opatrovníka. Rozhodl tak s ohledem na to, že v obvodu Centra sociální a
ošetřovatelské pomoci Praha 10 má opatrovanka své trvalé bydliště. Přihlédl i k
dlouhodobé spolupráci opatrovanky s jím ustanoveným opatrovníkem s tím, že
opatrovanka má k zaměstnancům opatrovníka důvěru a opatrovník s výkonem funkce
souhlasí. Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“)
usnesením ze dne 23. října 2015, č. j. 54 Co 367/2015 – 185, k odvolání
navrhovatelky, J. Z., usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil
s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci nelze ustanovit opatrovníkem
navrhovatelku, neboť její ustanovení by bylo v rozporu s přáním opatrovanky P. Z., která opakovaně ustanovení své dcery jako možného opatrovníka odmítala. Odvolací soud uvedl, že důvěra je jedním ze zásadních atributů při výběru
opatrovníka a ani on neshledal důvody pro potenciální zvyšování stresu
opatrovanky výběrem opatrovníka, se kterým opatrovanka vyjádřila opakovaně
nesouhlas. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno navrhovatelce dne 26. listopadu 2015,
přičemž právní moci nabylo téhož dne. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka, J. Z., dne 26. ledna 2016
včasné dovolání, které pokládá za přípustné, neboť jí vymezená otázka aplikace
§ 62 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále pouze „o. z.“) z hlediska
významu a pořadí tam stanovených kritérií, nebyla ještě dovolacím soudem
vyřešena. Dovolatelka namítá, že před soudy dostatečně osvědčila, že o výkon
opatrovníka má dlouhodobý zájem, že sleduje pouze dobro opatrovanky a má s
opatrovankou jen ty nejlepší úmysly. Osvědčila též, že se o opatrovanku
intenzivně stará po více než tři roky. Poukazuje na to, že opatrovanka nedokáže
anticipovat následky svého jednání, a přání týkající se výběru opatrovníka bylo
zjevně iracionální povahy. Dovolatelka poukazuje na to, že by jedno z kritérií
uvedených v § 62 o. z. nemělo být nadřazeno kritériím ostatním, jako jsou
potřeba opatrovanky a podněty osob opatrovance blízkých.
Také odvolacímu soudu
vytýká, že nezkoumal, zda by v dané věci nebylo na místě ustanovit více
opatrovníků vedle sebe, tedy obecného opatrovníka a dále zvláštního opatrovníka
pro správu jmění opatrovanky. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly
splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv dovolatelka uvedla, že jí vymezená otázka nebyla dovolacím soudem
řešena, její řešení vyplývá přímo ze znění zákona. Podle § 62 o. z. v
rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru
opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům
osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem
opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi. Podle ustanovení § 471 odst. 1 o. z., rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka
člověku, může tak učinit až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná
překážka; musí též vyslechnout jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho
stanovisko a vycházet z něho. Podle odst. 2 téhož ustanovení, soud jmenuje
opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud
opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která
osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do
budoucna.
Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která
splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka
podle jiného zákona. Podle odstavce 3 téhož ustanovení způsobilost být veřejným
opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba
zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka
podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas. Podle ustáleného právního názoru při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním
opatrovance, v případě, že sepsal předběžné prohlášení, ve kterém opatrovníka
označil (§ 38 o. z.), bude vycházet z tohoto prohlášení (Lavický, P. a kol.:
Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 310). Lze konstatovat, že při výběru osoby opatrovníka soud
preferuje osobu, kterou navrhl opatrovanec třeba i neformálním způsobem během
řízení o svéprávnosti. Odmítnout návrh na ustanovení konkrétního opatrovníka
může soud jen z vážných důvodů, které uvede (Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala,
J.; Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters
Kluwer, a. s., 2014, s. 752). Zcela logicky lze výše zmíněné úvahy aplikovat také na situaci opačnou, kdy
opatrovanka vyjadřuje naopak, jakou osobu si za opatrovníka nepřeje. Jelikož,
jak správně uvedl odvolací soud, důvěra je jedním ze základních atributů při
výběru opatrovníka a vzhledem k tomu, že opatrovanka několikrát vyjádřila
nesouhlas se jmenováním dcery svým opatrovníkem, by takové počínání soudu vedlo
k možným konfliktům a zbytečným nedorozuměním. Pokud dovolatelka zdůrazňuje to, že soud neměl přihlédnout při výběru
opatrovníka k přání posuzované, pak je třeba v této souvislosti poukázat na
skutečnost, že soudy obou stupňů se touto otázkou ve svých rozhodnutích
zabývaly, když na základě konkrétních skutkových zjištění a s přihlédnutím k
hlediskům obsaženým v ustanovení § 62 o. z. rozhodnutí o osobě opatrovníka
zdůvodnily. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již
zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. když nad to je dovolání výrazně zbudováno na
skutkové verzi dovolatelky na projednávanou věc. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.