30 Cdo 919/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně
T. C. R. a. s., proti žalované T. 0. C. R. a.s., zastoupené advokátem, o
898.932.721,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 22 Cm 274/2004-43, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 31. srpna 2006, č. j.
3 Cmo 383/2005-95, takto:
Dovolání proti výroku III. odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení
se odmítá, jinak se dovolání zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku
800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Vrchní soud v Praze usnesením v záhlaví označeným k odvolání žalobkyně rozhodl
tak, že zamítl její návrh na přerušení řízení (výrok I.), potvrdil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2005, č. j. 22 Cm 274/2004-43, jímž
bylo ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno řízení s tím, že po právní moci
usnesení bude věc postoupena Č. t. ú., rozhodnuto o vrácení soudního poplatku a
o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve věci, v níž se
žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 898.932.712,39 Kč s
příslušenstvím jako sporné ceny služby propojení telekomunikačních sítí mezi
nimi v období od 1. 1. 2001 do 26. 11. 2001, není dána pravomoc k rozhodování
soudu, nýbrž jinému orgánu – Č. t. ú. V odůvodnění uvedl, že z § 78 odst. 6
zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně jiných zákonů vyplývá, že
ve sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje Č. t. ú., jeho působnost
všeobecná i působnost v oblasti přístupu a propojování veřejných
telekomunikačních sítí a v oblasti cen je vymezena dále i v ustanoveních § 95
odst. 1 písm. c), odst. 4 písm. a) a odst. 7 písm. c) tohoto zákona.
Žalobkynino dovolání směřuje proti výrokům II. a III. napadeného usnesení
odvolacího soudu. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a)
o. s. ř. a podává je z toho důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolacím
soudem užitá ustanovení zákona o telekomunikacích „neposkytují dostatečnou
oporu pro závěr, že rozhodování předmětného sporu je v pravomoci českého
telekomunikačního úřadu“. Domnívá se, že je dána pravomoc obecného soudu. V
podání, označeném jako „Doplnění dovolacího důvodu“, poukazuje na to, že zákon
o telekomunikacích byl od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb., o
elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů. Opakuje
námitku, obsaženou již v žalobě, že účastníci uzavřeli smlouvu o propojení dne
17. 12. 1997 dobrovolně jako podnikatelé. Nárok na zaplacení ceny za propojení
do mobilní sítě, jehož přiznání žalobkyně požaduje, je tedy nárokem z
obchodního závazkového vztahu. Protože tento nárok časově předchází počátek
účinnosti zákona o elektronických komunikacích a jde o nárok z obchodního
vztahu, není sporem o povinnosti uložené posledně uvedeným zákonem ve smyslu §
127 odst. 1 cit. zákona.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazuje na ustanovení § 136 odst. 1 zákona o
elektrických komunikacích, podle něhož se tímto zákonem řídí i právní vztahy v
oblasti elektronických komunikací vzniklé dle dosavadních právních předpisů. Z
toho plyne, že rovněž zmocňovací ustanovení § 127 odst. 1 cit. zákona se
vztahuje i na spory týkající se takových dříve vzniklých právních vztahů v
oblasti elektronických komunikací. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal
napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání, jež je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o.
s. ř., není důvodné.
Podle § 78 odst. 6 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších
zákonů, o sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje Ú. (Č. t. ú.) podle
zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
pozdějších předpisů. I když nárok žalobkyně vznikl za účinnosti tohoto zákona,
je třeba jej posuzovat podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, a to s přihlédnutím k §
136 odst. 1, podle něhož se tímto zákonem řídí i právní vztahy v oblasti
elektronických komunikací vzniklé podle právních předpisů platných do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona. Mýlí se proto dovolatelka, pokud se domnívá, že
nelze užít ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., podle něhož
předseda R. (Č. t. ú., zřízeného podle § 3 tohoto zákona) rozhoduje spory mezi
osobami vykonávajícími komunikační činnosti (§ 7) na základě kterékoliv ze
stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho
základě. Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona jsou komunikačními činnostmi
poskytování služeb elektronických komunikací. Uvedenému úřadu, resp. předsedovi
jeho R., proto přísluší rozhodnutí o nároku žalobkyně na zaplacení ceny za
služby propojení telekomunikačních sítí účastníků.
To je ostatně ve shodě i s usnesením Zvláštního senátu ze dne 5. listopadu
2008, č. j. Konf 21/2007-107, vydaným ve věci týchž účastníků, jež vychází z
toho, že příslušným k rozhodnutí o zaplacení ceny za propojení veřejných
telekomunikačních sítí je předseda Č. t. ú. (zde jeho R.), když zákon č.
127/2005 Sb. v tomto ohledu nic odchylného nestanoví (srv. § 136 odst. 1 cit.
zákona). Pro stručnost lze proto v bližším odkázat na odůvodnění označeného
usnesení.
Pro úplnost třeba dodat, že je to ve shodě i s usnesením Ústavního soudu ze dne
24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1393/07, jímž byla m. j. ústavní stížnost
žalobkyně proti uvedenému usnesení Zvláštního senátu odmítnuta, a na jehož
odůvodnění lze v bližším rovněž odkázat.
Z vyloženého je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl, krom dovolání,
směřujícího proti výroku III. usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů
odvolacího řízení, jež občanský soudní řád v § 236 – 239 o. s. ř. vůbec
nepřipouští, a které proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo
zamítnuto, resp. odmítnuto, takže je ve smyslu cit. ustanovení povinna nahradit
žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v
částce 500,- Kč (odměna určená podle § 14 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb.) a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou částku 800,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit
žalované v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který
žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu