Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Vinohradská 30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007, čj. 24 Co 441/2006-318, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 10. 2006, čj. 11 C 10/2004-288, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 5. 11. 2008, čj. Konf 21/2007-107, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 3 a zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. jako účastníků řízení, a o návrhu na zrušení zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, § 104b, § 104c, části páté (§ 244 až § 250t) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a § 46 odst. 2 a § 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, § 104b, § 104c, části páté (§ 244 až § 250t) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a § 46 odst. 2 a § 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, se odmítají.
Odůvodnění:
Městský soudu v Praze jako soud odvolací k odvolání vedlejšího účastníka i stěžovatele potvrdil usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení a rozhodl o nákladech řízení. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jde o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v oblasti veřejné správy, jež přezkoumávají soudy ve správním soudnictví.
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb. usnesením ze dne 5. 11. 2008, čj. Konf 21/2007-107, rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. prosince 2003, čj. 27865/2003-603/IV, o zaplacení cen za propojení telekomunikačních sítí, je soud ve správním soudnictví (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. zamítl návrh na vyslovení nicotnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, čj. 7 Ca 140/2007-73, pokud jím byl podané žalobě přiznán odkladný účinek.
Usnesení Městského soudu v Praze zasáhlo do shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele (zejména do práva na projednání věci "stanoveným postupem", tedy před obecnými soudy); stěžovatel jím byl "aktuálně postižen, protože tento akt aplikace práva v jeho individuální sféře bezprostředně vyvolal právní následky spočívající v odmítání spravedlnosti a v odepření přístupu k civilnímu soudu".
Dále stěžovatel podrobně rozvádí porušení jednotlivých shora uvedených práv, opírajících se o čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a důkladně rozebírá otázku přípustnosti ústavní stížnosti [včetně poukazu na § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odůvodněné tím, že napadené usnesení znamená, že v civilním řízení nelze poskytnout ochranu soukromým právům fyzických a právnických osob, o nichž na základě zákona rozhodl jiný orgán než soud; to se týká i dalších ("několika desítek") subjektů podnikajících v oblasti telekomunikací], jakož i protiústavnosti napadených rozhodnutí, vyslovujících závěr o veřejnoprávní povaze projednávané věci.
Konečně stěžovatel kritizuje platnou právní úpravu rozdělení pravomoci přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů mezi civilní a správní soudy podle soukromoprávní nebo veřejnoprávní povahy věci (a to nejen v samotné ústavní stížnosti, ale i v jejím doplnění ze dne 14. 12. 2007). Tato kritika ústí v návrh na zrušení shora uvedených ustanovení o. s. ř., s. ř. s. a zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 2. 2009 stěžovatel uvedl, že zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb. usnesením ze dne 5. 11. 2008, čj. Konf 21/2007-107, rozhodl tak, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí předsedy ČTÚ ze dne 22. 12. 2003, čj. 27865/2003-603/IV, o zaplacení cen za propojení telekomunikačních sítí, je soud ve správním soudnictví. Rozhodnutí zvláštního senátu považuje stěžovatel za překvapivé, nesprávné a argumentaci v ústavní stížnosti obsaženou vztahuje i na ně. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Úústavní soud zrušil i toto usnesení.
Ústavní soud připomíná, že k problematice nastolené ústavní stížností již v usnesení ze dne 26. 2. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 349/03
, vyslovil: "Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Ta může být nezřetelná, jak ukazují závažné argumenty stěžovatele, Nejvyššího správního soudu a Úřadu průmyslového vlastnictví. Dle současné úpravy soudního řízení správního a občanského soudního řízení je nicméně řízení o takovém konfliktu svěřeno speciálnímu justičnímu orgánu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, kde je rovněž toto řízení upraveno. Ústavní soud jako justiční orgán, povolaný k ochraně zvláštní kategorie základních práv až po selhání jiných administrativních a justičních orgánů, necítí potřebu řešit uvedený právně-teoretický spor. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných (právo na majetek dle čl. 11, právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 či další práva), nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a dalších Listiny). Ta mohou být stejně dobře ochráněna nebo opomíjena jednou i druhou větví současného českého správního soudnictví, přičemž justiční charakter rozhodujících orgánů pochyby nevyvolává."
Ani v souzené věci nevidí Ústavní soud důvod odchýlit se od vysloveného názoru, podle nějž rozlišování soukromého a veřejného práva je záležitostí práva jednoduchého, a nikoliv základních práv a svobod. Ústavní soud proto nemůže zasahovat zvláštnímu senátu do posouzení otázky, zda stěžovatelova věc má veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu; pro řízení o ústavní stížnosti je podstatné pouze to, zda tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do jeho základních práv a svobod stěžovatele. Takový zásah však Ústavní soud neshledal: rozhodnutí zvláštního senátu je náležitě odůvodněno, nelze mu vytknout ani svévolný či libovolný postup, a nelze je považovat ani za rozhodnutí překvapivé, jak se domnívá stěžovatel (srov. např. rozhodnutí zvláštního senátu sp. zn. Konf 92/2003, nebo stěžovatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 48/2004).
K tomu je zapotřebí dále dodat, že argumentace stěžovatele je založena na mylném východisku, že na principu plné jurisdikce je vybudováno pouze řízení podle části páté občanského soudního řádu, a nikoliv též řízení před správními soudy. Z textu ústavní stížnosti pak vyplývá, že princip plné jurisdikce je dle jeho mínění vyloučen tím, že ve správním soudnictví mohou soudy rozhodovat pouze kasačním způsobem. Takový závěr však není správný. Nedostatek plné jurisdikce bylo jistě možno správnímu soudnictví vytýkat v době, kdy bylo upraveno v části páté o. s. ř; tento argument byl také jedním ze stěžejních, proč Ústavní soud celou tehdejší úpravu správního soudnictví zrušil (viz č. 276/2001 Sb.). Totéž však již není možno tvrdit o soudním řádu správním. Princip plné jurisdikce spočívá v tom, že soud přezkoumávající rozhodnutí správního orgánu o občanských právech či závazcích nebo o jakémkoliv trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy má možnost se věcí zabývat nejen po stránce skutkové, ale i právní, má možnost provádět dokazování a tam, kde jde o trestní obvinění, též moderovat výši uložené pokuty. Všechny tyto požadavky soudní řád správní výslovně naplňuje, což jednoznačně vyzdvihuje i početná judikatura Nejvyššího správního soudu. Např. v č. 618/2005 Sb. NSS se konstatuje: "Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu." Nutno podotknout, že s principem plné jurisdikce není v rozporu ani kasační způsob rozhodování, což vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu ve věci Kingsley v. Spojené Království ze dne 28. 5. 2002, odst. 32).
Ochranu subjektivním právům tedy mohou způsobem, který vyhovuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, poskytovat jak soudy civilní, tak i správní; samo rozlišení soukromoprávní a veřejnoprávní povahy věci, jak bylo řečeno, záležitostí Ústavního soudu není.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti vyplývá nejen z právě uvedeného závěru, ale i z faktu, že žádným z napadených rozhodnutí nebylo odklizeno pravomocné rozhodnutí vydané ve správním řízení, jímž byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit stěžovateli cenu za propojení telekomunikačních sítí. Toto rozhodnutí nemohlo být pojmově nijak dotčeno usnesením o zastavení řízení podle části páté o. s. ř., ani potvrzením tohoto rozhodnutí v odvolacím řízení, natož usnesením zvláštního senátu o otázce, zda věc přísluší civilním nebo správním soudům. Řízení, jehož předmětem je přezkum pravomocného rozhodnutí o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli cenu za propojení, v současnosti probíhá před městským soudem; stěžovatel má možnost podílet se na tomto řízení jako osoba zúčastněná na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. (čehož také, jak je Ústavnímu soudu známo ze spisu ve věci vedené pod
sp. zn. I. ÚS 1742/07
, stěžovatel využil) a může zde uplatňovat řadu procesních práv, která jí soudní řád správní přiznává, včetně oprávnění podat proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost (§ 102 s. ř. s.), bude-li napadené rozhodnutí zrušeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. února 2009
František Duchoň,
předseda senátu