U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s., identifikační číslo osoby 25296736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Praha, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 702 970 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 314/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 25 Co 365/2015-581, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 2015, č. j. 15 C 314/2015-315, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 14 Co 365/2015-581, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout zmařením jeho pohledávky na náhradu škody projednávané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 148/2008 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 395/2013. Ke škodě mělo dojít jednáním soudců, kteří jednali v rozporu s principem legality tím, že nesplnili povinnost podle § 8 odst. 1 věta druhá trestního řádu (neprodleně oznámit skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 11. 2015. č. j. 25 Co 365/2015-581, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 2015, č. j. 15 C 315/2013-315, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Odvolací soud jako správné potvrdil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, který naznal, že v posuzovaném řízení chybí odpovědnostní titul ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když nebyl shledán ani nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk ani nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, není dána příčinná souvislost mezi posuzovaným řízením a jeho výsledky a tvrzenou škodou. V doplnění odvolání vznesl žalobce také námitku podjatosti soudců senátu, který bude o odvolání rozhodovat. Odvolací soud nepovažoval námitku vznesenou před jednáním, při němž má být rozhodnuto o odvolání, za důvodnou, proto věc nepředkládal svému nadřízenému soudu. Žalobkyně, zastoupená advokátem, podala včasné dovolání výslovně jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání žalobkyně uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř. od toho, že: „1) Zneužitím podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničí s jistotou aplikace Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, věc nesprávně právně posoudili k legalizace výnosů trestné činnosti v rozporu s čl. 6 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘, a popřeli § 8 odst. (1) souvětí druhé TŘ o povinnosti učinit oznámení orgánům činným v trestním řízení skutečností nasvědčujících tomu, že z nespornosti tvrzení žalobce vyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že byly proti České republice a vlastnickým právům žalobce spáchány trestné činy, což znamená, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu v žalovaných souvislostech,
2) nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno nesprávné právní posouzení věci k zneužití ustanovení § 14 odst. (4) OSŘ (i k popření ustavenou § 14 odst. (3) OSŘ) podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aplikací Občanského soudního řádu ve variantně platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, v rozporu s částí první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. k legalizaci výnosů trestné činnosti nesprávným právním posouzením věci v rozporu s čl.
6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnos ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘, 3) nesprávné právní posouzení věci ke korupční legalizaci výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce, prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům žalobce a ovládajícímu společníkovi úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.s., zneužitého k útoku na majetek žalobce, která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno.“ Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3.
4. 2015, č. j. 15 C 314/2013-315, Nejvyšší soud podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze - není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Výše citované body 1) až 3) dovolání neobsahují vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Námitky dovolatelky obsažené dále v dovolání (jež čítá 176 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný.
Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatel vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky dovolatelky jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci, tj. s otázkou, zda nesprávným úředním postupem soudních orgánů došlo ke vzniku odpovědnostního vztahu mezi státem a žalobkyní.
Nadto je možno uvést, že pod bodem 1) dovolatelka nevymezuje ani předpoklady přípustnosti dovolání.
Má-li být přitom dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje- li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V části 2) žalobkyně namítá, že soudy aplikovaly ustanovení § 14 odst. 3 a 4 o. s. ř. v neplatném znění, tato námitka ovšem sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť k případným vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přihlíží toliko, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V části 3) dovolatel převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkurzní) mafie, aniž by srozumitelně vymezoval konkrétní dovolací důvod (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec shora uvedeného dovolací soud doplňuje, že dovolání nemůže být ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné již z toho důvodu, že přijaté řešení ve vztahu k otázce odpovědnosti státu za neoznámení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu státnímu zástupci či policejnímu orgánu, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které nemůže být ani rozhodnutím či postupem státního zastupitelství založen odpovědnostní vztah mezi státem a poškozeným z údajné trestné činnosti, jestliže státní zastupitelství nerozhoduje o právu této osoby a ani jeho postupem nemůže být do práva této osoby zasaženo.
To platí i za situace, kdy by díky právní úpravě adhezního řízení mohlo být soudem (v trestním řízení) rozhodnuto o nárocích této osoby jako poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015).
Jak bylo uvedeno již shora, případné vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. František Ištvánek předseda senátu