30 Cdo 924/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Mgr. R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o nemajetkovou újmu ve
výši 114.309,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 18 C 74/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 10. 2013, č. j. 11 Co 274/2013 - 83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 1. 2013,
č. j. 18 C 74/2012 – 48, zamítl žalobu o zaplacení částky 114.309,- Kč s
příslušenstvím. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval, že v kárném řízení
projednávaném Exekutorskou komorou pod sp. zn. KŽ 20/06 a Nejvyšším správním
soudem pod sp. zn. 13 Kseo 2/2009 bylo porušeno právo žalobce na projednání
věci v přiměřené lhůtě, a v zamítavém výroku o částce 114.309,- Kč s
příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedené částky 114.309,-
Kč se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu
vznikla v důsledku nepřiměřené délky shora označeného kárného řízení. Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl. Námitka žalobce, že poskytnuté zadostiučinění formou konstatování porušení
práva žalobce není dostatečné, nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší
soud již několikrát zopakoval, že pouhý nesouhlas žalobce s výší nebo s formou
přiznaného zadostiučinění sám
o sobě nezakládá přípustnost dovolání. Stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy a výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou
zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2014/2010). Taková situace však v posuzovaném případě
nenastala, když odvolací soud dospěl (v souladu s judikaturou soudu dovolacího,
viz níže) k závěru o nízkém významu předmětu kárného řízení pro žalobce. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda může soud dospět k závěru,
že pro žalobce nemělo kárné řízení vedené Exekutorskou komorou České republiky
význam, neboť byl již trestně stíhán za jiný skutek (spáchaný při výkonu
činnosti exekutora), za který byl následně pravomocně odsouzen. Otázku významu
předmětu řízení pro žalobce posoudil odvolací soud v souladu s názorem
Nejvyššího soudu, podle kterého v případě, kdy je proti žalobci krom kárného
řízení vedeno rovněž řízení trestní, stav nejistoty ohledně jeho právního
postavení se zpravidla, zejména v případě totožného skutkového základu,
vztahuje ve větší míře k výsledku řízení trestního, neboť výsledek trestního
řízení může mít pro žalobce daleko závažnější důsledky než výsledek řízení
kárného.
Při hodnocení významu kárného řízení vedeného proti žalobci nelze
odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobce byl v trestním řízení pravomocně
odsouzen. (K uvedeným závěrům srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, vyhlášený v jiném sporu žalobce po podání
dovolání v posuzovaném případě.)
Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani otázka, zda je kárné
řízení řízením, u kterého se presumuje jeho vyšší význam pro účastníka.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné s ohledem na
ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek: „[j]estliže soudy nižších stupňů rozhodly, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy
vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše
nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“
V posuzovaném případě by přicházelo v úvahu přiznání náhrady spočívající ve
vynaložených nákladech na odměnu advokáta za zastupování ve smyslu § 137 odst.
2 o. s. ř., na jeho hotové výdaje a na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát
povinen odvést. Jelikož v době vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu (16. 10. 2013) již byla Ústavním soudem zrušena vyhláška č.
484/2000 Sb., byly by odměna advokáta i jeho hotové výdaje stanoveny podle
vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“.
Na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, je při stanovení tarifní hodnoty
přiléhavé aplikovat § 9 písm. 4 písm. a) advokátního tarifu (do 31. 12. 2012 mu
odpovídal
§ 9 odst. 4 advokátního tarifu) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS
958/2014. V souzeném případě by odměna advokáta byla stanovena ve výši 18.600,-
Kč za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby,
doplnění žaloby, podání odvolání, doplnění odvolání, účast při jednání
odvolacího soudu dne 16. 10. 2013) podle § 9 odst. 4 (pro úkony provedené v
roce 2013 podle § 9 odst. 4 písm. a/), ve spojení s § 7 bodem 5 a s § 11
advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2011 (pro úkony provedené v roce
2013 ve znění účinném od 1. 1. 2013), tj. ke dni poskytnutí právních služeb
(srov. přechodná ustanovení vyhlášky č. 486/2012 Sb.). Jako náhrada hotových
výdajů by náleželo za šest úkonů právní služby celkem 1.800,- Kč podle § 13
odst. 3 advokátního tarifu. Ani s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 21
% (4.284,- Kč) výše náhrady nákladů řízení (celkem 24.684,- Kč), která byla
rozsudkem odvolacího soudu žalobci odepřena, nepřevyšuje hranici pro
přípustnost dovolání ve smyslu
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tedy částku 50.000,- Kč.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu