30 Cdo 951/2024-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. C., zastoupeného JUDr. Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Šemberova 71/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 342 732 Kč s příslušenství, vedené u Obvodního sudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 214/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 20 Co 276/2023-72, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou na žalované domáhal zaplacení 342 732 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 378/1997 (dále též jen „posuzované řízení“). Žalobce byl odškodněn již před podáním žaloby za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení částkou 193 188 Kč.
2. Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 20 C 214/2022-48, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 20 C 214/2022-62, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 342 732 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 10. 2022 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatel přípustnost svého dovolání zakládá na řešení právní otázky, zda stát nese odpovědnost za nepřiměřenou délku řízení v případě, kdy průtahy v řízení zapříčiní svým obstrukčním jednáním pouze jeden z účastníků řízení. Dovolatel se domnívá, že uvedenou otázku měl odvolací soud zodpovědět kladně. Dovolatel však pomíjí, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že by stát při průtazích způsobených obstrukcí jednoho z účastníků neměl nést odpovědnost za nepřiměřenou délku řízení. Naopak zdůraznil, že „v daném případě se procesní složitost projevila zejména v rozhodování o množství procesních návrhů žalovaného a jakkoliv lze jeho postup charakterizovat jako obstrukční, nezbavovalo to soudy v posuzované řízením povinnosti se s jeho procesními návrhy vypořádat, což se nutně muselo projevit v celkové délce řízení“ (viz odst. 7 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tedy vycházel z toho, že odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení je dána i v případě, že je tato délka zásadně ovlivněna obstrukcemi na straně jednoho z účastníků. Okolnost, že soudy byly nuceny rozhodovat o takových procesních návrzích, se podle odvolacího soudu (a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022) projeví pouze tak, že je soud zohlední při vyhodnocování kritéria složitosti řízení. Z právě uvedeného je zřejmé, že dovolatelem položená právní otázka se míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku a nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
6. Vyjadřuje-li dovolatel obecný nesouhlas s tím, že odvolací soud základní částku odškodnění snížil o 50 % s poukazem na procesní složitost řízení ve smyslu kritéria podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, nebere v potaz, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka), nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Ani tato námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu