ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Zemědělskému
družstvu Z. v likvidaci, a 2) Zemědělské společnosti Z. a.s., zastoupené
advokátkou, o určení vlastnictví k movitým věcem, vedené u Okresního soudu v
Jihlavě pod sp. zn. 5 C 114/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 3. července 2008, č.j. 13 Co 50/2007-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2008, č.j. 13 Co 50/2007-67,
jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. října 2006, č.j. 5 C
114/2006-52, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jihlavě (dále již „okresní soud“) rozsudkem ze dne 19. října
2006, č.j. 5 C 114/2006-52, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že 1)
žalovaný je vlastníkem v žalobním petitu specifikovaných movitých věcí, a dále
rozhodl
o nákladech tohoto řízení. Okresní soud tuto žalobu zamítl z toho důvodu, že v
daném případě nebyl na straně žalobce shledán naléhavý právní zájem na podání
této určovací žaloby. Ohledně podmínky naléhavého právního zájmu na určení
daného právního vztahu okresní soud předně odkázal na obecně v judikatuře
sdílené právní závěry. Dále – s ohledem i na skutkové zjištění čerpané „z
prohlášení vkladatele ze dne 22.12. 2000“ – zdůraznil, že „s jistotou lze mít
za to, že i v případě úspěšnosti určovací žaloby by se žalobcovo postavení
nijak nezměnilo, neboť by i nadále trvala jeho povinnost uplatnit své
pohledávky za 1. žalovaným v soudním řízení. Ohrožena je tedy pouze možnost
dosáhnout uspokojení pohledávky v případě, bude-li tato 1. žalovaným uznána či
žalobci soudem přiznána. To ovšem není důvod k podání určovací žaloby, nýbrž k
podání žaloby odpůrčí.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil rozsudek okresního soudu a dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu „i kdyby se totiž
žalobce úspěšně domohl určení, že sporné movité věci jsou ve vlastnictví 1.
žalovaného, nejenom, že by se ničeho nezměnilo na jeho právním postavení (jeho
právní postavení by se nezlepšilo), ale navíc by účastníky tohoto řízení čekaly
další spory z nároků upravených v zákonech č. 229/1991 Sb. a 42/1992 Sb.,
ohledně nichž 1. žalovaný tvrdí, že je uspokojil, zatímco žalovaný tvrdí opak.“
Odvolací soud rovněž přisvědčil právnímu názoru okresního soudu, že „právní
úkon, kterým 1. žalovaný vložil
do majetku 2. žalované nepeněžitý vklad, jehož předmětem byly stroje a
automobily uvedené v žalobním petitu, není právním úkonem absolutně neplatným
ve smyslu § 39 obč. zák. a to ani za předpokladu, že by k němu došlo v úmyslu
zkrátit žalobce jako věřitele.“
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své
advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a uplatňuje v něm – jak se podává z obsahu dovolání – dovolací důvod
ve smyslu
§ 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval relevantně
otázkou neplatnosti právních úkonů převodu movitého a nemovitého majetku 1)
žalovaným
na 2) žalovanou. Žalobce má za to, že tyto převody byly učiněny v rozporu s §
39 obč. zák., protože byla zvýhodněna jednom jedna skupina oprávněných osob, a
to těch, kteří svou pohledávku postoupili na 2) žalovanou. Způsobem, jakým
došlo k postoupení těchto pohledávek a následně i k jejich vypořádání vložením
movitého a nemovitého majetku 1) žalovaným do 2) žalované, došlo k obcházení
zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb., kdy byla zvýhodněna jedna
skupina oprávněných osob
před druhou, a navíc není najisto postaveno, zda všem postupitelům svědčilo
právo pohledávku postoupit. V každém případě byly výše uvedené postupy v
rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu je žalobce přesvědčen o tom, že jeho
žaloba
na předmětném určení je na místě a vytváří pevný rámec pro právní vztahy
účastníků sporu. Právní postavení žalobce by se zlepšilo v tom směru, že v
případě úspěšných soudních sporů o své pohledávce by měl dlužník z čeho tyto
pohledávky uhradit. Naopak, nevyhověním této žalobě, by žalobce v případě
úspěšně ukončených sporů neměl být jak uspokojen od svého dlužníka, 1)
žalovaného, a nezbylo by mu patrně nic jiného, pokud by tato možnost byla, aby
přijal akcie 2) žalované, aby aspoň nějakým způsobem byl uspokojen. V závěru
svého dovolání žalobce výslovně zdůrazňuje, že tímto mimořádným opravným
prostředkem napadá i nákladové výroky jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního
stupně, a v tomto směru předkládá dovolací argumentaci. Ze všech v dovolání
uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak
rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek okresního soudu a věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
1) žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobce (ve stručnosti shrnuto)
odmítl uplatněnou dovolací argumentaci s tím, že žalobce v podaném dovolání
nepředestřel žádnou otázku zásadního právního významu, když dovolání směřuje
toliko do skutkové stránky věci a na to navazující právní posouzení. Dovolací
soud zdůrazňuje, že v úvodu tohoto vyjádření se sice uvádí, že vyjádření podává
i 2) žalovaná, avšak z jeho obsahu je zřejmé, že jej podal toliko 1) žalovaný
zastoupen svou advokátkou.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobce podanou žalobou domáhá určení, že
1) žalovaný je vlastníkem specifikovaných mobilií, když žalobce od soudní
deklarace tohoto vlastnického vztahu odvozuje uspokojení svých tvrzených
restitučních a transformačních pohledávek, resp. majetkového podílu, jež má za
1) žalovaným coby povinnou osobou. Žalobce v rámci narační části své žaloby pak
vyložil svou právní argumentaci svědčící pro jím učiněný závěr, že popsaný
majetkový transfer
z 1) žalovaného na 2) žalovanou je postižen absolutní neplatností.
Odvolací soud sice s odkazem na konstantní judikaturu v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku vyložil obecně podmínky, za kterých lze aplikovat
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., avšak při své aplikační úvaze nezohlednil
specifika daného případu a nadto pochybil i v tom směru, že ač na straně jedné
otázku naléhavého právního zájmu posuzoval z procesního hlediska (správně ve
vztahu k postavení žalobce), na druhé straně se zčásti věcí zabýval nepřípustně
i meritorně, když dovozoval právní důsledky žalobcem popsaného majetkového
transferu a v tomto směru uzavřel, že „právní úkon, kterým 1. žalovaný vložil
do majetku 2. žalovaného nepeněžitý vklad, jehož předmětem byly stroje a
automobily uvedené v žalobním petitu, není právním úkonem absolutně neplatným
ve smyslu § 39 obč. zák..“ Takový závěr by přitom bylo možno učinit pouze v tom
případě, byla-li by důvodnost žaloby odvolacím soudem posuzována po věcné
stránce (tedy meritorně) a pokud by v řízení zjištěné skutečnosti takový právně
kvalifikační závěr umožňovaly soudu učinit, tedy až po (primárně) vyjasněné
otázce, zda žalobci vskutku z procesního hlediska svědčil naléhavý právní zájem
na podání této určovací žaloby.
V popsané procesní situaci ovšem odvolací soud při posuzování přípustnosti
určovací žaloby nesprávně přistoupil k hmotněprávnímu posouzení věci, aniž by v
odvolacím řízení provedl jakékoli dokazování, případně aniž by zaznamenal, že
okresní soud způsobem kogentně stanoveným v občanském soudním řádu (srov. § 129
odst. 1 o.s.ř.) v nalézacím řízení neprovedl žádné dokazování, ačkoliv činil
příslušná skutková zjištění, jimiž věc rovněž z hlediska merita věci posoudil
(z protokolu
o jednání před okresním soudem ze dne 19.10. 2006 na č.l. 48 verte není totiž z
formulace „Sděluje se stručný obsah č.l. 6, 7, 8, 22-37“ zřejmé, že bylo
přistoupeno k dosazování způsobem, kdy samosoudce k důkazu sdělil obsah listin
žurnalizovaných na označených listech nalézacího spisu; k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30
Cdo 3049/2007, v němž se mj. uvádí, že v protokolu o jednání je třeba vždy
uvést, jakou listinou byl proveden důkaz a jakým způsobem byl důkaz proveden,
tj. zda byla listina nebo její část přečtena nebo zda byl sdělen obsah
listiny).
Odvolací soud tedy pochybil v tom základním směru, že se nezabýval předpokladem
úspěšnosti předmětné určovací žaloby z pohledu postavení žalobce výhradně z
procesního hlediska. Pokud totiž žalobce v narační části žaloby tvrdil, že „má
vůči 1. žalovanému řadu pohledávek, které uplatňuje v soudních řízeních“,
přičemž „o jedné další pohledávce probíhá již exekuční řízení pod sp. zn. 15 E
343/2000“, či dále uváděl, že tvrzený majetkový transfer z 1) žalovaného
na 2) žalovanou je postižen absolutní neplatností, v důsledku čehož žalobce
dovozuje, že 1) žalovaný je stále vlastníkem předmětného nemovitého majetku, z
jehož části žalobce požaduje pokrytí svých tvrzených pohledávek, pak v dané
fázi bylo povinností odvolacího soudu se těmito okolnostmi zabývat výhradně z
procesního hlediska, tj.
ve vztahu k posouzení, zda takto žalobcem sledovaná soudní deklarace
vlastnického vztahu 1) žalovaného k majetku zaručuje lepší právní postavení
žalobce či nikoliv. Přitom posouzení, zda v daném případě žalobcem použitá
právní argumentace ústící v závěr o neplatnosti předmětného majetkového
transferu (zde je třeba zdůraznit, že v dané věci odvolací soud se příp.
aplikací norem obchodního práva nezabýval), je právně (i)relevantní, z povahy
věci mělo být odsunuto až do okamžiku meritorního posuzování věci, neboť zamítá-
li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro
nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno,
aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Je tomu tak z toho důvodu, že
takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné;
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem
o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i
na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí
(rozsudek) a věc vrátil Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
Nad rámec tohoto odůvodnění považuje Nejvyšší soud za vhodné (z hlediska již
shora vyloženého požadavku verifikovat naléhavý právní zájem žalobce na jím
požadovaném určení vlastnického vztahu) odkázat např. na jeho rozsudek ze dne
19. července 2005, sp. zn. 28 Cdo 1137/2005, v němž bylo judikováno, že „pokud
žalovaný nemá žádný majetek a vstupuje do likvidace, je právo žalobců na
uspokojení jejich nároků zřejmě ohroženo, a existuje jistě nejistota o tom, zda
jej v řízení o výkon rozhodnutí bude vůbec možno uspokojit. Za této situace
nelze než dojít k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na tom, aby
soud zjistil, zda převod značného majetku, který prvý žalovaný uskutečnil, je
platný či nikoli. V případě, kdy by dospěl k závěru, že převod byl absolutně
neplatný, by totiž byly obnoveny právní vztahy, jež existovaly před takovým
absolutně neplatným převodem a nároky žalobců by mohly být z tohoto majetku
uspokojeny.“
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu